III.ÚS 28/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 28/26 ze dne 22. 1. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Věrou Novákovou, advokátkou, sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, proti vyrozumění státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze č. j. 3 KZN 1006/2025-11 ze dne 29. října 2025, vyrozumění státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 č. j. ZN 6121/2025-8 ze dne 5. března 2025 a oznámení přestupku vyhotoveném Policií České republiky, Obvodním ředitelstvím policie Praha I, Vnější službou, Oddělením hlídkové služby č. j. KRPA-126606-3/PŘ-2024-001163 ze dne 21. dubna 2024, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Vnější služby, Oddělení hlídkové služby, jako účastníků řízení, a E. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. 2. Napadená rozhodnutí se týkají incidentu z 15. dubna 2024, kdy tehdy desetiletou, po chodníku spěchající stěžovatelku bezdůvodně udeřila otevřenou dlaní vedlejší účastnice (cizí starší žena), v důsledku čehož stěžovatelka málem upadla a upustila mobilní telefon, který se pádem poškodil. Dívka pak z místa utekla. Incident bezprostředně poté oznámil Policii České republiky náhodný kolemjdoucí, který pak vedlejší účastnici sledoval a průběžně informoval policii o jejím pohybu, až do okamžiku dostavení se policejní hlídky. Ta věc na místě (za účasti oznamovatele) prošetřila a následně ji napadeným oznámením předala Úřadu městské části Praha 6 pro podezření na spáchání přestupku proti občanskému soužití. Úřad dovodil, že vedlejší účastnice přestupek spáchala, a uložil jí blokovou pokutu ve výši 500 Kč. 3. Napadeným vyrozuměním státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 byla zákonná zástupkyně (matka) stěžovatelky informována, že byl postup policejního orgánu shledán zákonným a nebyl shledán důvod k užití oprávnění státního zástupce podle § 157 odst. 2 trestního řádu. 4. Napadeným vyrozuměním státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze z října 2025 byla právní zástupkyně stěžovatelky informována o tom, že její podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, byl odložen jako nedůvodný. 5. Stěžovatelka namítá, že žádný z dotčených orgánů neprovedl odpovídající šetření směřující k prověření, zda čin vedlejší účastnice nenaplňuje znaky trestného činu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, popř. pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Poukazuje na to, že se jednalo o bezdůvodné fyzické napadení uskutečněné za denní doby a na ulici, které osobu, jež incident sledovala, přimělo k jeho oznámení na policii. S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva má za to, že jí svědčí právo na účinné vyšetřování, a uvádí, že v dané věci neproběhlo vyšetřování žádné. Tvrdí, že nebylo respektováno její právo být slyšen, vyplývající z čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, protože nedostala žádnou možnost se k věci vyjádřit, a že nebyla informována o svých právech, možnostech jejich uplatnění a o průběhu a výsledku řízení. 6. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. 7. Ústavní soud v ustálené judikatuře opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. dubna 1999, sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. února 1997 nebo sp. zn. II. ÚS 1405/25 ze dne 23. května 2025). Podle ústavního pořádku tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Stejně tak však stabilní judikatura Ústavního soudu přiznává osobám poškozeným trestným činem ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na ochranu jejich práv, neboli právo na účinné vyšetřování [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2012/18 ze dne 3. září 2019 a judikaturu tam citovanou]. 8. V posuzované věci stěžovatelka fakticky brojí proti tomu, že policejní orgán ve věci nezahájil trestní řízení a namísto toho věc předal správnímu orgánu k přestupkovému řízení, jakož i proti navazujícím rozhodnutím státních zástupkyň, jež potvrdila správnost tohoto postupu. Ústavní soud proto k posouzení věci přistoupil obdobně jako v případech, kdy ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí policejního orgánu o tzv. založení věci, jež také v důsledku znamená, že není zahajováno trestní řízení (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1562/20 ze dne 23. června 2020). 9. Ústavní soud připomíná, že podstatou práva na účinné vyšetřování je právo na náležitý (efektivní) postup orgánů činných v trestním řízení při objasňování tvrzené trestné činnosti, a jeho součástí naopak není právo na výsledek v podobě zahájení trestního stíhání (popř. odsouzení) určité osoby. Přitom platí, že čím menší je intenzita zásahu do základního práva způsobeného posuzovaným činem, tím menší se otevírá prostor pro zásah Ústavního soudu. Z toho vyplývá, že v případech, které lze charakterizovat jako hraniční z pohledu nutnosti uplatnit trestněprávní represi (a kdy se v trestním řízení nutně projevují úvahy o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio), je možnost Ústavního soudu zasáhnout do pravomoci orgánů činných v trestním řízení omezena pouze na zcela extrémní případy flagrantních pochybení majících zásadní dopad na poškozeného. Ústavní soud má za to, že jeho oprávnění zasahovat do činnosti orgánů činných v trestním řízení není dáno pro veškerou trestnou činnost, která je způsobilá zasáhnout do práv jednotlivců. Toto oprávnění - a dokonce i povinnost - je dáno pouze tehdy, jestliže se jedná o případy nejzávaznějších trestných činů směřujících proti právům srovnatelným s právy zakotvenými zejména v čl. 2 až 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. ledna 2016 a sp. zn. IV. ÚS 2582/24 ze dne 3. září 2025 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3264/24 ze dne 6. srpna 2025). 10. V posuzované věci se však o takový závažný zásah nejedná. Přestože se jednalo o fyzické napadení nezletilého dítěte dospělou osobou, jak stěžovatelka zdůrazňuje, šlo o násilí menší intenzity (jeden úder otevřenou dlaní), které nezpůsobilo trestněprávně relevantní následek na zdraví stěžovatelky (tedy ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 trestního zákoníku), respektive nezpůsobilo žádnou újmu na zdraví, což potvrzuje i stěžovatelka. Den po incidentu policii sdělila matka stěžovatelky, že stěžovatelka není nijak zraněná. V ústavní stížnosti stěžovatelka zmiňuje, že při incidentu utrpěla fyzickou bolest, psychický otřes a že poškozením mobilu došlo ke škodě v řádu jednotek tisíc. 11. Jestliže stěžovatelka namítá, že ve věci nebylo provedeno žádné vyšetřování, přehlíží, že skutkové okolnosti případu byly v podstatě jednoznačné, jak ostatně konstatovaly i státní zástupkyně v napadených vyrozuměních. Policejní orgán a státní zástupkyně přitom nevycházely primárně z vyjádření vedlejší účastnice, ale z popisu incidentu, jak jej podal jeho oznamovatel, který jej přímo vnímal. Z výpovědí nevznikly žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje, jak zdůraznila městská státní zástupkyně. Z vyrozumění státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství vyplývá, že se incident odehrál mimo záběry městského kamerového systému, což vyvrací stěžovatelčinu námitku, že policejní orgán nezajistil kamerové záznamy, "ačkoliv se jednalo o místo kamerami nepochybně snímané". Státní zástupkyně v napadených vyrozuměních dostatečně a racionálně odůvodnily, proč skutek nehodlají posuzovat jako trestný čin výtržnictví trestního zákoníku a proč nepřichází v úvahu ani jeho posuzování coby pokusu trestného činu ublížení na zdraví (srov. strany 2 až 5 vyrozumění státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství a strany 3 až 6 vyrozumění státní zástupkyně městského státního zastupitelství)