III.ÚS 2696/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2696/21 ze dne 7. 12. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Michaelem Mannem, advokátem se sídlem Bartošovice v Orlických horách 34, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 564/2021-394 ze dne 24. června 2021, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 7 To 309/2020-351 ze dne 1. října 2020 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích č. j. 1 T 39/2019-308 ze dne 16. července 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Teplicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 17 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1, odst. 3, písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník") a přečinem projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku. Spáchaná trestná činnost (jednání pod bodem I.) spočívala v tom, že stěžovatel v červenci a říjnu roku 2017 na svém facebookovém profilu opakovaně zveřejňoval nacistické symboly, s nimiž je dodnes spojován nejen nacismus, ale i jeho stále existující různé odnože, tzv. neonacismus. Jednalo se o zveřejnění fotografie s Říšskou orlicí držící ve spárech hákový kříž, sdílení odkazu na obrázek, na kterém je stěžovatel zobrazen spolu s Hermanem Göringem a sdílení fotografie se západem slunce, do které byla přidána fotografie Adolfa Hitlera s páskou s hákovým křížem na levé paži a se zdviženou pravou rukou, doplněnou komentářem: "Krásné bílé sny, Přátelé.". Jednání pod bodem II. se stěžovatel dopustil tak, že fotografii žáků 1. třídy ze základní školy dne 1. 11. 2017 ve 22:45 hod veřejně (opět prostřednictvím veřejně přístupné počítačové sítě) komentoval slovy: "Ještě že jsou ze ZŠ Plynárenská. Řešení se přímo nabízí. Neříkej, že Tě to nenapadlo !!!", kdy jeho veřejný facebookový komentář se objevil u předmětné fotografie, a kdy tento komentář psal stěžovatel kvůli etnickým skupinám některých ze zobrazených dětí a narážel tak na vyvražďování Židů za druhé světové války v plynových komorách (tzv. Šoa či holokaust), což je veřejnosti všeobecně známá historická reálie. Za uvedené trestné činy byl odsouzen podle § 356 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. 3. Odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku okresního soudu Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). 4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl s odkazem na § 265i písm. e) tr. řádu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel napadá soudní rozhodnutí vydaná v jeho trestní věci a dodává, že svou stížnost směřuje pouze proti té části napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto [sic!] jeho dovolání ve věci přečinu podle § 356 odst. 1, odst. 3, písm. a) tr. zákoníku. Stěžovatel namítá, že jeho projev byl reakcí na fotografii, přičemž dodává, že občané mají právo vyjadřovat svoje názory, a to i způsobem, který může zranit, šokovat nebo znepokojit. Stěžovatel odmítá závěry obecných soudů, že komentář, který mu je přičítán, je natolik závadný, aby musel podléhat nějakým omezením, tím méně pak trestním sankcím. Považuje jej za racionální a stále ještě přípustný projev politického nesouhlasu. Uvádí, že jeho projev je chráněn čl. 10 Úmluvy a čl. 17 Listiny, přičemž k možným omezením projevu dodává, že přívlastek "nezbytné" ve druhém odstavci čl. 10 Úmluvy znamená, že v případě omezení projevu musí jít o "závažnou společenskou potřebu". S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3212/18 stěžovatel dovozuje, že při hodnocení komentáře, jehož autorství je stěžovateli obecnými soudy přičítáno, je třeba vzít v úvahu, zda důvod hodnocení autorem komentáře je racionální a třeba i ekonomicky odůvodněný. Dodává, že na fotografii nebyly jen děti, nýbrž i dospělí, a že osoby na fotografii nejsou jen Romové a Arabové, ale i příslušníci dalších etnik. Dále stěžovatel namítá, že v řízením vedeném proti němu nebyl proveden důkaz, který navrhoval, a jehož neprovedení považuje za opomenutý důkaz. V posuzované věci je dle jeho názoru zodpovězení otázky, zda se jednalo či nejednalo o vtip, a zda závadný komentář nemohl mít přeci jenom jiný význam než podněcování k nenávisti, naprosto klíčové pro posouzení míry jeho zavinění. Zároveň tvrdí, že obecné soudy v jeho věci nezohlednily zásadu subsidiarity trestní represe a nepřihlédly k různému posuzování téměř shodného jednání v jiných případech. Stěžovatel uzavírá, že z hlediska čl. 10 Úmluvy byl komentář míněn jako žert, úplně nezávadný a navíc i společensky potřebný. Dovozuje, že autor komentáře nemusel psát svůj příspěvek z nenávistných důvodů, nýbrž mohl pouze chtít svérázně upozornit na kulturní a civilizační rozdíly mezi jednotlivými lidmi. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Dle názoru Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí velmi pečlivě a kvalitně odůvodněna a společně dávají jasnou odpověď na veškeré výhrady, na které stěžovatel poukázal. Jde-li o právní kvalifikaci jednání stěžovatele uvedeného pod skutkem I. rozsudku okresního soudu, lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku, ve kterém okresní soud uvedl, že je zcela nepochybné, že opakovaným zveřejňováním symbolů nacismu a jeho hlavních všeobecně známých představitelů, nadto doplněným vlastními komentáři stěžovatele, stěžovatel veřejně projevoval sympatie k soudobé neonacistické scéně (odst. 12 rozsudku okresního soudu). Okresní soud za veřejný projev sympatií k takovému hnutí označil i zveřejnění zmíněných notoricky známých symbolů nacismu a nyní i neonacismu, když nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že stěžovatel v rámci předmětného jednání zveřejnil celkem tři fotografie v rozpětí tří měsíců, nejednalo se tak o jeho ojedinělé náhodné jednání. Závěr o nenávistném smyslu komentáře stěžovatele (jednání pod bodem II.) okresní soud dovodil s přihlédnutím k obsahu fotografie, na níž jsou zachyceny děti různých etnik (např. arabské, romské). Dodal, že komentář k fotografii je odkazem na vyvražďování specifické skupiny obyvatel (Židů) v plynových komorách za druhé světové války a ve spojení s touto konkrétní fotografií pak obžalovaný zcela nepochybně podněcoval nenávist k etnické skupině, když ve svém komentáři s odkazem na název školy ZŠ Plynárenská použil vůči osobám na fotografii zachyceným také výrazu "řešení" s tím, že toto se přímo nabízí. Krajský soud se bez výhrad ztotožnil s právním hodnocením stěžovatelova jednání (odst. 11 a násl. usnesení krajského soudu), Nejvyšší soud pak učinil závěr, že se oba soudy obhajobou obviněného (stěžovatele) pečlivě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s ní vypořádaly (odst. 49 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Na uvedených závěrech Ústavní soud neshledal žádné vady, neboť obecné soudy podrobně popsaly své úvahy a logicky zdůvodnily naplnění obou skutkových podstat trestných činů. 8. Stěžovatel dále namítal, že obecné soudy v jeho věci