Ústavní soud III.ÚS 2607/25 – Zahájení trestního stíhání

Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen "GIBS") zahájila 9. 8. 2023 úkony trestního řízení týkající se stěžovatele, příslušníka vězeňské služby.

Pro ověření účelu podezřelých plateb (přes 800 000 Kč během dvou let) na účet stěžovatele a ztotožnění plátců, obrátila se GIBS s podnětem podle § 8 odst. 5 trestního řádu na Městský soud v Brně (dále jen "městský soud"), který vydal dne 1. 12. 2023 pod sp. zn. 70 Nt 52/2023 souhlas, jímž GIBS umožnil přístup k utajovaným informacím (podléhajícím listovnímu tajemství). Příkazem ze dne 19. 11. 2024 sp. zn. 70 Nt 8212/2024 městský soud nařídil, aby byly GIBS poskytnuty údaje o telekomunikačním provozu stěžovatele.

Na základě návrhu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "státní zastupitelství") vydal dne 27. 6. 2025 městský soud napadené příkazy, na jejichž základě byla dne 14. 7. 2025 provedena domovní prohlídka v bydlišti stěžovatele a prohlídky dvou osobních vozidel, neboť existovalo podezření, že stěžovatel do Věznice X vnášel a distribuoval nepovolené předměty (drogy).

Dne 15. 7. 2025 předala GIBS stěžovateli usnesení (GI-2672-248/TČ-2023-842070), jímž bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby [§ 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání ve spolupachatelství [§ 337 odst. 1 písm. h), písm. i) trestního zákoníku k § 23 trestního zákoníku], přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve spolupachatelství (§ 283 odst. 1 trestního zákoníku k § 23 trestního zákoníku), a přečinu úvěrového podvodu (§ 211 odst. 1 trestního zákoníku).

Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých práv zakotvených v čl. 7 odst. 1, čl. 12, čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel namítá nezákonný postup policejního orgánu při provedení prohlídek s tím, že tyto byly provedeny účelově před tím, než mu bylo předáno usnesení o zahájení trestního stíhání, jako úkon neodkladný a neopakovatelný. Usnesení o zahájení trestního stíhání provedené prohlídky nereflektuje ani jinak nezmiňuje. Podle stěžovatele tím měla být vyloučena přítomnost obhájce, zvolený postup popírá principy právního státu a dozorové orgány jej bagatelizují.

Stěžovatel dále namítá nepříslušnost soudu, který napadené příkazy vydal. Poukazuje na právo na zákonného soudce (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1998 sp. zn. III. ÚS 200/98, ze dne 1. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 362/06, ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13, ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14, ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2565/19, ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3011/20 či usnesení ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 22/21). Stíhané jednání se týká Věznice ve X a stěžovateli není zřejmé, proč příkazy vydal městský soud. Takový postup považuje stěžovatel za projev libovůle a nerespektování § 18 trestního řádu.

S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, zakázal orgánům činným v trestním řízení pokračovat v porušování jeho práv a vrátit zajištěné věci.

Soudce zpravodaj vyzval městský soud i vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

Městský soud v prvé řadě odkázal na spisový materiál. K tvrzené místní nepříslušnosti poukázal na § 26 odst. 2 trestního řádu, podle kterého je městský soud příslušný k provádění všech úkonů v přípravném řízení, když ve věci vydal dne 1. 12. 2023 souhlas podle § 8 odst. 5 trestního řádu a dne 19. 11. 2024 i příkaz k zajištění údajů o telekomunikačním provozu. K námitkám na provedení prohlídek soud zdůraznil, že šlo o úkony neodkladné a neopakovatelné, neboť hrozilo nebezpečí zmaření, odstranění nebo ukrytí důkazů, které by nebylo možné v řízení před soudem znovu provést.

Vedlejší účastník řízení uvedl, že napadené příkazy považuje za zákonné, přičemž příslušnost městského soudu vyplývá z § 26 odst. 1 trestního řádu a byla založena usnesením ze dne 1. 12. 2023. Dále vedlejší účastník uvedl, že k následným návrhům na povolení operativně pátracích prostředků soudce Okresního soudu ve Znojmě odkázal na § 26 odst. 2 trestního řádu, neboť podle něj považoval za příslušný právě městský soud. Zároveň uvedl, že podle zjištění orgánů činných v trestním řízení si stěžovatel obstarával drogy od dodavatele v Brně. Drogová trestná činnost je distanční delikt, a proto může být návrh na povolení operativně pátracích prostředků podán u kteréhokoli z možných okresních soudů.

V replice stěžovatel namítl, že z opatření ze dne 1. 12. 2023 není patrné, že by k trestné činnosti mělo docházet na území Brna, návrh neměl být adresován městskému soudu, který považuje za místně nepříslušný. Účelový odkaz na původ drog v Brně z písemností nevyplývá a ve vztahu k Brnu není významný. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 4051/16 a usnesení ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 2611/16 či ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 3327/16). Za nedostatečné považuje i tvrzení o neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu, opakuje námitky proti způsobu provedení prohlídek. Odkaz na spisový materiál považuje za porušení rovnosti, je-li část spisu vedena ve vyhrazeném (utajovaném) režimu, a proto na své ústavní stížnosti trvá.

V dodatečném doplnění ze dne 5. 2. 2026 stěžovatel poukázal na důvody GIBS k podnětu podle § 8 odst. 5 trestního řádu (viz citace v bodě 21), s nímž je vyjádření státního zastupitelství v rozporu.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými příkazy, obsahem sběrného spisu GIBS a spisu státního zastupitelství uzavřel, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná.

V zasahování do činnosti orgánů činných v trestním řízení zůstává Ústavní soud zdrženlivý a činí tak výjimečně pouze v případech, jsou-li porušena základní práva, což platí i pro domovní prohlídku či prohlídku jiných prostor a pozemků. Nadměrné formalizování počáteční fáze řízení může znemožnit účel celého trestního řízení, současně to na druhou stranu vyvažuje přísné dodržení požadavků na správnost a důvodnost příslušného rozhodnutí (například usnesení ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 3279/13). Proto připadá zásah Ústavního soudu v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky svévole či dokonce libovůle.

Přípustnost ústavní stížnosti je založena na principu subsidiarity, tedy na vyčerpání veškerých (dostupných) procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Brojí-li stěžovatel proti postupu policejního orgánu při provádění domovní prohlídky případně při předávání usnesení o zahájení trestního stíhání (jinému zásahu orgánu veřejné moci) musí před podáním ústavní stížnosti vyčerpat prostředky ochrany, které mu poskytuje trestní řád a zákon o státním zastupitelství [viz usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14 (body 15-17), ze dne 30. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1944/18 (bod 11), ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1263/19 (bod 18) či ze dne 17. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 851/24). Z ústavní stížnosti není patrné, že by stěžovatel postupoval podle trestního řádu či podle zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, a učinil jakýkoli podnět k přezkumu postupu policejního orgánu. Stěžovatel tedy nevyčerpal všechny dostupné prostředky ochrany práv, a proto je v části směřující proti postupu policejního orgánu ústavní stížnost nepřípustná.

Z uvedených důvodů ústavní stížnost v části směřující proti postupu orgánů činných v trestním řízení při provedení prohlídek Ústavní soud odmítl jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud judikuje, že závěr orgánů činných v trestním řízení o nezbytnosti provedení domovní prohlídky (prohlídky jiných prostor a pozemků) musí projít přes "třístupňovou kontrolu" - policejního orgánu, státního zástupce a soudu (viz nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13). Ochrana základních práv je pod ochranou soudní moci (čl. 4 Listiny), není svěřena jen Ústavnímu soudu, a proto je v této fázi trestního řízení garantem jejich ochrany již obecný soud, který příslušný příkaz vydává. Jemu je předně uložena povinnost posoudit svou příslušnost (místní i věcnou) k vydání toho kterého rozhodnutí a přezkoumatelně popsat, na základě jakých okolností považuje provedení prohlídky za nezbytné a jde-li o neopakovatelný či neodkladný úkon, musí soud nezbytnost rovněž odůvodnit [například nález ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 2787/13 (N 205/71 SbNU 417)].

Uvedené požadavky napadený příkaz k domovní prohlídce splňuje a požadované informace jsou z jeho odůvodnění patrné. Písemné příkazy vydal věcně příslušný orgán v rámci své pravomoci (čl. 2 odst. 2 Listiny) a uvedl v nich co je předmětem jeho zájmu. Postup nebyl svévolný, městský soud postupoval podle zákonem stanovených pravidel (čl. 36 Listiny), stručně uvedl, v čem spatřuje důvodnost návrhu (čl. 12 odst. 2 Listiny), proč prohlídka nesnese odkladu a je nutné ji provést jako úkon neodkladný a neopakovatelný podle § 160 odst. 4 trestního řádu.

Ve vztahu k místní příslušnosti městského soudu Ústavní soud předně odkazuje na svou předchozí judikaturu, z níž plyne, že nároky na odůvodnění určení místní příslušnosti soudu pro rozhodování o některých úkonech přípravného řízení trestního musí být podstatně nižší, než nároky na odůvodnění určení místní příslušnosti pro nalézací řízení trestní, neboť v prvé situaci orgány činné v trestním řízení rozhodují ve stavu informačního deficitu ve velmi raném okamžiku, kdy se rozhodující skutečnosti mohou jevit zcela odlišně od toho, co bude následně v průběhu řízení zjištěno, a to mnohdy v časové tísni. "Ústavní soud rovněž v minulosti dovodil, že není-li z aplikovaných kritérií místní příslušnosti dle ustanovení § 18 trestního řádu orgány činnými v trestním řízení patrná zjevná arbitrárnost či extrémní nesoulad s provedenými důkazy, nemůže Ústavní soud správnost určení místní příslušnosti soudu pro rozhodování v přípravném řízení přezkoumávat" [nález ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 4051/16 (bod 59) či usnesení ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 2611/16 nebo ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1009/24]. Primárním účelem zákonných kritérií určení příslušnosti soudu k některým rozhodnutím v přípravném řízení vymezených v § 26 trestního řádu je přitom stanovit místní příslušnost takového soudu předvídatelně a jednoznačně, a tím zaručit naplnění kautel práva na zákonného soudce a vyloučit svévoli orgánů činných v trestním řízení při výběru takového soudu

Je proto na místě připomenout, že městský soud byl osloven v prvotní části přípravného řízení, ve fázi prověřování skutečností nasvědčujících, zda byl spáchán trestný čin. Tato informace je patrná ze spisu městského soudu sp. zn. 70 Nt 52/2023 vyžádaného Ústavním soudem. Jak uvedla GIBS v podnětu ze dne 27. 10. 2023: "Není tedy vyloučeno, že jako příslušník bezpečnostního sboru vykonává výdělečnou činnost v podobě e-shopu s kratomem aj. zbožím, čímž by se mohl dopustit nejen kázeňského deliktu, ale i přečinů jako neoprávněné podnikání či zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby". V té době sice existovalo podezření, avšak orgány činné v trestním řízení neměly dostatek důkazů k rozhodnutí, bude-li kdo obviněn nebo bude věc odložena. Nadto na volbu soudu pro rozhodnutí podle § 8 odst. 5 trestního řádu nelze zcela vztáhnout požadavky nálezu Pl. ÚS 4/14 (pro úkony podle hlavy čtvrté trestního řádu - §§ 67-88o trestního řádu). Městský soud původní podnět neodmítl a tím se stal příslušným pro celé přípravné řízení (§ 26 odst. 2 trestního řádu). Příslušnost tedy vyplývá ze zákonné úpravy, nejde o projev libovůle ani o porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).

Stěžovatel bagatelizuje prvotní domněnky provozování e-shopu i následné poznatky orgánů činných v trestním řízení týkající se původu distribuovaných drog, což jsou okolnosti distančního trestného činu, a tedy mající vliv na posuzování místní příslušnosti [viz například DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a další. Trestní řád: Komentář I. díl. Praha:. Wolters Kluwer ČR, a. s. 2017, s. 171.].

Lze jistě pochopit stěžovatelovu nespokojenost s (jakýmkoli) postupem orgánů činných v trestním řízení v jeho věci. Ústavní soud však uzavírá, že nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost v části směřující proti vydání příkazu k domovní prohlídce podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.