III.ÚS 2542/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2542/07 ze dne 23. 4. 2009 N 97/53 SbNU 233 K právu na soudní ochranu člena občanského sdružení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jiřího Muchy - ze dne 23. dubna 2009 sp. zn. III. ÚS 2542/07 ve věci ústavní stížnosti Českého svazu tělesně postižených sportovců, se sídlem v Praze 6, Vaníčkova 7, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007 č. j. 28 Cdo 2948/2006-89, jímž byla ke stěžovatelovu dovolání zrušena rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně týkající se členství stěžovatele v Českém paralympijském výboru, kterému Nejvyšší soud zároveň věc postoupil k dalšímu řízení, za účasti Českého paralympijského výboru, se sídlem v Praze 6, Zátopkova 100/2, jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007 č. j. 28 Cdo 2948/2006-89 se zrušuje. Odůvodnění Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek dovolacího soudu, neboť jím mělo dojít k porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále též jen "Ústava"), čl. 36 odst.1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z rozhodnutí dovolacího soudu, jakož i z vyžádaného procesního spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 14 C 283/2007 se podává následující. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 22. 12. 2005 č. j. 14 C 14/2005-40 jednak (výrokem I.) zamítl žalobu stěžovatele o zrušení usnesení výkonného grémia Českého paralympijského výboru (v řízení žalovaného) z 9. 12. 2004, kterým tento výkonný výbor "bere na vědomí vystoupení ČSTPS z Českého paralympijského výboru", a jednak (výrokem II.) určil, že stěžovatel je členem Českého paralympijského výboru. Odvolací soud rozsudkem ze dne 23. 5. 2006 č. j. 30 Co 137/2006-71 tento rozsudek změnil ve výroku II. tak, že žalobu o určení, že "žalobce je členem žalovaného" zamítl. Rozhodnutí zdůvodnil tím, že žalobce i žalovaný jsou občanskými sdruženími, jejichž "pojmovým znakem je odloučenost od státu", což státu zakazuje "do sdružení zasahovat", a to platí i pro případnou ingerenci soudní. Výjimkou je, jde-li o situaci ve smyslu § 15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění dalších předpisů, podle něhož se lze u soudu domáhat určení, že rozhodnutí některého z orgánu sdružení "je nezákonné nebo odporující stanovám"; o to však podle odvolacího soudu v dané věci nejde, neboť otázka, kdo je (případně není) členem sdružení je otázkou jen jeho vnitřního uspořádání. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 28. 6. 2007 č. j. 28 Cdo 2948/2006-89 rozhodnutí obou nižších soudů zrušil, řízení zastavil a věc postoupil "žalovanému (jeho příslušnému orgánu) k dalšímu řízení". Dovolací soud uvedl, že jen o ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. "petitorně" opřené žalobě může soud věcně rozhodnout, zatímco "jiné znění určovací žaloby, ale i jiná žaloba člena (dosavadního člena), podaná proti občanskému sdružení, postrádají oporu v hmotném právu". Podle dovolacího soudu princip spolkové autonomie, vyjádřený v § 2 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb. "velí soudu nezasahovat do činnosti občanských sdružení jiným způsobem, než výslovně dovoluje zákon", pročež odvolací soud dospěl sice "ohledně nedostatku své pravomoci ke správnému závěru", vyvodil však odtud nesprávné procesní důsledky. Těmi mělo být zastavení řízení (pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení) a postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci náleží (§ 104 odst. 1 o. s. ř.), přičemž "příslušným orgánem" je pak ten, který "je určen stanovami žalovaného v souladu se zákonem"; jeho identifikace je podle dovolacího soudu však "již interní pravomocí", jež "kompetenčně nenáleží soudu a spadá do oblasti aplikace práva žalovaným subjektem". Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje, co namítal již v průběhu řízení před obecnými soudy; že ačkoli neučinil žádný úkon, kterým by na vlastní žádost ukončil své členství v žalovaném Českém paralympijském výboru, přesto jeho výkonný výbor vzal usnesením "na vědomí jeho vystoupení na vlastní žádost" a jako se svým členem s ním přestal nakládat, což má v jeho poměrech zásadní majetkoprávní a existenční důsledky. Pakliže § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. nedopadá na situace, kdy orgán sdružení, který žádné rozhodnutí nevydal, jedná v rozporu se zákonem a stanovami, musí zde být prostředek, jenž by "poškozenému" poskytl soudní ochranu a jehož prostřednictvím by byla zjednána náprava. Jestliže Nejvyšší soud označil za subjekt "kompetentní vyřešit spor" právě žalovaného, je podle stěžovatele "naprosto evidentní", že právě ten o sporné existenci jeho členství nemůže "objektivně rozhodnout" a vůči němu "bude vždy postupovat negativně a svévolně". Jelikož od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků (stěžovatelem daným mlčky) od jednání upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávní deficit, jejž stěžovatel namítá, se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda Nejvyšším soudem podaný výklad důsledků "principu spolkové autonomie, vyjádřený v § 2 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb." (resp. jeho ustanovení § 15), a to jmenovitě ve vztahu k podmínkám soudní pravomoci zakotveným v § 7 odst. 1 o. s. ř., je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. To vše pak ve speciálním kontextu námitky, že rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo popřeno stěžovatelovo ústavně zaručené (základní) právo, totiž na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a že soudy neposkytly ochranu právu, jak jim přikazuje čl. 90 Ústavy. Současně jde o to, zda obecnými soudy podaný výklad aplikovaného práva nezasahuje nepřípustně do některého ze základních práv, případně zda ve střetu dvou či více takových práv není k dispozici výklad, při kterém budou tato práva chráněna přiléhavěji, resp. v přiléhavější proporci. Podle čl. 20 odst. 1 Listiny je právo svobodně se sdružovat zaručeno. Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích. Podle odstavce 4 téhož článku jsou politické strany a politická hnutí, jakož i jiná sdružení odděleny od státu. Oddělenost občanských sdružení od státu reflektuje pro sdružení autonomii správy jejich vnitřních záležitostí a zároveň omezuje stát do nich ingerovat, včetně ingerence orgány soudní moci. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb. jsou sdružení právnickými osobami a do jejich postavení a činností mohou státní orgány zasahovat jen v mezích zákona (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 111/07, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 90/06 (N 223/43 SbNU 497) konstatoval, že "úprava práva na svobodné sdružování je založena na principu odloučenosti od státu, na principu členské samosprávy, do níž stát nesmí nijak zasahovat, neboť mu to zakazuje ústavní princip odluky soukromoprávních korporací spolkového práva od státu, a též na principu práva člena na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu společnosti, které je v rozporu se zákonem nebo stanovami, příp. s jiným vnitřním předpisem". I právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. jiného orgánu a ve stanovených případech u jiného orgánu (čl. 36 odst. 1 Listiny), je tedy v právních vztazích uvnitř občanských sdružení limitováno, a to již ustanovením čl.