III.ÚS 2937/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2937/07 ze dne 19. 12. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 19. prosince 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. C., právně zastoupeného JUDr. Ivou Háječkovou, advokátkou AK se sídlem nám. Přemysla Otakara II. č. 6, 370 01 České Budějovice, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2007 č. j. 6 Azs 58/2007-131, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 28. 2. 2007 č. j. 58 Az 14/2006 - 90, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 11. 2007, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 19. 11. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2007 č. j. 6 Azs 58/2007-131, jakož i rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 28. 2. 2007 č. j. 58 Az 14/2006 - 90, a to pro porušení článku 4, článku 90, článku 95 a článku 96 Ústavy ČR, článku 37 odst. 2 a odst. 3 a článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 29. 9. 2003 č. j. OAM-427/VL-07-ZA04-2000 nebyl stěžovateli k jeho žádosti udělen azyl podle ust. § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"). Současně správní orgán rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ust. § 91 zákona o azylu. Uvedené rozhodnutí správního orgánu napadl stěžovatel žalobou ve správním soudnictví. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 30. 11. 2004 č. j. 58 Az 485/2003-39 napadené rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení, neboť krajský soud považoval za důvodnou námitku stěžovatele směřující k rozhodnutí správního orgánu o nevyslovení překážky vycestování. Proti tomuto zrušujícímu rozsudku krajského soudu podali žalovaný správní orgán i stěžovatel kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 8. 2006 č. j. 6 Azs 88/2005-77 napadený rozsudek krajského soudu zrušil, když dospěl k závěru, že kasační stížnost žalovaného správního orgánu je důvodná; dále Nejvyšší správní soud konstatoval, že jak žalovaný správní orgán, tak i soud dospěly ke správnému závěru o nesplnění podmínek ust. § 12 zákona o azylu, když dovodily, že není dán žádný z důvodů pro udělení azylu. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci - vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, vysloveným v jeho zrušovacím rozhodnutí - vydal následně nové rozhodnutí ze dne 28. 2. 2007 č. j. 58 Az 14/2006 - 90, kterým žalobu stěžovatele zamítl. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci napadl stěžovatel kasační stížností. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2007 č. j. 6 Azs 58/2007-131 byla kasační stížnost stěžovatele podle ust. § 104a zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") odmítnuta pro nepřijatelnost. II. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 24. 8. 2006 č. j. 6 Azs 88/2005-77, kterým zrušil původní rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, poukázal na to, že stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let. K tomu stěžovatel uvádí, že od počátku vyšetřování trval na tom, že trestnou činnost, která mu je kladena za vinu, nespáchal a že je nevinen. Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel dovolání, stížnost pro porušení zákona, ústavní stížnost, stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, přičemž o posledních dvou opravných prostředcích dosud nebylo rozhodnuto. Ve světle těchto skutečností se stěžovateli rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2006 č. j. 6 Azs 88/2005-77, který se opírá zejména o odsouzení stěžovatele, jeví jako nesprávný a předčasný, a stejně tak není podle stěžovatele správný ani kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 28. 2. 2007 č. j. 58 Az 14/2006-90. Z těchto důvodů není podle stěžovatele správné a spravedlivé ani usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2007 č. j. 6 Azs 58/2007-131. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se obává, že po návratu do vlasti bude vystaven nelidskému a ponižujícímu zacházení či trestu ze strany tureckých úřadů. Stěžovatel je přesvědčen, že mu měl být udělen azyl a že jsou též u něho dány důvody, aby u něho byla shledána a uznána překážka vycestování. Stěžovatel se domnívá, že soudy obou stupňů měly rozhodnout o udělení azylu; dle stěžovatele v předcházejícím řízení došlo k nesprávnému posouzení právní otázky soudem, rozhodnutí nese vady spočívající v nepřezkoumatelnosti a nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí a dále v jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Tuto vadu spatřuje stěžovatel v tom, že nebylo provedeno šetření k jeho osobním poměrům a k oprávněnosti jeho žádosti, tak, jak to ve svém prvním rozsudku uložil Ministerstvu vnitra Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že Nejvyšší správní soud odmítl jeho kasační stížnost pro nepřijatelnost ve smyslu ust. § 104a s. ř. s., a je přesvědčen, že v jeho právní věci byly dány důvody pro přijetí jeho kasační stížnosti. III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů (v daném případě konkrétně soudů rozhodujících ve správním soudnictví) je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2006 č. j. 6 Azs 88/2005-77, který se opírá zejména o odsouzení stěžovatele, se jeví jako nesprávný a předčasný, neboť stěžovatel uplatnil mimořádné opravné prostředky, o kterých dosud bylo rozhodnuto (uvedená námitka se týká i následně vydaných rozhodnutí v této právní věci stěžovatele). Z uvedeného stěžovatel dovozuje porušení čl. 40 odst. 2 Listiny. V odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 28. 2. 2007 č. j. 58 Az 14/2006 - 90 Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci poukázal na závěry Nejvyššího správního soudu, vyslovené v jeho kasačním rozhodnutí, kterými byl krajský soud při svém novém rozhodování vázán. K tomu Ústavní soud připomíná, že Nejvyšší správní soud ve svém kasačním rozsudku ze dne 24. 8. 2006 č. j. 6 Azs 88/2005-77 především konstatoval, že jak žalovaný správní orgán, tak i soud dospěly ke správnému závěru o nesplnění podmínek ust. § 12 zákona o azylu, když dovodily, že není dán žádný z důvodů pro udělení azylu a dále, že správní orgán posoudil existenci překážek vycestování žalobce správně, neboť nemohl nepřihlédnout k tomu, že při rozhodování o udělení či neudělení azylu podle ust. § 12 zákona o azylu zhodnotil příběh žalobce nevěrohodným. Mimo to poukázal Nejvyšší správní soud na to, že nemohl odhlédnout od skutečnosti, která vyšla najevo až v průběhu kasačního řízení, že žalobce nastoupil dne 11. 7. 2006 výkon trestu na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. 4 T 12/2005 v délce 10 let odnětí svobody pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ust. § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že je neslučitelné se zájmy České republiky, aby byl žalobci umožněn pobyt na území republiky jako azylantovi či osobě, na niž se vztahují překážky vycestování ve smyslu ust. § 91 zákona o azylu, či jiný pobyt, protože zde spáchal trestnou činnost a pro závažný trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody, po jeho vykonání vyhoštěn na neurčito, nebude-li vyhoštěn již v průběhu výkonu trestu. Podle čl. 40 odst. 2 Listiny je každý, proti němuž je veden