III.ÚS 2659/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2659/11 ze dne 23. 8. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 7 Tdo 503/2011, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 5 To 208/2010 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. 91 T 87/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel byl shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona a odsouzen podle § 247 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců a podle § 39a odst. 3 tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 53 odst. 1 tr. zákona a § 54 odst. 1 tr. zákona byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výši 150 000 Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zákona pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle § 228 odst. 1, 3 písm. a) tr. řádu byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozené společnosti LISI AUTOMOTIVE FORM, a. s., se sídlem Čejč 276, (dále též "poškozená"), škodu ve výši 103 089,61 euro. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ve výroku o trestu a odsoudil stěžovatele podle § 247 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 58 odst. 1 tr. zákona a § 59 odst. 1 tr. zákona mu výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále mu uložil peněžitý trest ve výši 50 000 Kč a pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl. V jednotlivostech v ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že: 1/ Obecné soudy nesprávně kvalifikovaly jeho jednání. Vnitřně kontradiktorní je skutková věta rozsudku Městského soudu v Brně, v níž se uvádí, že v době inkriminované výplaty "odchodného" měl dispoziční právo k účtu poškozené společnosti, ale oprávnění nakládat s účtem mu zaniklo ke dni 31. 7. 2008; soudy nevyřešily jako předběžnou otázku, zda mohl nakládat s účtem či nikoli. Určující přitom byla jeho pozice oprávněné osoby ve smyslu kogentního ustanovení § 710 odst. 2 obch. zák., a tudíž k nakládání s peněžními prostředky byl povolán. V důsledku existence dispozičního oprávnění nemohlo jít o trestný čin krádeže, ale případně (při naplnění dalších podmínek) o trestný čin zpronevěry. 2/ Obecné soudy neuznaly nedostatek protiprávnosti jeho jednání, a porušily princip ultima ratio. Podle čl. 6 odst. 1 "manažerské smlouvy" sjednané s ním poškozenou má jako generální ředitel právo na tzv. odchodné za předpokladu, že bude ze své funkce odvolán před skončením funkčního období a nesetrvá v pracovním poměru ke společnosti Form, a. s. Podle čl. 6 odst. 2 předmětné smlouvy měl nárok na odchodné rovněž v případě, že mu v novém pracovním a smluvním vztahu (ke společnosti Form, a. s., následujícím skončení působení ve funkci generálního ředitele před uplynutím funkčního období) nebudou garantovány podmínky obdobné uvedeným v čl. 2, 3 a 4 této smlouvy. Po svém odvolání z pozice generálního ředitele (k němuž došlo - postupem podle něj vykazujícím právní deficit - dne 11. 6. 2004) vykonával funkci viceprezidenta poškozené (souběžně s členstvím v představenstvu) a pracovní poměr skončil uplynutím dne 31. 7. 2008, přičemž až do dne 29. 9. 2008 setrval tamtéž coby člen představenstva. Dnem 1. 8. 2008 mu tudíž - jak dovozuje - vznikl nárok na odchodné. 3/ Obecné soudy opomenuly nedostatek subjektivní stránky trestného činu, pro který byl odsouzen. Zamítly jím navržené výslechy svědků, jimiž byli advokáti "kanceláře I. - Š." a "advokátka JUDr. K.", s jen povšechným vysvětlením, že jsou nadbytečné. Tyto důkazní návrhy však směřovaly k ověření, že konzultoval výplatu s "vhodnými poradci" ve smyslu rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Grigoriades proti Řecku. Jestliže ani odborné informace podané advokáty neumožnily odhadnout právní rizika tohoto postupu, aplikované právní normy nesplňují požadavek předvídatelnosti práva, traktovaný v rovině judikatury Evropského soudu pro lidská práva též rozhodnutími ve věcech "Kokkinakis vs. Řecko [14 307/88, § 52] a Cantoni vs. Francie [17 862/91, § 29]". Jednal tedy v právním omylu relevantním z hlediska § 19 tr. zákoníku, v důsledku čehož nemůže být za stíhaný skutek trestně odpovědný. Závěrem stěžovatel zdůrazňuje, že prosperita poškozené je v podstatné míře výsledkem jeho práce, kterou vykonával (resp. též ve prospěch jejího právního předchůdce Výzkumného ústavu tvářecích strojů a technologie tváření) po dobu 35 let. Konstatování Nejvyššího soudu, že si opatřil trestnou činností tzv. zlatý padák obdobně jako řada jiných zločinců po skončení činnosti v tzv. manažerských funkcích, proto považuje za nepatřičné a urážlivé srovnání. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. Přes odkazovaná ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání, a že Nejvyšší soud se s námitkami, které stěžovatel předkládá opakovaně, již jednotlivě vypořádal. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústa