III.ÚS 2501/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2501/24 ze dne 2. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Moce, zastoupeného JUDr. Pavlem Brachem, LL.M., advokátem, se sídlem Klapálkova 3132/4, Praha 11 - Chodov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2024 č. j. 33 Cdo 2027/2024-364, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Mgr. Ingrid Kužník Poltavcevové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. 2. Stěžovatel (žalobce) se po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhal zaplacení částky celkem ve výši 51 051,32 Kč s příslušenstvím. Uvedenou částku stěžovatel požadoval z důvodu porušení smluvní povinnosti, které spočívalo v tom, že si vedlejší účastnice řízení při prodeji členského podílu v družstvu s právem nájmu k bytové jednotce (dále též "členský podíl") v rozporu s dohodou o vypořádání dědictví neoprávněně na svoji povinnost vyplatit stěžovateli vypořádací podíl započetla poměrnou část vynaložených nákladů souvisejících s prodejem členského podílu sestávajících z nákladů na advokáta ve výši 49 384,65 Kč, jehož právních služeb využila při prodeji, a nákladů na úklid bytu ve výši 1 666,67 Kč, aniž by tyto služby byly schváleny dědici (mj. i stěžovatelem). 3. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") žalobu na zaplacení výše uvedené částky zamítl (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení ve výši 21 054 Kč (výrok II). 4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 17. 4. 2024 č. j. 21 Co 44/2024-347 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 942 Kč (výrok II). Krajský soud ve shodě z okresním soudem považoval cenu za služby spojené se zprostředkováním prodeje členského podílu i cenu za úklid za obvyklou a přiměřenou. Dále konstatoval, že porušení dohody o vypořádání dědictví ze strany vedlejší účastnice řízení (neúčelné využití služeb advokáta a vynaložení nákladů na úklid, bez jejich odsouhlasení dědici) nikterak neovlivňuje povinnost stěžovatele uhradit jí poměrnou část nákladů spojených s prodejem členského podílu. 5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 7. 2024 č. j. 33 Cdo 2027/2024-364 odmítl jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud uvedl, že předmětem rozhodnutí krajského soudu byly dva nároky se samostatným skutkovým základem. Zamítnutá částka 51 051,32 Kč byla tvořena částkou 1 666,67 Kč představující náklady za úklid bytu, který stěžovatel neodsouhlasil a částkou 49 384,65 Kč, kterou si vedlejší účastnice řízení neoprávněně započetla na podíl stěžovatele z titulu nákladů spojených s prodejem členského podílu, které byly vynaloženy za služby poskytnuté advokátem, s nímž stěžovatel nesouhlasil a které podle stěžovatele převýšily obvyklou cenu za realitní služby. Ani jeden z těchto nároků tedy nepřevýšil částku 50 000 Kč a nešlo přitom ani o vztah ze spotřebitelských smluv, ani o pracovněprávní vztah. Dále doplnil, že i kdyby dovolání nebylo nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a Nejvyšší soud by s ohledem na nejasně vymezenou právní otázku považoval (v pochybnostech) dovolání co do hodnotového censu za přípustné, bylo by odmítnuto pro vady, neboť stěžovatel řádně nevymezil ani přípustnost dovolání, ani dovolací důvod. Stěžovatel totiž nezformuloval žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí krajského soudu záviselo. Stěžovatel nastolil řadu otázek, s jejichž vyřešením krajským soudem nesouhlasí, ale jimi pouze polemizuje s jeho závěry. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto jako nepřípustné ze zákona [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Vyslovuje přesvědčení, že jednou žalobou na zaplacení peněžitého plnění sice uplatnil několik nároků, ale ty mají podle jeho názoru stejný skutkový základ. I pokud by ale bylo rozhodováno o více nárocích se samostatným skutkovým základem, podané dovolání se týkalo právních otázek, jejichž řešení bylo uplatněným nárokům společné. S pojmem společný skutkový základ pracuje i Ústavní soud [např. nález ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 2891/20 (N 219/103 SbNU 247)]. Posouzení, zda jde o nárok se samostatným nebo společným skutkovým základem vychází z teorie identity skutku. Ve stávající věci Nejvyšší soud neposuzoval zároveň totožnost skutku a skutkového základu, z něhož stěžovatelem uplatněné nároky vycházely. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že jím uplatněné nároky byly nároky s odlišným skutkovým základem, když vyplývaly ze stejných skutkových tvrzení. Nejvyšší soud nevysvětlil, proč dospěl k závěru, že každý nárok má odlišný skutkový základ a ani neodůvodnil, že se ve světle nejnovější judikatury omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neuplatní, jestliže se dovolání týká otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné. Stěžovatel má výhrady i proti úvaze, že i kdyby nebylo dovolání nepřípustné, muselo by být odmítnuto pro existenci vad. Domnívá se, že přípustnost dovolání vymezil řádně, když uvedl, které právní posouzení provedené krajským soudem pokládá za nesprávné a v čem tato nesprávnost spočívá. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 9. Stěžovatel se domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto primárně proto, že ani jeden z nároků uplatněných stěžovatelem nedosahoval částky 50 000 Kč. I kdyby však nebylo dovolání stěžovatele nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud by je musel odmítnout pro vady. 10. Ústavní soud nejprve podotýká, že posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu, Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 1852/19 (N 182/96 SbNU 300)]. 11. Ústavní soud rovněž připomíná, že ve své konstantní judikatuře nepovažuje právo na dovolání za ústavně garantované. Z pohledu ústavněprávního by obstála i taková úprava, která by tzv. mimořádné opravné prostředky nepřipouštěla vůbec, pokud by plnění úkolů vrcholného soudního orgánu zajistila cesta jiných procesních prostředků. Zároveň však zdůrazňuje, že rozhodne-li se zákonodárce institut dovolání vytvořit, nelze rozhodování o něm vyjímat z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, a to zejména práva na přístup k soudu [nálezy ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.), ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355) nebo ze dne 31. 10. 2023 sp. zn. III. ÚS 647/23 (bod 27)]. 12. K porušení práva na přístup k soudu dojde, odmítne-li Nejvyšší soud dovolání z některého ze zákonných důvodů, ač tento důvod dán nebyl. V takovém případě je rozhodnutí Nejvyššího soudu vydáno v rozporu s tím, jak řízení probíhalo a co v něm vyšlo najevo. Tak tomu bude i v