III.ÚS 253/17

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť podle jeho názoru jimi došlo k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným pod bodem 1. rozsudku zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), pod bodem 2. rozsudku zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, a pod body 3. a) a 3. b) rozsudku zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 9. 2014 č. j. 6 T 68/2013-184, jenž nabyl právní moci dne 20. 11. 2014, mu krajský soud uložil podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), mu dále uložil povinnost zaplatit poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku 150 000 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázal poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu soud dále odkázal poškozenou s jejím uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Konečně tímto rozsudkem zrušil výrok o trestu z rozsudku okresního soudu ze dne 23. 9. 2014 č. j. 6 T 68/2013-184, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rubrikovaným rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod body 1. a 2., jímž krajský soud stěžovatele uznal vinným dvojnásobným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, a v důsledku toho i ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným shodně popsaným skutkem pod body 1. a 2. napadeného rozsudku, jenž právně kvalifikoval jako (jeden) zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Za tento trestný čin a dále za zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku pod body 3. a) a 3. b) napadeného rozsudku, a dále za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem okresního soudu ze dne 23. 9. 2014 č. j. 6 T 68/2013-184, jenž nabyl právní moci dne 20. 11. 2014, uložil stěžovateli podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku okresního soudu ze dne 23. 9. 2014 č. j. 6 T 68/2013-184, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu) odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť v procesní situaci, kdy nebylo - jak dovozuje - mimo pochybnost prokázáno, že se inkriminovaných skutků dopustil, měl být obžaloby zproštěn.

Uvádí, že napadená rozhodnutí jsou založena na nedostatečně prokázaných tvrzeních poškozené, a to při nejenom absenci dalších důkazů, ale dokonce i při existenci důkazů, které její výpověď přinejmenším zpochybňují. Na nevěrohodnost poškozené upozornily i její "dobré kamarádky" u hlavního líčení dne 17. 2. 2016. Poškozená podle stěžovatele často uváděla rozdílné údaje při své výpovědi před policejním orgánem a během pohovoru se znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie Mgr. Petrou Popelkovou. Poškozená má "jasnou" tendenci postupem času "přihoršovat" jednání stěžovatele. Značně rozporný a velmi nepravděpodobný je také popis skutkového děje z října 2009.

Zmiňovaná soudní znalkyně sice konstatuje, že poškozená není osobou s bájnou lhavostí či se schopnostmi si vymýšlet, avšak připouští, že je lehce ovlivnitelná, podléhá tlaku a vlivu okolí, může chtít vyhovět jiné osobě, tedy řekne, co si myslí, že by bylo dobré říci; to nemusí být pravdivé, může jít o věc, kterou si doplní či přizpůsobí.

Pochybnosti vyvolává rovněž skutečnost, že poškozená podala trestní oznámení až dva roky od údajného posledního útoku, bezprostředně po rozchodu mezi stěžovatelem a její matkou, respektive poté, co stěžovatel odcizil dědovi poškozené platební kartu.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.

Přes odkazované ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Jak bylo předznačeno, tyto oblasti patří do kompetenční sféry (obecných) soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].

První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. K problematice opomenutých důkazů Ústavní soud již dříve konstatoval, že jde z hlediska kautel ústavního práva o relevantní pochybení tehdy, když (obecný) soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nález ze dne 29. 11. 1996 sp. zn. IV. ÚS 185/96 (N 131/6 SbNU 461), nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165), nález ze dne 8. 1. 2003 sp. zn. I. ÚS 413/02 (N 4/29 SbNU 25) a mnohé další]. V tomto směru stěžovatel konkrétní výhrady neuplatnil.

Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Ani takové námitky stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl.

Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů.

Z hlediska dodržení ústavních práv v projednávané věci je podstatné, že každý dílčí závěr soudu je podepřen konkrétním důkazem, zejména výpověďmi poškozené, a dále, že byly dodrženy ústavní zásady hodnocení důkazů, zejména zásada in dubio pro reo. K její aplikaci pak Ústavní soud doplňuje, že v podobných případech, týkajících se určitého druhu trestné činnosti páchané v soukromí, obvykle rodinně-násilné nebo sexuální povahy, pracují orgány činné v trestním řízení ve srovnání s jinými druhy kriminality často s menším souborem podpůrných důkazů, pročež se může výsledek řízení odvíjet toliko od přesvědčivého posouzení věrohodnosti poškozené osoby a údajného pachatele. K porušení zásady in dubio pro reo v takových případech dojde tedy zejména neprovedením všech důkazů, způsobilých osvětlit více důležitá místa skutkového děje, objasněná pouze výpověďmi zaujatých osob, a tím co nejrozsáhleji empiricky prozkoumat jejich věrohodnost v dané věci (podrobněji srov. např. bod 21 nálezu ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14 nebo usnesení ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1682/15). Tento svůj úkol soudy v daném řízení splnily, když provedly velmi podrobné a opakované zkoumání důkazů; zejména porovnávaly jednotlivé výpovědi poškozené i její chování, když jednání stěžovatele oznámila policejnímu orgánu až s časovým odstupem.

Jinak řečeno, oponuje-li stěžovatel, že právě výpověď poškozené představovala v podstatě jediný důkaz přímo hovořící o jeho údajné trestné činnosti, přičemž věrohodnost poškozené zpochybňuje, dlužno zaznamenat, že stěžovatel opomíjí především okolnost, že vycházet z výpovědi poškozené bylo (též se zřetelem k charakteru a povaze trestné činnosti "odehrávající se v soukromí") myslitelné - právě - coby výraz určitého hodnocení provedených důkazů, při současném posouzení osobnosti poškozené soudním znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (srov. k otázce tzv. obecné a specifické věrohodnosti svědka Čírtková, L.: Forenzní psychologie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2004, str. 360 a násl., a Konečná, T.: Role psychologa při výslechu svědka. Trestněprávní revue, 2016, č. 3, str. 64 a násl.) a provedení dalších svědeckých výpovědí.

Obdobné se týká i dodržení zásady in dubio pro reo. Dle Ústavního soudu nelze předmětnou zásadu vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných rozporů v důkazech, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu (srov. i dikci § 2 odst. 5 tr. řádu: "skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti").

Ústavní soud tedy uzavírá, že soudy v dané věci zásadu in dubio pro reo respektovaly a jejich rozhodnutí z ústavněprávního hlediska proto obstojí.

Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby podaného z jiných než přípustných dovolacích důvodů [§ 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí. Ostatně i nad tento rámec se dovolací soud k některým stěžovatelovým výhradám vyjádřil.

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) odmítl.