III.ÚS 2745/17

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36, 38 a 40 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 1. 2015 č. j. 4 T 103/2012-729 byl stěžovatel (spolu s dalšími obžalovanými) uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1 a 2 písm. b), c) a e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku a byl mu vyměřen trest odnětí svobody v trvání 4,5 roku.

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 3. 2016 č. j. 7 To 186/2015-786 bylo jako nedůvodné odmítnuto stěžovatelovo odvolání proti usnesení okresního soudu.

Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu, a to dle § 265i odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), jako opožděné.

Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti zaměřuje na to, že výpověď poškozeného byla v hlavním líčení provedena toliko čtením protokolu o jeho výpovědi postupem podle § 211 odst. 1 písm. a) trestního řádu s tím, že jde o osobu nedosažitelnou pro dlouhodobý pobyt v cizině. Stěžovatel se domnívá, že nebylo vyvinuto přiměřené úsilí k nalezení tohoto poškozeného, potažmo k jeho vyslechnutí pomocí dožádání příslušným orgánem cizího státu, čemuž by měla být oproti čtení protokolu dána přednost. Daným postupem byl připraven o možnost klást svědkovi otázky.

Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Co do napadených rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu však ústavní stížnost přípustná není. Podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je totiž - jak již uvedeno - předchozí řádné formální a materiální vyčerpání veškerých dostupných zákonných procesních prostředků k ochraně stěžovatelových práv. Jak je však zřejmé z usnesení Nejvyššího soudu, podané dovolání bylo odmítnuto pro opožděnost. Správnost takovéhoto posouzení dovolání v ústavní stížnosti ani není jakkoliv rozporována. Podáním opožděného opravného prostředku ovšem nedochází k jeho řádnému vyčerpání. Vůči uvedeným rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu tak nezbývá, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou.

Vůči usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledává ústavní stížnost sice přípustnou, avšak při dané procesní situaci je může posuzovat toliko v tom směru, zda Nejvyšší soud nepochybil při odmítnutí dovolání pro opožděnost. Nutno přitom konstatovat, že dovolací soud se v napadeném rozhodnutí otázkou včasnosti podaného dovolání zabýval dostatečně. Závěry jím vyslovené nevykazují žádné deficity dosahující ústavněprávní úrovně. Správnost vysloveného závěru o opožděnosti ostatně není, jak již zmíněno, v ústavní stížnosti ani rozporována. Ústavní soud tudíž neshledává, že by napadeným usnesením dovolacího soudu bylo jakkoliv zasaženo do ústavně zaručených základních práv či svobod.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.