III.ÚS 2536/25 – Ústavní soud

III.ÚS 2536/25 ze dne 10. 9. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů Jiřího Burgeta, zastoupeného Mgr. Radomírem Janečkem, advokátem, sídlem Olomoucká 4472/105a, Prostějov, a Mgr. Radomíra Janečka, advokáta, sídlem výše uvedeným, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 49 Co 232/2023-479 ze dne 27. června 2025, výroku II usnesení téhož soudu č. j. 49 Co 216/2024-475 ze dne 30. května 2025 a usnesení Okresního soudu v Prostějově č. j. 7 C 44/2019-452 ze dne 29. srpna 2024, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PM Sped, s. r. o., sídlem Lidická 700/19, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi obecné soudy porušily jejich ústavně zaručená základní práva chráněná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, první stěžovatel navíc tvrdí porušení základních práv podle čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny a druhý stěžovatel navíc čl. 26 odst. 3 Listiny. Oba stěžovatelé napadají podle textu stížnosti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 49 Co 232/2023-479 ze dne 27. června 2025 (usnesení z č. l. 479) v celém rozsahu, ale z obsahu je zřejmé, že brojí jen proti jeho výroku II, nikoli i proti výroku I, jehož obsahem je oprava zjevné chyby v záhlaví rozsudku krajského soudu č. j. 49 Co 232/2023-436 ze dne 22. června 2024. 2. V řízení před obecnými soudy vedeném u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 44/2019 o žalobě vedlejší účastnice (žalobkyně) a o vzájemném návrhu prvního stěžovatele (žalovaný) vystupoval druhý stěžovatel jako zástupce žalovaného, který mu byl ustanoven okresním soudem (ustanovený zástupce). Týmž usnesením okresní soud přiznal žalovanému osvobození od soudních poplatků v rozsahu 50 %. V řízení o věci samé žalovaný uspěl až na nepatrný neúspěch a vzniklo mu právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl v konečné fázi krajský soud výrokem IV rozsudku č. j. 49 Co 232/2023-436 ze dne 22. června 2024 tak, že žalovanému vůči žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši, která bude určena samostatným usnesením, s tím, že žalobkyně je povinna ve stanovené lhůtě z určené částky zaplatit 50 % státu a 50 % žalovanému k rukám ustanoveného zástupce. 3. Okresní soud napadeným usnesením přiznal ustanovenému zástupci postupem podle § 140 odst. 2 občanského soudního řádu odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 95 920 Kč. 4. Krajský soud k odvolání ustanoveného zástupce napadeným usnesením č. j. 49 Co 216/2024-475 (usnesení z č. l. 475) usnesení okresního soudu změnil tak, že ustanovenému zástupci přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 48 051,50 Kč. Usnesením z č. l. 479 pak krajský soud výrokem I opravil údaj v záhlaví rozsudku krajského soudu č. j. 49 Co 232/2023-436 a výrokem II určil výši náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, k jejímuž zaplacení byla žalobkyně zavázána výrokem IV uvedeného rozsudku krajského soudu, částkou 96 103 Kč. 5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že náklady řízení žalovaného a odměna ustanoveného zástupce byly stanoveny nesprávně. Stěžovatelé upozorňují, že v průběhu řízení o věci samé soudy opakovaně prolamovaly koncentraci řízení ve prospěch žalobkyně, což vedlo k nutnosti činit další vyjádření a zvýšilo to náklady na právní zastoupení žalovaného, k čemuž však krajský soud nepřihlédl. 6. Ustanovený zástupce namítá, že mu obecné soudy přiznaly odměnu a náhradu hotových výdajů v nesprávné výši. Podle ustanoveného zástupce jsou s úkony, které v řízení za žalovaného učinil, spojeny odměna a hotové výdaje v celkové výši 164 941 Kč. Krajský soud však dospěl k závěru, že celková výše činí jen 96 103 Kč, přičemž usnesením z č. l. 475 ustanovenému zástupci přiznal jen polovinu z této částky (48 051,50 Kč) a nikoli celou částku, na kterou mu i podle odůvodnění vznikl nárok. Vysvětlil to tak, že ustanovenému zástupci zbylých 50 %, na které mu vznikl nárok, zaplatí na základě pravomocného výroku IV rozsudku krajského soudu v řízení neúspěšná žalobkyně, krajský soud dodal, že v opačném případě by totiž nastala situace, že ustanovený zástupce by dostal celkem vyplacenou odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši, která by byla o 50 % vyšší než jeho nárok (viz k tomu bod 8 usnesení z č. l. 475). 7. Ústavní stížnost byla podána včas. Žalovaný je řádně zastoupen advokátem a ustanovený zástupce je sám advokátem a nemusí tak být zastoupen jiným advokátem. 8. Usnesení okresního soudu bylo změněno usnesením z č. l. 475. Ústavní soud proto není příslušný k projednání ústavní stížnosti proti usnesení okresního soudu, neboť nelze zrušit to, co již bylo změněno. V případě žalovaného byla navíc ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným, neboť usnesení okresního soudu se týkalo odměny ustanoveného zástupce a nikoliv práv žalovaného. 9. Usnesením z č. l. 475 krajský soud rozhodoval o odměně ustanoveného zástupce. Pokud jde o žalovaného, je proto opět ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným. Pokud jde o ustanoveného zástupce, je ústavní stížnost nepřípustná. Podle ústavní stížnosti krajský soud přiznal ustanovenému zástupci o 116 889,50 Kč méně, než na co měl ustanovený zástupce podle svého názoru nárok. Navíc mu nepřiznal ani plnou částku podle svého výpočtu (96 103 Kč), ale jen polovinu (48 051,50 Kč) s vysvětlením, které zaměňuje náhradu nákladů řízení účastníkovi s (pro)placením odměny a nákladů ustanovenému zástupci při částečném osvobození od soudních poplatků (z napadeného usnesení z č. l. 479 ve spojení s výrokem IV rozsudku krajského soudu neplyne žádné právo ustanovenému zástupci, ustanovený zástupce tam vystupuje jen jako platební místo). Každopádně, a to je pro Ústavní soud podstatné, oproti tomu, jakou částku žádal ustanovený zástupce přiznat na odměně a náhradě hotových výdajů podle § 140 odst. 2 občanského soudního řádu, mu krajský soud přiznal částku menší o více než 50 000 Kč. 10. V takové situaci může ustanovený zástupce v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3016/2018 ze dne 15. listopadu 2018 či sp. zn. 24 Cdo 3585/2024 ze dne 25. května 2025) proti usnesení z č. l. 475 brojit dovoláním. Nejvyšší soud totiž rozhodování o odměně a náhradě hotových výdajů podle § 140 odst. 2 občanského soudního řádu nepovažuje za rozhodování o nákladech řízení podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, dovolání tedy není z tohoto důvodu objektivně nepřípustné, ledaže by rozdíl mezi přiznanou a požadovanou částkou nepřevyšoval 50 000 Kč [při menším rozdílu by na věc dopadal § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. 11. Stížnost proti usnesení z č. l. 475 je předčasná, protože proti ní může ustanovený zástupce ještě podat dovolání, tedy není přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ustanovený zástupce byl chybně poučen, že dovolání je nepřípustné. Podle § 240 odst. 3 občanského soudního řádu proto lhůta k podání dovolání činí tři měsíce a dosud neuplynula (z ústavní stížnosti plyne, že usnesení z č. l. 475 bylo stěžovatelům doručeno 7. července 2025). 12. Usnesením č. l. 479 krajský soud rozhodl o nákladech řízení. Žalobkyně má podle výroku IV rozsudku krajského soudu č. j. 49 Co 232/2023-436 zaplatit polovinu přiznané náhrady nákladů k rukám ustanoveného zástupce, ustanovený zástupce je tak pouhým platebním místem (ač krajský soud v bodu 8 usnesení z č. l. 475 tvrdí něco jiného). Toto rozhodnutí se tak netýká práv ustanoveného zástupce a ve vztahu k němu byla ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným. 13. Ústavní stížnost žalovaného proti usnesení z č. l. 479 byla podána oprávněným stěžovatelem a je přípustná, neboť proti rozhodnutí nebylo přípustné dovolání. 14. Ústavní soud předesílá, že přistupuje k přezkumu rozhodnutí o nákladech nákladů zdrženlivě (nález sp. zn. II. ÚS 2632/18 ze dne 17. dubna 2019, bod 19, a aktuálně stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. března 2025, bod 23, a na něj navazující nálezová judikatura, např. sp. zn. I. ÚS 2552/24 ze dne 8. dubna 2025, sp. zn. I. ÚS 2/25 ze dne 12. června 2025 či sp. zn. II. ÚS 1761/25 ze dne 23. července 2025). Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu může být jen zjevná svévole nebo jiný závažný zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Takovou vadu však v napadeném usnesení Ústavní soud neidentifikoval. 15. Výrok II usnesení krajského soudu z č. l. 479 je tzv. závislým rozhodnutím na usnesení z č. l. 475, neboť výše nahrazovaných nákladů souvisí s výší odměny