III.ÚS 2944/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2944/16 ze dne 31. 1. 2017 N 20/84 SbNU 233 K podmínkám vydání příkazu k dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody dle § 321 odst. 3 trestního řádu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 31. ledna 2017 sp. zn. III. ÚS 2944/16 ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného Mgr. Annou Vejmelkovou, advokátkou, se sídlem Břehová 208/8, Praha 1, proti příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody vydanému Krajským soudem v Hradci Králové dne 19. srpna 2016 č. j. 7 T 2/2013-1419, jakož i proti úkonům s vydáním tohoto příkazu úzce souvisejícím, zejména se zadržením stěžovatele a jeho dodáním do výkonu trestu odnětí svobody, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2016 č. j. 5 To 62/2014-1349, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry a odsouzen mimo jiné k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, proti jinému zásahu Krajského soudu v Hradci Králové spočívajícímu v protiprávním omezování osobní svobody stěžovatele a proti nečinnosti Krajského soudu v Hradci Králové v trestní věci vedené proti stěžovateli pod sp. zn. 7 T 2/2013, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení. I. Příkazem k dodání do výkonu trestu odnětí svobody vydaným Krajským soudem v Hradci Králové dne 19. srpna 2016 č. j. 7 T 2/2013-1419 a jiným zásahem spočívajícím v zadržení stěžovatele dne 25. srpna 2016 bylo porušeno právo stěžovatele na zbavení osobní svobody pouze z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zaručené ustanovením čl. 8 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Příkaz k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody vydaný Krajským soudem v Hradci Králové dne 19. srpna 2016 č. j. 7 T 2/2013-1419 se ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost, návrh na vydání předběžného opatření spočívajícího v zákazu nečinnosti Krajského soudu v Hradci Králové s postoupením dovolání stěžovatele Nejvyššímu soudu, s přerušením výkonu trestu odnětí svobody stěžovatele a s jeho propuštěním na svobodu a návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2016 č. j. 5 To 62/2014-1349 odmítají. Odůvodnění I. Vymezení napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 9. 2016, která splňuje procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a zákazu v záhlaví vymezeného zásahu s tvrzením, že příkazem k dodání do výkonu trestu odnětí svobody vydaným Krajským soudem v Hradci Králové (dále též jen "krajský soud") dne 19. 8. 2016 č. j. 7 T 2/2013-1419 a na něj navazujícími úkony nebyl respektován příkaz obsažený v čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a bylo porušeno základní právo stěžovatele na zbavení osobní svobody pouze z důvodů a způsobem stanoveným zákonem zakotvené v čl. 8 odst. 1, odst. 2 větě první a odst. 3 větě druhé Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 30. 3. 2016 č. j. 5 To 62/2014-1349 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo stěžovatele na dodržování zásady ne bis in idem dle čl. 40 odst. 5 Listiny a právo stěžovatele na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny a zásahem krajského soudu specifikovaným v záhlaví bylo porušeno základní právo stěžovatele na zbavení osobní svobody pouze z důvodů a způsobem stanoveným zákonem garantované v čl. 8 odst. 1 a odst. 2 větě první a odst. 3 větě třetí Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel porušení těchto svých základních práv a svobod dovozuje nejen z jednotlivých dále specifikovaných vad, ale zejména z jejich souhrnu. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. K vydání napadených rozhodnutí a k tvrzenému jinému zásahu do základních práv a svobod stěžovatele došlo v průběhu trestního řízení, které je proti stěžovateli vedeno pro podezření z trestné činnosti, jíž se měl dopustit v roce 2004 jakožto správce konkursní podstaty úpadce obchodní společnosti DIREKTUM, s. r. o., přičemž tato trestná činnost měla, zjednodušeně řečeno, spočívat v tom, že stěžovatel měl dle názoru orgánů činných v trestním řízení nakládat s prostředky v konkursní podstatě v rozporu se zákonem, čímž měl způsobit škodu ve výši cca 10 000 000 Kč. V průběhu trestního řízení došlo ke změně právní kvalifikace skutku i k zastavení trestního stíhání ohledně souvisejícího skutku (o němž stěžovatel tvrdí, že jde o tentýž skutek, viz dále), u nějž měla škoda dosahovat cca částky 20 000 000 Kč, přičemž v řízení došlo k tomu, že stěžovatel byl uznán vinným soudem prvního stupně, kterýžto závěr v zásadě aproboval i soud odvolací, a následně byla rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího zrušena kasačním usnesením Nejvyššího soudu. Poté byl stěžovatel opět uznán vinným soudem prvního stupně, soud odvolací tento závěr opět v zásadě aproboval a k dovolání stěžovatele Nejvyšší soud zrušil svým usnesením ze dne 1. 9. 2015 č. j. 6 Tdo 861/2015-I.-69 tentokráte toliko tento v pořadí druhý odsuzující rozsudek odvolacího soudu. Nejvyšší soud, stručně řečeno, dospěl v tomto usnesení k závěru, že soud odvolací ani soud prvního stupně neodůvodnily dostatečným způsobem, že finanční prostředky, které měla z účtu, na němž se nacházely prostředky jak náležející ke konkursní podstatě, tak soukromé prostředky stěžovatele, vybrat na jeho pokyn manželka stěžovatele, náležely k prostředkům z konkursní podstaty, nikoliv stěžovateli. 3. Vrchní soud jakožto soud odvolací, jemuž byla věc po vydání shora specifikovaného usnesení Nejvyššího soudu vrácena k dalšímu řízení, vydal touto ústavní stížností napadený rozsudek ze dne 30. 3. 2016 č. j. 5 To 62/2014-1349, jímž uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu zpronevěry dle ustanovení § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b) a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon stěžovatele zařadil do věznice s dozorem, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce insolvenčního správce v délce trvání pěti let, přičemž poškozeného odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Jelikož proti rozsudku vrchního soudu není přípustný řádný opravný prostředek, nabyl touto ústavní stížností napadený rozsudek právní moci a stal se vykonatelným. Stěžovatel proti tomuto rozsudku dne 15. 8. 2016 podal dovolání, v němž navrhl odklad výkonu trestu, což odůvodnil tím, že jím podané dovolání je důvodné, a proto bude napadený rozsudek vrchního soudu zrušen. Krajský soud adresoval stěžovateli výzvu k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody. Tato výzva se nikdy nedostala do sféry stěžovatele, a ten se tak nemohl seznámit s jejím obsahem, neboť provozovatel poštovních služeb výzvu, již měl doručit stěžovateli do vlastních rukou, z důvodu nezastižení stěžovatele a neexistence poštovní schránky, kam by mohl výzvu vhodit, vrátil odesílateli. Když stěžovatel ve stanovené lhůtě výkon trestu odnětí svobody nenastoupil, nařídil krajský soud příkazem ze dne 19. 8. 2016 dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody, které bylo dne 25. 8. 2016 realizováno. Dne 17. 8. 2016, tedy dva dny před vydáním předmětného příkazu, stěžovatel prostřednictvím své obhájkyně doručil krajskému soudu žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody, o níž rozhodl tento soud dne 30. 8. 2016, tedy až po dodání stěžovatele do výkonu trestu, tak, že ji zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 31. 8. 2016 stížnost a stejného dne podal vzhledem k jejímu tvrzenému odkladnému účinku i podnět k přerušení výkonu trestu odnětí svobody do 24 hodin od doručení této stížnosti. Na tento podnět reagoval dne 7. 9. 2016 předseda senátu krajského soudu sdělením, v němž uvedl, že nařízení propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody mu zákon neumožňuje, neboť toto by byl oprávněn učinit pouze tehdy, jestliže by bylo pravomocně rozhodnuto o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, případně o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku. 5. Dne 31. 8. 2016 rovněž krajský soud zaslal stěžovateli sdělení, že se neztotožňuje s podnětem k předložení dovolání stěžovatele Nejvyššímu soudu za účelem rozhodnutí o odkladu výkonu trestu, a tedy že spis Nejvyššímu soudu nepředloží. V mezidobí, dne 23. 8. 2016, stěžovatel odeslal krajskému soudu žádost o opětovné doručení předmětné výzvy k