III.ÚS 2532/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2532/23 ze dne 31. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Hovorky, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, sídlem Západní 449, Chýně, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2023 č. j. 30 Cdo 1233/2023-462, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2022 č. j. 14 Co 374/2022-436 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. srpna 2022 č. j. 10 C 314/2016-391, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a účasti Městské části Praha 6, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 601/23, a České republiky - Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") domáhal po žalovaných, Městské části Praha 6 (dále jen "první vedlejší účastnice") a České republice, za niž v řízení postupně jednalo Ministerstvo vnitra, Ministerstvo spravedlnosti a Ministerstvo financí (dále jen "druhá vedlejší účastnice"), zaplacení částky 771 493 Kč s příslušenstvím, jakož i konstatování porušení jeho práva na spravedlivý proces. Uvedená částka sestávala z následujících položek: a) částka 167 874 Kč požadovaná vůči první vedlejší účastnici z titulu náhrady nemajetkové újmy, jež byla stěžovateli způsobena posléze zrušeným rozhodnutím první vedlejší účastnice ze dne 12. 3. 2012 č. j. MCP6 017306/2012, b) částka 167 873 Kč požadovaná vůči druhé vedlejší účastnici jako náhrada nemajetkové újmy, kterou stěžovatel utrpěl v důsledku rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 11. 4. 2012 č. j. S-MHMP 352569/2012 zrušeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 3 A 68/2012, c) částka 167 873 Kč požadovaná vůči každé z vedlejších účastnic (celkem se tedy jednalo o částku 335 746 Kč) jako náhrada nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení o stěžovatelově žádosti o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, jež bylo u první vedlejší účastnice vedeno v době od 27. 2. 2012 do 16. 11. 2015, a d) částka 50 000 Kč požadovaná rovněž vůči každé z vedlejších účastnic (celkem tedy částka 100 000 Kč) a připadající na náhradu nemajetkové újmy, jež měla být stěžovateli způsobena neposkytnutím požadovaných informací. 3. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 27. 9. 2019 č. j. 10 C 314/2016-182, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") jako soudu odvolacího ze dne 31. 1. 2020 č. j. 14 Co 389/2019-212, žalobu ve vztahu k položkám uvedeným výše pod písmeny a), b) a d) zamítl, a poté svým usnesením ze dne 16. 9. 2020 č. j. 10 C 314/2020-235 ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 9. 12. 2020 č. j. 14 Co 396/2020-266 žalobu v rozsahu konstatování porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve vztahu k druhé vedlejší účastnici odmítl. Předmětem dalšího řízení tudíž zůstal pouze stěžovatelův požadavek na konstatování porušení jeho práva na spravedlivý proces směřující vůči první vedlejší účastnici a dále dvě částky ve stejné výši po 167 873 Kč, které stěžovatel požadoval po vedlejších účastnicích (žalovaných) z titulu odškodnění nemajetkové újmy související s nepřiměřenou délkou řízení. 4. Nyní napadeným rozsudkem ze dne 15. 8. 2022 č. j. 10 C 314/2016-391 obvodní soud žalobu zamítl jak v části týkající se požadavku stěžovatele na konstatování porušení jeho práva, přičemž tak rozhodl ve vztahu k oběma vedlejším účastnicím (výrok I), tak i v části týkající se žalobního požadavku na zaplacení obou zbývajících částek 167 873 Kč s příslušenstvím (výroky II a III), načež rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit oběma vedlejším účastnicím a hlavnímu městu Praze náklady řízení (výroky IV, V a VI). 5. V rámci skutkových zjištění obvodní soud mimo jiné uvedl, že stěžovatel podal dne 27. 2. 2012 u první vedlejší účastnice žádost o informace související s usnesením Rady městské části Praha 6 ze dne 18. 1. 2012. První vedlejší účastnice však tyto informace v zákonné patnáctidenní lhůtě stěžovateli neposkytla, nýbrž tak učinila až dne 16. 11. 2015, tedy poté, co stěžovatel v řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 3 A 68/2012 uspěl se svou správní žalobou. Vzhledem k tomu, že obě vedlejší účastnice vznesly v průběhu řízení námitky promlčení zažalovaného nároku, zabýval se soud prvního stupně skutečnostmi podstatnými pro posouzení jejich důvodnosti. V této souvislosti zjistil, že zmíněné soudní řízení vedené o správní žalobě skončilo dne 21. 9. 2015, žádost o přiznání nyní řešeného zadostiučinění podal stěžovatel u druhé vedlejší účastnice dne 14. 4. 2016, ta ji dne 20. 4. 2016 postoupila první vedlejší účastnici, která tuto žádost poté vyřídila dne 28. 4. 2016, načež stěžovatel podal žalobu v této věci k soudu dne 6. 10. 2016. Na základě uvedených skutečností dospěl obvodní soud k závěru, že šestiměsíční promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. ve vztahu k oběma vedlejším účastnicím uplynula dříve, než stěžovatel podal žalobu u soudu. 6. Městský soud rozhodl o odvolání stěžovatele nyní napadeným rozsudkem ze dne 25. 11. 2022 č. j. 14 Co 374/2022-436 tak, že rozsudek obvodního soudu v části výroku I týkající se konstatování porušení stěžovatelova práva druhou vedlejší účastnicí zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku I, jakož i ve výrocích II, IV a VI, tj. ve výrocích týkajících se první vedlejší účastnice a hlavního města Prahy, potvrdil (výrok II rozsudku městského soudu), ve výrocích III a V týkajících se druhé vedlejší účastnice tento rozsudek zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu prvostupňovému soudu k dalšímu řízení (výrok III rozsudku městského soudu), a závěrem rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit první vedlejší účastnici a hlavnímu městu Praze náklady odvolacího řízení (výroky IV a V rozsudku městského soudu). 7. O dovolání stěžovatele proti výroku II rozsudku městského soudu rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2023 č. j. 30 Cdo 1233/2023-462 tak, že dovolání v rozsahu vztahujícím se k části výroku rozsudku městského soudu, kterou byl rozsudek obvodního soudu potvrzen v zamítavých výrocích týkajících se první vedlejší účastnice, podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. V rozsahu směřujícím proti té části výroku II napadeného rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích IV a VI, jež se týkají nákladů řízení, posoudil Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], a proto jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v nesprávném výkladu a aplikaci ustanovení § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatel se na rozdíl od obecných soudů domnívá, že citované ustanovení se vztahuje nejen ke státu, ale i k územním samosprávným celkům. K tomu uvádí, že toto ustanovení je součástí hlavy třetí "Společná a přechodná ustanovení" zákona č. 82/1998 Sb. a nevztahuje se striktně k ustanovení § 14 tohoto zákona. Dále poukazuje na konstantní judikaturu, která podle něj zcela jasně uvádí, že v případě, že probíhá řízení jak před správním orgánem, tak před soudem, je třeba na tato řízení nahlížet jako na jeden celek. Namítá také, že soudy v těchto věcech rozhodují rozdílně s tím, že doposud vztahovaly stavení lhůty jak ke státu, tak k samosprávnému územnímu celku a obdobné případy neměly za promlčené a stejně se k této problematice stavěly i samosprávné územní celky. Stěžovatel se tedy domnívá, že pokud je nárok uplatněn vůči samosprávnému územnímu celku před tím, než je podávána žaloba, a je tedy zahájeno předběžné projednání nároku, pak zde platí ustanovení § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stejně, jako by