Ústavní soud III.ÚS 2813/24

Manželka stěžovatele utrpěla při dopravní nehodě, kterou způsobil první (žalovaný) vedlejší účastník, zvlášť závažné poškození zdraví. Stěžovatel se dle § 2959 a 2971 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník domáhal odškodnění ve výši 100 000 Kč za útrapy vytrpěné v souvislosti s poškozením zdraví jeho manželky. Uvedl, že prvotní informace o jejím zdravotním stavu byly zcela zdrcující, následujících 24 hodin po převozu do nemocnice mělo být rozhodujících z hlediska slučitelnosti zranění se životem. Stěžovatel se velmi obával o její život, situaci velmi těžce psychicky nesl, prožíval úzkostné stavy, nemohl spát, nejedl, výrazně zhubl, byl nesoustředěný, podrážděný, po propouštění manželky z nemocnice čerpal dovolenou, aby ji mohl ošetřovat. Negativně na něj působila i ztráta psa, který od dopravní nehody utekl, a již se ho nepodařilo najít. Vedlejší účastník se přitom kromě dvou SMS zpráv o zdravotní stav manželky nezajímal, neomluvil se a ani neprojevil žádnou lítost či snahu o nápravu.

Ještě před jednáním, s ohledem na stanovisko vedlejších účastníků a na poučení soudu, vzal stěžovatel svůj návrh zpět. Uvedl, že celá záležitost byla a je psychicky velice náročná, avšak dal přednost možnosti vše uzavřít před několikaletým soudním sporem. Okresní soud za dané situace postupoval podle § 96 o. s. ř., řízení zastavil, a to před zahájením jednání ve věci samé. Současně rozhodl, že je stěžovatel dle § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. povinen nahradit vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení, neboť ke zpětvzetí žaloby došlo výlučně z důvodů na jeho straně. K aplikaci § 150 o. s. ř., které soudu umožňuje, aby ve výjimečných případech, z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníku, který by jinak měl právo na náhradu nákladů, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal, okresní soud nepřistoupil, neboť zde uvedené důvody dány nebyly a nebyly ani ze strany žalobce tvrzeny.

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v řízení o odvolání změnil usnesení okresního soudu tak, že snížil částku, kterou měl stěžovatel nahradit vedlejším účastníkům na nákladech řízení. Současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť úspěch stěžovatele v odvolacím řízení byl jen částečný.

Stěžovatel nesouhlasí se závěrem okresního a krajského soudu, že není důvod aplikovat § 150 o. s. ř. a tedy žalovanému ani vedlejšímu účastníkovi nárok na náhradu nákladů řízení nepřiznat. Uložení povinnost k plné náhradě nákladů řízení vůči vedlejším účastníkům považuje stěžovatel za nepřiměřené, neboť bez nezodpovědného a zcela zjevně protiprávního jednání žalovaného vedlejšího účastníka by k poškození zdraví manželky stěžovatele nedošlo a stěžovatel by ani neuvažoval o uplatnění svých nároků prostřednictvím soudu. Navíc nelze přehlédnout, že žalovaný se za své jednání ani neomluvil a neprojevil jakoukoli lítost. Připouští, že Ústavní soud zasahuje v případě sporných nákladů řízení pouze výjimečně. Ani relativně nízká částka však nemůže vést k odepření ústavněprávní ochrany jeho oprávněným zájmům, výši částky je nutno posoudit individuálně, vzhledem k osobě a poměrům účastníka. Všechny tyto okolnosti podle stěžovatele obecné soudy dostatečně nezohlednily.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, neboť jím bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že v řízení o ústavní stížnosti je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že si je vědom toho, že výrok o náhradě nákladů řízení zpravidla nedosahuje takové intenzity zásahu do ústavně zaručených práv a svobod, aby vyžadoval ústavněprávní ochranu ze strany Ústavního soudu. K tomu Ústavní soud doplňuje, že v projednávané věci se jedná též o částku ve výši, která je označována za bagatelní. V takových případech může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jde-li o extrémní nespravedlnost svědčící o svévolném postupu obecných soudů. Nic takového však v nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal.

Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, porušena nebyla. Krajský soud svůj závěr, proč za popsaných okolností nepostupoval podle § 150 o. s. ř., dostatečným způsobem odůvodnil, v jeho postupu nelze spatřovat extrémní odchýlení se od smyslu a účelu příslušné právní úpravy, ani prvky libovůle. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné zvláštní okolnosti, které by byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci případu týkajícího se pouze rozhodování o nákladech řízení a ostatně ani stěžovatel sám přesah vlastních zájmů netvrdil. Ústavní soud se ztotožňuje s tvrzením, že povinnost uhradit částku ve stejné výši zasahuje jinak velkou obchodní společnost a jinak fyzickou osobu. Stěžovatel však neuvedl žádné skutečnosti, které by svědčily o nepřiměřeném zásahu do jeho individuálních práv v důsledku zaplacení částky cca 24 000 Kč.

Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud dospěl k závěru, že přístup krajského soudu, který vyjádřil pochopení pro důvody zpětvzetí žaloby, nicméně při rozhodování o nákladech řízení postupoval zákonem předvídaným způsobem a neshledal důvod pro výjimku, není neústavní. Ústavní stížnost tedy odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.