III.ÚS 2877/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2877/18 ze dne 18. 9. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti AGRO Jevišovice, a. s., sídlem Jevišovice 102, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2018 č. j. 1 As 178/2017-93, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2017 č. j. 62 Af 10/2016-133, rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 4. prosince 2015 č. j. ÚOHS-R138,147-152/2007/HS-42532/2015/310/TPa a III. výroku rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 13. července 2007 č. j. S14/07-12929/07/620, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byla zrušena rozhodnutí správních soudů a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "úřad") označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena její základní práva a svobody zaručené v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z předložených podkladů se podává, že v rozhodnutí ze dne 13. 7. 2007 č. j. S 14/07-12929/07/620 úřad deklaroval, že se stěžovatelka a další obchodní společnosti dne 13. 12. 2006 dohodly na společné strategii stanovování prodejní ceny jatečných kuřat od 1. 1. 2007, současně dohodly společný postup a účast na jednání o zvýšení výkupní ceny jatečných kuřat u odběratele, tj. u obchodní společnosti Kostelecké uzeniny a. s., a podle této strategie postupovaly, čímž uzavřely a plnily zakázanou a neplatnou dohodu o přímém určení prodejní ceny, která vedla k narušení hospodářské soutěže na trhu živých jatečných kuřat (I. výrok). Úřad plnění této dohody jednotlivým společnostem zakázal (II. výrok) a uložil jim pokutu (III. výrok), přičemž stěžovatelce byla uložena pokuta ve výši 8 248 000 Kč. 3. Předseda úřadu rozhodnutím ze dne 22. 4. 2008 (dále jen "první rozhodnutí o rozkladu") uvedené rozhodnutí potvrdil. Toto rozhodnutí předsedy úřadu zrušil Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 2. 12. 2009 č. j. 62 Ca 40/2008-197 (dále jen "první rozsudek krajského soudu"). Kasační stížnost úřadu proti tomuto rozsudku odmítl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 9. 2. 2011 č. j. 1 Afs 37/2010-279 (dále jen "první rozhodnutí Nejvyššího správního soudu"; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). 4. Předseda úřadu po zrušení prvního rozhodnutí o rozkladu rozhodoval znovu a rozhodnutím ze dne 23. 5. 2011 (dále jen "druhé rozhodnutí o rozkladu") výrokovou část prvostupňového správního rozhodnutí změnil tak, že z plnění dohody (nikoli jejího uzavření) vyloučil Zemědělské družstvo Petřín a snížil jemu uloženou pokutu. Ve zbytku zůstaly výroky prvostupňového rozhodnutí po obsahové stránce zachovány. Krajský soud rozsudkem ze dne 25. 10. 2012 č. j. 62 Af 37/2011-149 (dále jen "druhý rozsudek krajského soudu") zrušil rozhodnutí o rozkladu v části III. výroku, která se týkala uložených pokut. Žalobu zamítl v části, v níž směřovala proti výrokům I. a II. rozkladu, jež se týkaly deklarace uzavření a plnění dohody o přímém určení prodejní ceny a zákazu jejího plnění. Kasační stížnosti jednotlivých obchodních společností a úřadu proti zmíněnému rozsudku krajského soudu zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 12. 12. 2014 č. j. 2 Afs 80/2012-189 (dále jen "druhé rozhodnutí Nejvyššího správního soudu"). 5. Poté předseda úřadu rozhodoval v rozkladovém řízení znovu o výroku prvostupňového správního rozhodnutí o pokutách. Rozhodnutím ze dne 4. 12. 2015 (dále jen "třetí rozhodnutí o rozkladu"), které je napadeno ústavní stížností, předseda úřadu změnil III. výrok prvostupňového rozhodnutí o pokutě pro Zemědělské družstvo Petřín. Výše pokuty pro stěžovatelku zůstala stejná. Stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí předsedy úřadu krajský soud zamítl rozsudkem ze dne 27. 4. 2017 č. j. 62 Af 10/2016-133 (dále jen "třetí rozsudek krajského soudu"), proti němuž směřovala stěžovatelčina kasační stížnost zamítnutá rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018 č. j. 1 As 178/2017-93 (dále jen "třetí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu"). Oba posléze uvedené rozsudky správních soudů jsou napadeny ústavní stížností. 