III.ÚS 2947/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2947/25 ze dne 27. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti obchodní společnosti COCKROACH MAN, s. r. o., sídlem Husitská 107/3, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Janem Nohejlem, advokátem, sídlem U Rajské zahrady 1912/3, Praha 3 - Žižkov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2025 č. j. 33 Cdo 1333/2025-265, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2025 č. j. 70 Co 541/2024-231 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. května 2024 č. j. 6 C 449/2021-174 ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. května 2024 č. j. 6 C 449/2021-173, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Insolvenční servis, v. o. s., sídlem Mišákova 326/15, Olomouc - Nové sady, insolvenční správkyně dlužnice Petry Porubské, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo nezákonně zasaženo do jejího základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Má rovněž za to, že zásah do jejích základních práv je dán i tím, že její práva a svobody přiznané Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod byly porušeny, ale nedostalo se jí účinné nápravy před národním orgánem. 2. Z ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") k návrhu vedlejší účastnice podle § 99 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 10. 2019 č. j. 40 C 243/2019-17, kterým byl schválen smír účastníků - obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., (dále jen "PROFI CREDIT Czech") (jako žalobkyně) a dlužnice Petry Porubské (jako žalované) o zaplacení částky 32 178,65 Kč s příslušenstvím i usnesení téhož soudu ze dne 7. 10. 2019 č. j. 10 C 61/2019-16, kterým byl schválen smír stejných účastníků o zaplacení částky 49 075 Kč s příslušenstvím (dále jen "původní řízení"), a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 35 266,40 Kč. Obvodní soud shledal usnesení o schválení soudního smíru neplatnými pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku). Nepřisvědčil přitom stěžovatelčině námitce nedostatku pasivní věcné legitimace s odůvodněním, že došlo k platnému postoupení pohledávek na stěžovatelku (pozn.: po pravomocném skončení původních řízení). 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů odvolacího řízení 11 507,10 Kč. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem, jde-li o posouzení jak merita věci, tak i otázky věcné legitimace. V posledně uvedeném ohledu odmítl argument, že tuto legitimaci má pouze univerzální, nikoliv singulární sukcesor (jak stěžovatelka vyvodila z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2008 sp. zn. 28 Cdo 2886/2008). 4. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, to však Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Za nesprávný označil názor stěžovatelky, podle kterého věcně legitimovány jsou výlučně osoby, jež byly účastníky původního řízení, a to z důvodu, že nezohlednění změn hmotněprávního charakteru, které nastaly po schválení smíru, by vedlo u právních nástupců původních účastníků ("tedy u osob, které zasahuje právní moc usnesení o schválení smíru v jejich subjektivním dosahu") k vyloučení možnosti uplatnit daný institut (a "domáhat se ve vztahu k dotyčnému usnesení odklizení účinků pravomocného rozhodnutí"), aniž by pro to existoval opodstatněný důvod. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka vytýká soudům všech stupňů, že se otázkou věcné legitimace zabývaly nedostatečně, když se omezily na zjednodušující, nelogické, ničím nepodložené, až svévolné závěry. V prvé řadě se nezabývaly otázkou, zda neměla být účastníkem PROFI CREDIT Czech, byla-li pohledávka postoupena pouze částečně, a to v jejím dosud nevymoženém rozsahu. Nevypořádaly se s tím, co nastane, budou-li smíry pravomocně zrušeny, tedy vůči komu je toto zrušení závazné (tedy zda i vůči zmíněné společnosti). 6. Současně stěžovatelka upozorňuje na to, že napadená rozhodnutí zasáhla i do práv PROFI CREDIT Czech, ta však v daném řízení nemohla hájit svá práva, aniž by pro to existoval důvod. Vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutí o procesním nástupnictví v exekučním řízení nemůže mít vliv (účinky) na původní řízení (a potažmo na řízení o návrhu na zrušení smíru), neboť jde o řízení zcela samostatné, nepřenositelné do jiného řízení. Protože ke vstupu její osoby coby účastníka došlo jen v exekučním řízení, je podle ní argumentace soudů nižších stupňů touto skutečností lichá. Nejvyšší soud nevzal v úvahu, že se singulární sukcese týkala pouze části práv, a tudíž nemohlo dojít k přechodu účinků subjektivní plné moci v celém rozsahu příslušných usnesení. Podle stěžovatelky by měly být účastníky řízení všechny osoby, pro které je dané rozhodnutí závazné, konkrétně měla být do řízení přibrána uvedená společnost. 7. Stěžovatelka odmítá právní názor soudů, podle něhož má věcnou legitimaci i singulární sukcesor, a k tomu uvádí, že pohledávka může být postoupena po částech několika postupníkům nebo že může být postoupena jen část nevymožené pohledávky, jak se stalo i v nyní posuzované věci. Vyvozuje, že účastníky řízení by měli být všichni, kteří mají práva k nějaké části pohledávky a že účastníkem měla být i uvedená společnost. Argumentuje i tím, že proti usnesení, jímž byl schválen smír, není odvolání přípustné, a tudíž opravným prostředkem sui generis je návrh podle § 99 odst. 3 o. s. ř., takže je logické, mohli-li průběh řízení, které bylo zakončeno soudním smírem, ovlivnit pouze participující účastníci, mají věcnou legitimaci k procesní obraně právě jen oni. 8. Poukazuje i na to, že v případě univerzální sukcese objektivně nemá ani nemůže mít věcnou legitimaci nikdo jiný než takový sukcesor. U singulární sukcese je však jiná situace, neboť procesní nástupnictví je závislé na vůli stran a v dispozici účastníka řízení, jemuž nic nebrání tomuto v řízení pokračovat i poté, co pohledávku postoupil. Postupník nemůže být nucen k tomu, aby se takového řízení účastnil, resp. má možnost procesní nástupnictví odmítnout (s ním nesouhlasit). Podle stěžovatelky nelze připustit, aby procesní nástupnictví nebylo v řízení vůbec řešeno jen proto, že k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky došlo po právní moci usnesení o schválení soudních smírů a před podáním návrhu na jejich zrušení. Existence smlouvy o postoupení části pohledávky nezakládá důvod "automaticky definitivně" měnit okruh věcně legitimovaných osob. 9. Úvahu obecných soudů, že řízení o zrušení usnesení o schválení soudních smírů je de facto řízením samostatným, tedy odděleným od původního řízení, stěžovatelka odmítá poukazem na nutnost zachování totožnosti řízení, a to zejména s ohledem na jeho následky, kdy původní řízení "obživnou", a bude v nich nově rozhodnuto, a to za situace, kdy PROFI CREDIT Czech neměla možnost se k tvrzené hmotněprávní neplatnosti vyjádřit, resp. na daném řízení jakkoliv participovat, a následně bude účastníkem původního řízení. Taková situace je z hlediska civilního procesního práva podle stěžovatelky nepřijatelná, protože odporuje základním principům a vytváří právní nejistotu. Doplňuje, že se svým vstupem do řízení nesouhlasila a že v řízení se objevily otázky, které nebyly Nejvyšším soudem dosud vyřešeny, a uvedený soud s nimi nevypořádal, ačkoliv je v dovolání předestřela. Závěrem konstatuje, že závěry obecných soudů jsou zjednodušené, a vyvstalé problémy zůstaly nevyřešeny. To má (patrně) značit, že jsou napadená rozhodnutí projevem svévole. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná