III.ÚS 2613/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2613/23 ze dne 25. 9. 2024 Opatření k zajištění práv zvlášť zranitelných obětí v trestním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla H. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Petrou Naskosovou, advokátkou, sídlem Eliášova 467/28, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. srpna 2023 sp. zn. 4 Tm 11/2022, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, Antonína D. a Jindřicha F. (jedná se o pseudonymy), jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. srpna 2023 zaznamenaným v protokolu o hlavním líčení na č. l. 384 sp. zn. 4 Tm 11/2022, podle něhož se stěžovatel nepovažuje za zvlášť zranitelnou oběť, byla porušena práva stěžovatele na zachování lidské důstojnosti a osobní cti podle čl. 10 odst. 1, na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života podle čl. 10 odst. 2 a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto usnesení se ve vztahu ke stěžovateli ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2. Stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s principem legality zakotveném v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") je proti vedlejším účastníkům Antonínu D. a Jindřichu F. vedeno trestní řízení (dále jen "obžalovaní"). Obžalovaní se jako mladiství měli podle obžaloby dopustit provinění ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku tím, že slovně a následně fyzicky napadli skupinku osob včetně stěžovatele. Obvodní soud dne 13. 1. 2023 uznal obžalované trestním příkazem č. j. 4 Tm 11/2022-270 vinnými ze spáchání provinění popsaného v obžalobě. Proti vydanému trestnímu příkazu podali oba obžalovaní odpor. 3. Během řízení zmocněnkyně stěžovatele požádala soud, aby při jeho výslechu v hlavním líčení učinil opatření k zabránění kontaktu s obžalovanými ve smyslu § 17 odst. 1 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů (dále jen "zákon o obětech trestných činů"), neboť by setkání s nimi mohlo vyvolat stavy psychického diskomfortu, čímž by došlo k jeho sekundární viktimizaci. Dále uvedla, že stěžovatel je zvlášť zranitelnou obětí. Obvodní soud se k návrhu státního zástupce a navzdory k stěžovatelem opakovaně podaným námitkám rozhodl přistoupit k jeho výslechu za přítomnosti obžalovaných. 4. Na hlavní líčení konané dne 2. 8. 2023, na kterém měl výslech stěžovatele proběhnout, se stěžovatel nedostavil. Přítomna byla pouze jeho zmocněnkyně. V průběhu hlavního líčení vyhlásil obvodní soud napadené usnesení ve znění: "Soud nepokládá poškozené H., B. a C. (jedná se o pseudonymy) za zvlášť zranitelné oběti ve smyslu zákona o obětech trestných činů." 5. V ústním odůvodnění, zaznamenaném v protokolu o hlavním líčení ze dne 2. 8. 2023, obvodní soud zdůraznil, že stěžovatel do médií uvedl, že není traumatizován a událost ho nijak dále netraumatizuje. Z dosud provedeného dokazování nevyplynulo, že by konflikt mezi stěžovatelem a obžalovanými měl mít pozadí jakékoli nenávisti k homosexuální komunitě. Obžalovaní uvedli, že to, že poškození mají být gayové, se dozvěděli až z médií. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel s odkazem na § 2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech trestných činů uvedl, že se vzhledem k popisu skutku a provedeného dokazování považuje za osobu zvlášť zranitelnou. Orgány činné v trestním řízení jsou proto povinny mu umožnit realizaci s tímto statusem spojených práv. Stěžovatel se 2. 8. 2023, tedy v den, kdy na hlavním líčení měl být proveden jeho výslech, dostavil z důvodu obav z osoby pachatele pouze k budově soudu, kde měl v úmyslu vyčkat, než mu bude umožněno realizovat výslech ze speciální výslechové místnosti. 7. Stěžovatel upozornil, že obvodní soud postupoval ultra vires, když o přiznání postavení oběti zvlášť zranitelné rozhodl napadeným usnesením. Tento status vyplývá ze zákona a projevuje se ve faktickém přístupu orgánů činných v trestním řízení k obětem. Rozhodl-li soud o takovém statusu na základě rozhovorů stěžovatele v médiích, je tento postup nepřezkoumatelný. Rozhovory naopak mohou být indikátory, že stěžovatel je obětí zvlášť zranitelnou. K realizaci práva stěžovatele na výslech bez přítomnosti pachatele lze navíc přistoupit i za současného zachování práva na obhajobu, např. pomocí kladení otázek obhájcem distančním způsobem. Neobstojí ani požadavek obvodního soudu na provedení rekognice či konfrontace. Opětovné vystavení kontaktu s pachatelem je pro stěžovatele traumatizující. Svým postupem navíc obvodní soud znevýhodňuje stěžovatele také v možnosti efektivně uplatňovat svá práva, neboť pod psychickým nátlakem nebude schopný objektivně své nároky tvrdit a prokazovat. To ve svém důsledku vede k porušení zásady rovnosti zbraní. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že z důvodu přístupu samosoudkyně byla uplatněna námitka podjatosti, o které se v současné době rozhoduje. 8. Zvláštní zranitelnost obětí je třeba vykládat v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. října 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV (dále jen "směrnice pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu"). Eurokonformní výklad tak podle stěžovatele neumožňuje obětem útoků motivovaných sexuální orientací s ohledem na zvýšené riziko sekundární viktimizace odepřít status zvlášť zranitelné oběti. Homofobní pohnutka útoku je přitom zřejmá z popisu skutku v obžalobě. Nepřiznání statusu zvlášť zranitelné oběti může vést k tomu, že orgány činné v trestním řízení i obhajoba budou stěžovateli klást otázky směřující do jeho intimní sféry. Výslechem v přítomnosti obžalovaných může dojít k psychickému zhroucení stěžovatele. Tímto postupem hrozí porušení práva na ochranu lidské důstojnosti. 9. Stěžovatel namítá i omezení přístupu k bezplatné odborné pomoci ve smyslu § 5 zákona o obětech trestných činů. Dosud mu rovněž svědčilo legitimní očekávání, že nebude nucen po skončení řízení po pachatelích vymáhat náhradu nákladů ve smyslu § 154 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen "trestní řád"). Postupem soudu proto bylo porušeno i jeho vlastnické právo. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 11. Stěžovatel formuloval petit tak, že k porušení jeho základních práv mělo dojít postupem (tj. jiným zásahem) obvodního soudu, alternativně napadeným usnesením obvodního soudu. Uvedené úzce souvisí s namítaným porušením principu legality. K této otázce se Ústavní soud podrobně vyjádřil v nálezu ze dne 9. 9. 2024 sp. zn. III. ÚS 2615/23, část V. 1., zejm. body 47. a 48., ve kterém bylo rozhodováno o ústavní stížnosti dalších poškozených proti (témuž) napadenému usnesení. V nálezu Ústavní soud uzavřel, že o nepřiznání, omezení či neexistenci práv nebo povinností plynoucích ze zákona o obětech trestných činů, jejichž uplatnění požaduje (domnělá) oběť či zvlášť zranitelná oběť, je nutné rozhodovat usnesením na základě analogické aplikace § 51a odst. 2 ve spojení s odst. 1 trestního řádu, potažmo § 51a odst. 4 a 5 trestního řádu. 12. Ústavní soud v citovaném nálezu dále dovodil, že proti takto vydanému usnesení je přípustná stížnost, která má odkladný účinek. Procesní postup ani výklad relevantních zákonných ustanovení dosud nebyl Ústavním soudem aprobován. Ačkoliv stěžovatelé tento procesní prostředek nápravy nevyčerpali, dospěl k závěru, že jejich ústavní stížnost nelze z tohoto důvodu odmítnout jako nepřípustnou. V opačném případě by došlo k zásahu do práva na přístup k Ústavnímu soudu dle předvídatelných pravidel. Přestože i v právě posuzované věci stěžovatel zmíněný prostředek nápravy nevyčerpal, dospěl z obdobných důvodů Ústavní soud