6. Správní soudy se v rozsudcích napadených ústavní stížností zabývaly námitkou uplynutí prekluzivní lhůty pro zánik odpovědnosti za správní delikt. Dle jejich hodnocení se § 41 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), dle něhož po dobu řízení před soudem neběží lhůty pro zánik odpovědnosti za správní delikt, uplatnil i při řízení o kasační stížnosti proti prvnímu rozsudku krajského soudu. Ačkoli tuto kasační stížnost úřadu Nejvyšší správní soud odmítl pro její opožděné doplnění, i o ní bylo řízení vedeno a prekluzivní lhůta se stavěla. Krajský soud uvedl, že ke stavění lhůty by nedošlo, kdyby podání kasační stížnosti představovalo zjevné zneužití práva, čemuž však v posuzované věci nenasvědčovaly žádné indicie. Ani Nejvyšší správní soud nevyhodnotil, že by úřad účelově podal kasační stížnost pouze za účelem stavění lhůty. Správní soudy nepřisvědčily ani námitce bezúčelnosti uložení sankce po devíti letech od spáchání deliktu. Zdůraznily, že rozhodnutí o vině stěžovatelky bylo vydáno za cca půl roku od spáchání skutku. V následujících soudních řízeních byl zpochybněn jen výpočet pokuty a rozsah účasti jiného účastníka (Zemědělského družstva Petřín). Naplnění skutkové podstaty deliktu stěžovatelkou nebylo soudy zpochybněno. Soudy neshledaly ani porušení čl. 40 odst. 6 Listiny, jelikož za příznivější nepovažovaly pozdější úpravu, která výslovně požadovala při rozhodování o pokutě přihlédnout též k okolnostem, za nichž byl delikt spáchán. Zásady postupu úřadu při stanovování výše pokut dle § 22 odst. 2 zákona č. 143/2011 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, v platném znění (dále jen "zásady úřadu pro stanovování pokut"), nepovažovaly za součást právního řádu a nehleděly na ně jako na "pozdější zákon" ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny. II. Argumentace stěžovatelky 7. Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatelka spatřuje v nesprávném výkladu § 41 s. ř. s. Smysl stavění prekluzivní lhůty k uplatnění odpovědnosti za správní delikt dle ní spočívá v zachování nevyčerpané části lhůty správnímu orgánu pro případ, že jeho rozhodnutí bylo zrušeno správním soudem. Na základě kasační stížnosti, kterou úřad ve stanovené lhůtě nedoplnil, nemohlo dojít ke zrušení prvního rozsudku krajského soudu a nemohl být ani naplněn smysl § 41 s. ř. s. Úřad kasační stížnost nedoplnil, nešlo tak o řádné vedení sporu. Pro srovnání stěžovatelka poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu, dle nichž je účinek v podobě stavení promlčecí lhůty možno spojit jen s podáním takové žaloby, o níž je soudem věcně rozhodnuto. Po dobu řízení o kasační stížnosti proti prvnímu rozsudku krajského soudu tak dle jejího názoru běžela prekluzivní lhůta. I kdyby neobstál názor, že neběžela po celou dobu řízení o této kasační stížnosti, zcela jistě nemohla běžet po marném uplynutí lhůty k doplnění kasační stížnosti. Od tohoto okamžiku totiž bylo zcela zřejmé, že kasační stížnost bude odmítnuta. Prekluzivní lhůta k uplatnění odpovědnosti za správní delikt představuje prostředek ochrany účastníka a zákonná úprava této lhůty by v případě konkurence několika možných výkladů měla být vykládána ve prospěch nositele základního práva. 8. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že úprava v § 22 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), po novelizaci zákonem č. 155/2009 Sb., s účinností od 1. 9. 2009, představuje příznivější úpravu podle čl. 40 odst. 6 Listiny. Po 1. 9. 2009 totiž při určení výměry pokuty musí úřad přihlížet též k okolnostem, za nichž byl delikt spáchán. To před 1. 9. 2009 nebylo výslovně stanoveno, jelikož před tímto datem měl úřad dle zákonné úpravy přihlédnout zejména k závažnosti, případnému opakování a délce trvání porušení zákona. Za okolnosti, za nichž byl delikt spáchán, považovala stěžovatelka též krizi v daném odvětví, kterou však úřad nezohlednil, když postupoval podle právní úpravy účinné před 1. 9. 2009. Za příznivější úpravu podle čl. 40 odst. 6 Listiny stěžovatelka považovala i zá