Ústavní soud III.ÚS 2511/19 – Podmíněné propuštění

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti nadepsaných usnesení.

Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rubrikovaným usnesením rozhodl s poukazem na § 86 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a § 330a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), tak, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání jednoho roku uložený mu trestním příkazem okresního soudu ze dne 7. 3. 2013 č. j. 2 T 42/2013-42. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ho pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou.

Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovu instanční stížnost proti tomuto usnesení okresního soudu podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. řádu jako opožděně podanou zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že instanční stížnost proti usnesení okresního soudu podal ve lhůtě vycházející z poučení, které mu tento soud poskytl. V této lhůtě podanou instanční stížnost tudíž nelze považovat za opožděnou, a to bez ohledu na správnost poučení. Ústavní soud následně obdržel přípis, jímž okresní soud připouští možnost, že stěžovatelovy výhrady jsou opodstatněné.

Jak bylo uvedeno výše, stěžovatel ve své ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud učinil rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel nicméně v petitu ústavní stížnosti výslovně požaduje zrušení toliko usnesení krajského soudu a odklad vykonatelnosti pouze usnesení okresního soudu.

Ústavní soud připomíná své usnesení ze dne 1. 9. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 24/09 (U 16/54 SbNU 607; 312/2009 Sb.), kde se vyslovil proti přehnanému formalismu při výkladu vůle a projevu ve vyjádření petitu ústavní stížnosti. Ústavní soud v souladu s těmito hledisky dospěl v nynější věci k závěru, že - materiálně posuzováno - stěžovatel se vymezuje též proti obsahu usnesení okresního soudu (na své argumentaci obsažené v instanční stížnosti proti tomuto usnesení trvá) a jeho návrh na odklad vykonatelnosti lze vztáhnout rovněž na usnesení krajského soudu.

Zásadně platí, že ústavní stížnost nemá odkladný účinek (srov. § 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V souladu s § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však může Ústavní soud na návrh účastníka řízení odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

Podmínky citovaného ustanovení jsou podle názoru Ústavního soudu splněny, neboť výkon napadených rozhodnutí v daném případě a v určujících souvislostech může být závažným zásahem do základních práv a svobod stěžovatele, přičemž s ohledem na prozatím nahlížený ústavněprávní kontext předmětné věci a z toho vyplývající procesní postupy (nutnost vyžádat si spis a vyjádření) není možno o ústavní stížnosti rozhodnout bezodkladně (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 1015/14 a ze dne 17. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2726/15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému přistoupil k odkladu vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, aniž by jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).