III.ÚS 268/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 268/26 ze dne 15. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Romana Světlého, sídlem Noutonice 109, Lichoceves, zastoupeného Mgr. Jarmilou Lajblovou, advokátkou, sídlem Komunardů 1091/36, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2025 č. j. 29 NSČR 61/2025-B-58, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2025 č. j. 1 VSPH 755/2025-B-41 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2025 č. j. MSPH 90 INS 5510/2024-B-30, ve znění usnesení ze dne 4. června 2025 č. j. MSPH 90 INS 5510/2024-B-33, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Terezy Babíkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení schůze věřitelů o tom, že se dosavadní insolvenční správce - stěžovatel odvolává z funkce a novým insolvenčním správcem se ustanovuje JUDr. Petr Bohatý (výrok I.). Současně soud uložil odvolanému insolvenčnímu správci (tedy stěžovateli), aby ve stanovených lhůtách podal zprávu o své činnosti a o stavu majetku, který spravoval, a vyúčtoval odměnu, hotové výdaje a náklady, které mu vznikly v souvislosti se správou a udržováním majetku a aby předal nově ustanovenému insolvenčnímu správci všechny doklady související s výkonem jeho funkce a informace o své dosavadní činnosti v insolvenčním řízení (výroky II. a III.). Na závěr účastníky poučil o nepřípustnosti podání odvolání. 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") odvolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Soud konstatoval, že z § 29 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), plyne, že odvolání je přípustné jen proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud nepotvrdil usnesení schůze věřitelů o tom, že insolvenčního správce ustanoveného insolvenčním soudem odvolávají věřitelé z funkce a že ustanovují nového insolvenčního správce, přičemž osobou (subjektivně) oprávněnou k podání odvolání je pouze věřitel, který na schůzi věřitelů hlasoval pro přijetí usnesení schůze věřitelů; odvolanému insolvenčnímu správci zákon legitimaci k podání odvolání nepřiznává. Naopak usnesení, jímž městský soud podle § 29 odst. 2 insolvenčního zákona potvrdil usnesení schůze věřitelů o ustanovení nového insolvenčního správce, má povahu rozhodnutí vydaného v rámci výkonu dohlédací činnosti (§ 11 odst. 1 insolvenčního zákona) a nelze je napadnout odvoláním (§ 91 insolvenčního zákona). Na závěr účastníky poučil o nepřípustnosti podání dovolání. 4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") (jako objektivně nepřípustné) a uložil mu povinnost zaplatit České republice soudní poplatek za dovolání ve výši 4 000 Kč. Uzavřel, že usnesení o odmítnutí odvolání [podle § 218 písm. c) o. s. ř.] je usnesením, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř., takže přípustnost dovolání proti němu vylučuje § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že postup, který vyústil v jeho odvolání z funkce insolvenčního správce, nebyl ze strany insolvenčního soudu proveden v souladu se zákonem; odvolací i dovolací soud přitom zjevnou nezákonnost jednání ve svých rozhodnutích nijak nezohlednily. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 7. Napadené usnesení městského soudu bylo stěžovateli doručeno dne 30. 5. 2025 (resp. dne 4. 6. 2025, kdy bylo doručeno opravné usnesení), přičemž stěžovatel byl soudem (správně) poučen o nepřípustnosti odvolání, které přesto podal; ústavní stížnost směřující proti napadenému usnesení městského soudu proto Ústavní soud shledal jako opožděnou [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. 8. Proti usnesení vrchního soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatele, je přípustným opravným prostředkem žaloba pro zmatečnost (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); stěžovatel neuvádí, že by takový opravný prostředek podal a nevyplývá to ani z obsahu insolvenčního spisu ve věci vedené pod sp. zn. MSPH 90 INS 5510/2024. Z tohoto důvodu Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti napadenému usnesení vrchního soudu nepřípustnou [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) tamtéž], přičemž ve věci neshledal ani důvod pro výjimečný postup podle § 75 odst. 2 tamtéž (stěžovatel navíc ani takovou argumentaci sám neuplatňuje). 9. Ústavní soud proto jako včasnou a přípustnou posoudil pouze tu část ústavní stížnosti směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, které bylo právní zástupkyni stěžovatele doručeno dne 18. 12. 2025. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo a korigovat případné excesy obecných soudů (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03). 11. V nyní posuzované věci se Ústavní soud zabýval pouze námitkami ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, přičemž neshledal žádné pochybení, jež by mělo za důsledek nutnost jeho zásahu a tedy kasaci tohoto rozhodnutí. Nejvyšší soud při hodnocení přípustnosti dovolání stěžovatele postupoval v souladu se zákonem [§ 237 o. s. ř., ve spojení s § 238 odst. 1 písm. e) tamtéž] a se svou ustálenou rozhodovací praxí, na kterou též v odůvodnění napadeného usnesení odkázal (viz body 8 a 9 odůvodnění). Pouhý nesouhlas stěžovatele s tím, že Nejvyšší soud "nevzal v potaz zjevnou nesprávnost konání insolvenčního soudu", nemůže založit důvodnost jím předkládané ústavní stížnosti, která představuje spíše pouhou polemiku s rozhodováním obecných soudů v dané věci. Lze proto uzavřít, že ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu nezjistil Ústavní soud namítané porušení základních práv stěžovatele. 12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem (ve vztahu k napadenému usnesení městského soudu) jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu], dílem (ve vztahu k napadenému usnesení vrchního soudu) jako návrh nepřípustný [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) tamtéž] a dílem (ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) tamtéž]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 15. dubna 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu