III.ÚS 2607/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2607/21 ze dne 15. 6. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: FARAVELLI s.r.o., se sídlem Zelený Pruh 95/97, Praha 4, zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem se sídlem Vinohradská 2133/138, Praha 3, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2019, č. j. 74 Co 150/2018-403, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, č. j. 29 Cdo 1118/2020-445, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a 1) Ing. Petra Peštuky, 2) Ing. Jaromíra Uhera, 3) Mgr. Svatopluka Polacha, 4) Ing. Antonína Knapka a 5) Ing. Renáty Burešové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 9. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví upřesněná rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu, neboť je názoru, že těmito rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva na ochranu vlastnického práva a na legitimní očekávání vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 11 Úmluvy na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny a jakož i zákaz svévole a libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dle čl. 2 odst. 2 Listiny. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatelka, která vystupovala v řízení před obecnými soudy v procesním postavení žalobkyně, se po vedlejších účastnících jakožto žalovaných domáhala, aby jí společně a nerozdílně zaplatili částku 288 147,40 Kč s příslušenstvím (dále jen "předmětná částka"), a to z důvodu jejich odpovědnosti jako členů představenstva společnosti MG - KM a.s., se sídlem Hulínská 1799/1, Kroměříž, dříve pod obchodní firmou MAGNETON a.s. (dále jen "dlužnice"), za škodu vzniklou stěžovatelce jako věřitelce dlužnice včasným nepodáním insolvenčního návrhu na dlužnici dle § 99 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), k čemuž byli dle § 98 insolvenčního zákona povinni. 3. Podstatou tohoto sporu, stručně řečeno, bylo, že stěžovatelka dlužnici dodala v období říjen 2008 až březen 2009 objednané zboží - chemické produkty - jehož kupní cenu řádně dlužnici vyúčtovala, avšak dne 20. 5. 2009 byl jiným věřitelem dlužnice podán insolvenční návrh, o němž rozhodl krajský soud usnesením ze dne 22. 6. 2009, č. j. KSBR 31 INS 2875/2009-A-20, tak, že zjistil úpadek dlužnice, ustanovil insolvenčního správce a vyzval věřitele, aby se přihlásili se svými pohledávkami do insolvenčního řízení. Stěžovatelka tak učinila a její pohledávky v celkové výši 288 147,40 Kč byly insolvenčním správcem v celém přihlášeném rozsahu zjištěny. Krajský soud dále prohlásil na majetek dlužnice v říjnu 2012 konkurs, avšak již v listopadu 2012 jej zrušil pro nedostatečnost majetku dlužnice, takže z přihlášených pohledávek v insolvenčním řízení stěžovatelka ničeho nevymohla. 4. Stěžovatelka se proto domáhala zaplacení předmětné částky na vedlejších účastnících, neboť měla za to, že dlužnice se dostala do úpadku nejpozději v srpnu 2008, kdy zastavila platby podstatné části svých peněžitých závazků a nebyla schopna plnit závazky ani v řádu stokorun. Podle stěžovatelky tak vedlejší účastníci včasným nepodáním insolvenčního návrhu dle § 98 insolvenčního zákona odpovídají dle § 99 insolvenčního zákona za škodu, která vznikla stěžovatelce tím, že dodala dlužnici zboží, za které nedostala ničeho zaplaceno, ačkoliv k dodávkám došlo již v období, kdy byla dlužnice v úpadku. Vedlejší účastníci naopak tvrdili, že povinnosti vyplývající z jejich funkcí členů představenstva dlužnice plnili řádně, že probíhala jednání, jak dlužnici vyvést z krize pomocí dodatečného úvěrování, že úpadek z výsledků hospodaření nebylo možné zjistit atd. Vznesli také námitku promlčení. 5. Okresní soud v Kroměříži (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 5. 4. 