III.ÚS 2818/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2818/25 ze dne 15. 10. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Z. C., zastoupeného Mgr. Danielem Tetzelim, advokátem, sídlem Mečíková 409, Jesenice, proti výroku usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 230/2025-439 ze dne 16. dubna 2025, kterým bylo nařízeno podle § 265l odst. 3 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného výroku rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl Obvodním soudem pro Prahu 1 dvakrát zproštěn obžaloby pro skutek, pro nějž byl stíhán. Oba zprošťující rozsudky Městský soud v Praze zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Po druhém vrácení obvodní soud rozhodl v pořadí třetím rozsudkem č. j. 2 T 109/2022-391 ze dne 24. září 2024, kterým stěžovatele uznal vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že po předchozí slovní rozepři poškozeného opakovaně udeřil, povalil jej na zem a kopal do celého jeho těla včetně hlavy. Poškozený utrpěl zranění, které si vyžádalo léčení delší než jeden týden, avšak kratší než šest týdnů, a trpěl posttraumatickou stresovou poruchou, jež ho omezovala v obvyklém způsobu života po dobu delší než šest týdnů. 3. Proti třetímu rozsudku okresního soudu podali stěžovatel i státní zástupkyně odvolání. Městský soud rozsudkem sp. zn. 7 To 363/2024 ze dne 20. listopadu 2024 stěžovatelovo odvolání zamítl a na základě odvolání státní zástupkyně zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku o trestu a stěžovateli nově uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením k dovolání stěžovatele podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek městského soudu i třetí rozsudek obvodního soudu, přikázal obvodnímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl, a podle § 265l odst. 3 trestního řádu přikázal, aby obvodní soud věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu. 5. Stěžovatel namítá, že městský soud v kasačních usneseních nepřípustně instruoval obvodní soud, jak má hodnotit provedené důkazy, a to tak, aby byl uznán vinným. Uvádí, že obvodní soud napotřetí, při nezměněné důkazní situaci, učinil opačné rozhodnutí než v předchozích dvou rozhodnutích, a městský soud tento chybný postup nenapravil, a vnímá to jako potvrzení toho, že městský soud předchozími kasačními usneseními směřoval k jeho odsouzení. Má za to, že městský soud opakovanými pokyny vůči obvodnímu soudu porušil jeho právo na spravedlivý proces. 6. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud uvedený postup městského soudu de facto liberoval. Odůvodnění, kterým Nejvyšší soud vysvětlil své rozhodnutí podle § 265l odst. 3 trestního řádu, považuje za nedostatečné. Nejvyššímu soudu vytýká, že nereagoval na vadný postup městského soudu a že opatření podle § 265l odst. 3 trestního řádu neaplikoval i vůči němu, zvláště když v bodě 25 napadeného usnesení konstatoval nerovný přístup městského soudu k jednotlivým rozsudkům obvodního soudu. Namítá, že se jeho věc fakticky dostala do situace, kdy bude nový senát obvodního soudu věc projednávat a rozhodovat při vědomí, že odvolací senát městského soudu má zájem na odsouzení stěžovatele. Uvádí některé obecné závěry týkající se práva na zákonného soudce a odkazuje na sérii rozhodnutí Ústavního soudu. 7. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. K přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že zpravidla je povolán rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím konečným, tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Za taková rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část, a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn nadřízeného soudu podle § 262, resp. podle § 265l odst. 3 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, protože proti tomuto rozhodnutí nelze brojit žádným opravným prostředkem [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 711/01 ze dne 6. června 2002 (N 66/26 SbNU 193), sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. ledna 2005 (N 6/36 SbNU 53), sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. března 2013 (N 38/68 SbNU 391), sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. prosince 2015 (N 202/79 SbNU 281), sp. zn. I. ÚS 794/16 ze dne 21. června 2016 (N 118/81 SbNU 833) či sp. zn. IV. ÚS 4091/18 ze dne 5. února 2019 (N 22/92 SbNU 218)]. 8. Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval ústavně konformní aplikací § 262 trestního řádu, jak již vyplývá z judikatury uvedené výše, jakož i z dalších jeho rozhodnutí [viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. září 2009 (N 196/54 SbNU 411), sp. zn. IV. ÚS 1327/19 ze dne 12. května 2020 (N 91/100 SbNU 102) či sp. zn. IV. ÚS 839/21 ze dne 30. září 2021 (N 167/108 SbNU 73)]. Tyto závěry lze aplikovat i ve vztahu k obsahově shodnému postupu dovolacího soudu podle § 265l odst. 3 trestního řádu. Z této ustálené judikatury vyplývá, že odnětí věci rozhodujícímu soudci je mimořádným (výjimečným) procesním prostředkem, k jehož použití musí být dány důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné. Postup nadřízeného soudu podle uvedeného ustanovení lze za ústavně konformní považovat pouze tehdy, je-li odůvodněn vysokou pravděpodobností, že při ponechání věci stávající soudce nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl nadřízený soud aprobovat. Je přitom nezbytné, aby rozhodnutí nadřízeného soudu vymezilo konkrétní pochybení soudu nižšího stupně. Současně je třeba uvést, že uvedená ustanovení nevytváří pro nadřízený soud širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu nižšího stupně, než jaký mu vymezuje trestní řád, ať již jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout nebo pouze zrušit rozhodnutí soudu nižšího stupně a vrátit mu věc k novému projednání a rozhodnutí. Nadřízený soud proto např. může zavázat soud nižšího stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy. Dostojí-li však rozhodnutí soudu nižšího stupně uvedeným požadavkům, nemůže ho nadřízený soud zrušit pouze z toho důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry o skutkových zjištěních. Porušení ústavně zaručených základních práv a svobod by mohlo nastat také v případech týkajících se odnětí věci podle § 262 nebo § 265l odst. 3 trestního řádu, kdy by rozhodování soudu odvolacího, resp. dovolacího bylo projevem zjevné libovůle. K tomu by došlo, neodůvodnil-li by nadřízený soud svůj závěr o nutnosti postupu podle uvedeného ustanovení trestního řádu náležitě nebo spočíval-li by takový závěr na důvodech evidentně nepřípadných [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2085/21 ze dne 5. dubna 2022 (N 44/111 SbNU 196)]. Takovéto vady s ústavní relevancí však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. 9. Ústavní soud především nesdílí stěžovatelovo přesvědčení, že Nejvyšší soud příkaz, aby obvodní soud projednal a rozhodl věc v jiném složení senátu, nedostatečně odůvodnil. Nejvyšší soud v bodech 23 a 24 vysvětlil, že obvodní soud zásadně pochybil a zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, když prakticky rezignoval na zjištění skutkového stavu podle vlastního vnitřního přesvědčení a jednoduše přejal to, co (v kasačních usneseních) uvedl odvolací soud. Obvodní soud pouze překopíroval své předcházející rozhodnutí a nedůsledně smazal části, které odůvodňovaly předchozí zprošťující výrok, a doplnil vyjádření k důkazu podanému jen odvolacím soudem. Dlužno podotknout, že sám stěžovatel tyto chyby obvodnímu soudu vytýkal a ani v ústavní stížnosti nerozporuje uvedené hodnocení postupu obvodního soudu. 10. Nejvyšší soud následně v bodě 28 napadeného usnesení konstatoval, že