III.ÚS 2551/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2551/21 ze dne 26. 10. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti města Jilemnice, sídlem Masarykovo náměstí 82, Jilemnice, zastoupeného Martinou Nyklovou, advokátkou, sídlem Horní Branná 25, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. července 2021 č. j. 20 Co 119/2021-337 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 15. ledna 2021 č. j. 2 C 5/2019-306, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a 1) M. B. a 2) obchodní korporace Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Okresní soud v Semilech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 15. 1. 2021 č. j. 2 C 5/2019-306 vyhověl z větší části (ze dvou třetin) žalobě prvního vedlejšího účastníka řízení (žalobce) a stěžovateli (žalovanému), za účasti obchodní korporace Generali Česká pojišťovna, a. s., jako vedlejší účastnice řízení před obecnými soudy na straně stěžovatele, uložil povinnost zaplatit mu částku ve výši 56 130 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ve zbytku (z jedné třetiny), tj. co do částky 28 065 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). První vedlejší účastník řízení se žalobou domáhal zaplacení celkově částky ve výši 84 195 Kč z titulu náhrady škody, která byla dána souhrnem částky 31 776 Kč požadované za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (1. 1. 2017 - 1. 5. 2017) a částky 52 419 Kč jako bolestného (náhrady nemajetkové újmy na zdraví). Újma na zdraví vznikla prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení dne 1. 1. 2017 ve večerních hodinách při procházce v důsledku pádu na namrzlé a řádně neošetřené komunikaci ve vlastnictví stěžovatele, při němž utrpěl zranění (zlomeninu) levé dolní končetiny. Okresní soud sice na jedné straně dovodil, že stěžovatel není odpovědný z titulu objektivní odpovědnosti podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, když nedošlo k závadě na schůdnosti, na druhé straně ale dospěl k závěru, že na straně stěžovatele lze shledat podmínky obecné odpovědnosti za újmu vzniklou prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení podle § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), neboť stěžovatel porušil právní povinnost k údržbě komunikace podle § 9 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích ve spojení s § 42 odst. 2 a § 46 vyhlášky č. 104/1997 Sb., Ministerstva dopravy a spojů, kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, protože v rozporu s plánem zimní údržby v rozhodném období (tj. od 27. 12. 2016 do 1. 1. 2017) neprováděl žádnou údržbu. Ve smyslu § 2910 a § 2911 obč. zák. je tak stěžovatel povinen k náhradě újmy, která prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení vznikla v příčinné souvislosti se stavem neošetřeném komunikace. Okresní soud však podle § 2918 obč. zák. požadovanou výši náhrady škody snížil o jednu třetinu, a to s ohledem na spoluzavinění prvního vedlejšího účastníka řízení, který procházku za tmy nemusel nutně podniknout a bylo mu známo varování před náledím i nepříznivý stav neošetřené komunikace. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 7. 7. 2021 č. j. 20 Co 119/2021-337 rozsudek okresního soudu vyjma odvoláním nenapadeného zamítavého výroku II. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud se zcela ztotožnil se skutkovými a s nepatrnou výhradou i s právními závěry okresního soudu. Podotkl, že okresní soud správně vyšel z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), příp. z nálezu ze dne 14. 5. 2020 sp. zn. II. ÚS 4100/19, a z na něj navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020 sp. zn. 31 Cdo 1621/2020. Jedinou výhradu měl k tomu, že okresní soud nesprávně použil ustanovení o generální prevenci (viz § 2900 obč. zák.), když namísto toho měl uvažovat o použití § 2901 obč. zák. o zvláštní prevenci, neboť údržba komunikace nebyla provedena vadně, nýbrž nebyla v daném období provedena vůbec. To však na výsledku rozhodnutí okresního soudu nic nezměnilo. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve vysvětluje, proč považuje ústavní stížnost za přípustnou. Přestože mu byla uložena povinnost k plnění přesahující částku 50 000 Kč, což by mohlo předjímat možnost podání dovolání, byly prvním vedlejším účastníkem řízení uplatněny dva různé nároky, takže přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně ke každému z nich, přičemž ani jeden z nich by uvedenou částku [srov. § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] nepřekročil. 5. Stěžovatel dále podotýká, že ústavní stížnost nepodává jen kvůli konkrétní věci, ale především s ohledem na využití závěrů obsažených v napadených rozhodnutích v souvislosti s prováděním zimní údržby v budoucnu. Z úvah okresního soudu totiž dovozuje, že aby nebyl stěžovatel povinen hradit škodu způsobenou uklouznutím na vozovce v zimním období, je-li stav počasí řadu dní neměnný, přesto musí pravidelně provádět údržbu (posypem) všech komunikací každé dva dny. Takový závěr se však příčí realitě a je pro stěžovatele i ekonomicky neudržitelný. 6. Obecné soudy rovněž stěžovateli vytkly, že nedodržel plán údržby. V této souvislosti se domnívá, že i kdyby nebyl dodržen plán údržby, neznamená to automaticky porušení generální prevence. Krajskému soudu vytýká, že stěžovateli podsouvá, že vůbec neprovedl údržbu komunikace, na níž došlo k úrazu prvního vedlejšího účastníka řízení. S tímto tvrzením však stěžovatel nesouhlasí, neboť z provedeného dokazování se podává, že komunikace byla ošetřena, pouze dané místo posypáno nebylo. Krajský soud se rovněž dostatečně nevypořádal se všemi stěžovatelem vznesenými argumenty zejména týkajícími se splnění generální prevence stěžovatelem a nevysvětlil, proč neaplikoval závěry vyplývající ze stěžovatelem odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 26. 9. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1481/2017 nebo ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. 25 Cdo 3510/2019). Stěžovatel dále namítá, že při posuzování výše škody měly soudy přihlédnout více k okolnostem, které se přičítají prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení (např. jemu známý stav komunikace; cesta nebyla nezbytná a uskutečnila se za tmy; znalost terénu atd.), jakož i k tomu, že uklouznutí a následný pád mohly být dílem náhody. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V tomto směru lze dát zapravdu stěžovateli, že dovolání by nebylo přípustné s ohledem na § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když jednotlivé stěžovatelem uplatněné nároky (náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhrada nemajetkové újmy na zdraví), které mají odlišný skutkový základ, by nepřesahovaly částku 50 000 Kč. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Z u