2018, č. j. 6 C 370/2013-286, uložil vedlejším účastníkům zaplatit stěžovatelce předmětnou částku do tří dnů od právní moci rozsudku a rovněž jim uložil zaplatit stěžovatelce ve stejné lhůtě na náhradě nákladů řízení částku 248 505,80 Kč k rukám jejího právního zástupce. Po provedeném dokazování dospěl okresní soud k závěru, že již v době, kdy došlo k dodávce zboží stěžovatelkou dlužnici byla posledně uvedená v úpadku ve formě platební neschopnosti dle § 3 odst. 1, odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona a že vedlejší účastníci o této skutečnosti věděli a škodu způsobenou stěžovatelce zavinili ve formě nedbalosti vědomé dle § 16 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Námitku promlčení okresní soud považoval za nedůvodnou, a to s odkazem na právní názor vyjádřený v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4968/2009 a sp. zn. 29 Odo 657/2006. Dle jeho právního názoru začala objektivní tříletá promlčecí doba dle § 100 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném v rozhodné době (dále jen "obč. zák."), běžet až dnem schválení konečné zprávy insolvenčního správce (27. 1. 2012). Za nepřípadný považoval právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2735/2012, neboť pak by se stěžovatelka objektivně dostala do situace, ve které by v době podání žaloby nevěděla, zda a v jaké výši škoda vznikla. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1220/2005 a sp. zn. 29 Cdo 4698/2009 tedy okresní soud uzavřel, že až ukončením insolvenčního řízení bylo postaveno najisto, v jaké výši byla způsobená škoda. 6. K odvolání vedlejších účastníků krajský soud tento rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejším účastníkům různé částky na náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně i odvolacího řízení. Krajský soud odůvodnil změnu rozsudku především tím, že námitka promlčení, kterou vedlejší účastníci v řízení před okresním soudem řádně vznesli, byla důvodná, neboť dle právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1212/2016 počíná škoda dle § 99 insolvenčního zákona nejpozději okamžikem, kdy byl podán insolvenční návrh, a tedy od tohoto dne tak začíná běžet i promlčecí doba práva na náhradu této škody (dále jen "předmětný právní názor"). Jelikož v nynější věci byla podána žaloba dne 31. 7. 2013, ale insolvenční řízení bylo zahájeno již 21. 5. 2009, tříletá objektivní promlčecí doba v mezidobí uplynula. Uplatnění námitky promlčení pak krajský soud nepovažoval za rozporné s dobrými mravy a nepřisvědčil ani stěžovatelce, která ve vyjádření k odvoláním tvrdila, že škoda jí byla způsobena úmyslně, a tedy objektivní promlčecí doba dle § 106 odst. 2 obč. zák. byla desetiletá. Krajský soud totiž dospěl k závěru, že údajný úmysl vedlejších účastníků stěžovatelka spatřovala v okolnostech přeměny dlužnice ve formě rozdělení odštěpením dne 1. 11. 2008, z nějž však úmysl dovodit nelze, neboť jednak o přeměně rozhoduje valná hromada, nikoliv představenstvo, jednak je s tímto institutem spojena ochrana pohledávek věřitelů mimo jiné právem požadovat poskytnutí dostatečné jistoty. 7. Stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku krajského soudu dovolání, v němž položila tři otázky, které dle jejího názoru měl Nejvyšší soud řešit jinak, jejichž řešení Nejvyšším soudem a Ústavním soudem je v rozporu a při jejichž řešení se krajský soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Tyto otázky formulovala stěžovatelka následovně: 1) Kdy vzniká škoda podle ustanovení § 99 odst. 1 insolvenčního zákona coby "újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a která je objektivně vyjádřitelná penězi" způsobená nedobytností pohledávky věřitele z majetku dlužníka? 2) Kdy počne podle ustanovení § 106 odst. 2 obč. zák. běžet objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu této škody? 3) Jaký dopad na uplatnění nároku na náhradu škody podle ustanovení § 99 odst. 1 insolvenčního zákona má skutečnost, že žalovaný způsobil škodu úmyslně? Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl svým napadeným usnesením dle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), neboť napadený rozsudek krajského soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. K otázkám 1) a 2) Nejvyšší soud uvedl cca 12 svých konkrétních rozhodnutí, v nichž je předmětný právní názor vyjádřen. K otázc