III.ÚS 2574/19

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.

Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 9. 4. 2018 č. j. 108 C 11/2009-495 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala po vedlejším účastníkovi řízení zaplacení částky 85 972 922,90 Kč s příslušenstvím z titulu úplaty za čištění odpadních vod, které jako provozovatelka čistírny odpadních vod prováděla pro vedlejšího účastníka řízení v období 1. 1. 2016 až 17. 12. 2017; stěžovatelce dále uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení ve výši 1 438 855 Kč.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 10. 2018 č. j. 47 Co 130/2018-523 rozhodnutí okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 5. 2019 č. j. 32 Cdo 551/2019-553 odmítl, a to zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady. K tomu uvedl, že stěžovatelkou předloženou otázku buď krajský soud neřešil a jeho rozhodnutí na jejím řešení tedy nezáviselo, nebo šlo o otázku hypotetickou, která nemohla být Nejvyšším soudem v projednávané věci vyřešena, anebo konečně šlo o otázky, které již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny byly (otázka určitosti konkrétní smlouvy, popř. určitosti konkrétního správního rozhodnutí a otázka případného bezdůvodného obohacení vlastníka kanalizační stokové sítě za čistění odpadních vod). Poukázal přitom i na skutečnost, že nešlo o jediné dovolání stěžovatelky, která se na Nejvyšší soud obrací opakovaně v obdobných právních sporech.

Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. V ústavní stížnosti brojí proti závěrům obecných soudů o neplatnosti nájemních smluv a smluv o provozování čistírny odpadních vod ze dne 29. 4. 2005 ve znění jejich pozdějších dodatků. Další námitky stěžovatelky se týkají posouzení úplaty za poskytované služby a nároků s ní spojených. Argumentuje přitom obdobným způsobem jako ve věcech vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 2728/15, sp. zn.III. ÚS 2524/15 a sp. zn. II. ÚS 2575/19.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud předně poukazuje na to, že nyní předkládaná ústavní stížnost není ojedinělým podáním stěžovatelky, která se na Ústavní soud obrací v průběhu několika let opakovaně, prakticky s toutéž problematikou. Obsahově obdobnou ústavní stížností téže stěžovatelky se tak Ústavní soud zabýval již v usnesení ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2728/15, usnesení ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2524/15 či v poslední době v usnesení ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 2575/19 (všechna zde rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V těchto rozhodnutích dospěl Ústavní soud vždy k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná. Jinak tomu není ani v nyní posuzované věci, neboť stěžovatelka nepředkládá Ústavnímu soudu žádnou novou argumentaci, která by jej mohla přesvědčit o důvodnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud proto uzavírá, že v rozhodnutích obecných soudů neshledal taková pochybení ústavněprávního rozměru (výkladový exces, nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, případně absenci logického a srozumitelného odůvodnění), která by odůvodňovala jeho zásah. Pokud jde o závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatelčino dovolání nebylo přípustné, resp. bylo zčásti vadné, Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší soud své závěry dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Nemá proto důvod se s tímto jeho závěrem neztotožnit.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.