III.ÚS 295/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 295/16 ze dne 23. 2. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky ELAN plus, s. r. o., IČO 61063509, se sídlem Blattného 2316, Praha 5, zastoupené JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou advokátní kanceláře Hanzlík & partneři, se sídlem Na Hřebenech II 1718/8, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2015 č. j. 29 ICdo 39/2014-116, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2013 č. j. 102 VSPH 95/2013-76 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2013 č. j. MSPH 96 ICm 2342/2012-51, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Tomáše Pelikána, advokáta, se sídlem Dušní 22, Praha 1, insolvenčního správce dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem na Hutmance 300/7, Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 25. 1. 2016, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 1. 2016, stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že Nejvyšší soud odmítnutím jejího dovolání (resp. způsobem, jakým to učinil) zasáhl do jejího práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 4 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy, jakož i zásadu enumerativnosti státních pretenzí vyjádřenou v čl. 2 odst. 1 a 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, že rozhodl v rozporu s principem právního státu vyjádřeným v čl. 1 odst. 1 Ústavy a že způsob, jakým obecné soudy rozhodly o nákladech řízení, založil porušení principu důvěry v právo vyjádřeného v čl. 1 odst. 1 Ústavy a že tento jejich postup byl v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadených soudních rozhodnutí. 3. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla jako opožděná podle ustanovení § 160 odst. 4 insolvenčního zákona odmítnuta stěžovatelčina žaloba (na vyloučení věci z majetkové podstaty dlužníka Pražského stavebního bytového družstva) ze dne 7. 8. 2012, doručená soudu dne 8. 8. 2012 (výrok I), a bylo jí uloženo vedlejšímu účastníkovi jako insolvenčnímu správci dlužníka nahradit náklady řízení ve výši 6 776 Kč (výrok II). 4. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo k odvolání stěžovatelky usnesení městského soudu ve výroku II změněno tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 8 228 Kč na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, jinak (tj. ve výroku I) bylo toto usnesení potvrzeno, a dále byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 2 257 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení. 5. Napadeným usnesením Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl stěžovatelčino dovolání, a to ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení z důvodu jeho nepřípustnosti [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], a pokud jde o potvrzující výrok rozhodnutí odvolacího soudu (ohledně odmítnutí žaloby pro opožděnost), pro jeho vady, neboť neobsahovalo žádný údaj, v čemž stěžovatelka spatřovala splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř., nadto Nejvyšší soud konstatoval, že právní posouzení věci odpovídá jeho judikatuře. Současně Nejvyšší soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů dovolacího řízení 2 238,50 Kč. II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že ve svém dovolání tvrdila, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, čímž byla založena nejen jeho přípustnost, ale i důvodnost, resp. že v něm (zejm. v bodech 79 až 82) uvedla, v čem spatřuje nesprávné právní posouzení věci, ale také to, jak má být věc právně posouzena. V této souvislosti předestřela dvě právně významné otázky, jednak otázku hmotného práva, zda § 45 až 52 o. s. ř. umožňuje, aby soukromoprávní dokumenty, nemající charakter procesního úkonu účastníka v konkrétním řízení, byly doručovány prostřednictvím soudu (cestou datových schránek), jednak otázku procesního práva, a to, zda v případě, že je insolvenční správce advokátem, lze považovat za nezbytný a účelně vynaložený náklad (výdaj) ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. odměnu za jeho zastoupení advokátem. S ohledem na (meritorní) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015 sp. zn. 29 NSCR 29/2013 pak stěžovatelka vyvodila, že insolvenční správce má při doručování (s výjimkou osobního doručování) postavení soukromé osoby, a proto mu bez zákonné opory orgán veřejné moci (konkrétně soud, který není tzv. kontaktním místem veřejné správy) nemůže poskytnout pomoc v podobě úřední konverze soukromoprávní písemnosti s jejím následným odesláním jiné soukromé osobě skrze datovou schránku. 7. Přípustnost dovolání měla dle stěžovatelky vyplynout i z toho, že proti usnesení odvolacího soudu brojila odkazem na závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodního práva a které soudy nižších stupňů nevzaly v úvahu. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytkla, že se ani stručnou formou nevypořádal s námitkou, že odvolací soud nereagoval na argumentaci jí předestřenou v odvolání, tj. že soukromoprávní listiny, které nemají charakter procesního úkonu účastníka učiněného v konkrétním řízení, byly doručovány prostřednictvím soudu, že (odvolací soud) neuvedl důvody, které bránily insolvenčnímu správci, aby jí svou vlastní písemnost doručil, že insolvenčnímu správci zanikl ex lege výkon funkce dne 1. 1. 2010, že zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, (konkrétně jeho § 17 a 18a), neumožňuje doručování dokumentů vyhotovených jinými subjekty prostřednictvím soudu, kdy jedinou výjimkou je dodávání dokumentů z datové schránky jiné fyzické či právnické osoby do datové schránky této osoby na žádost příjemce dokumentu, přičemž ona sama Ministerstvo vnitra nepožádala o umožnění dodávání dokumentů z datové schránky jiné osoby, takže její datovou schránku lze použít jen k tomu, aby do ní byly dodávány dokumenty orgánů veřejné moci (nikoliv tedy dokumenty soukromoprávní povahy a dokumenty, které nemají charakter procesních úkonů účastníků v konkrétním řízení) a k odesílání jejích dokumentů do datových schránek orgánů veřejné moci, že nemohla žádat o určení neúčinnosti doručení podle § 17 odst. 5 zákona č. 300/2008 Sb., neboť výše uvedené důvody nejsou uvedeny v ustanovení § 17 odst. 4 citovaného zákona ani § 50d o. s. ř., a že se nevypořádal se vznášenými judikaturními hledisky a její argumentací týkající se náhrady nákladů, konkrétně odměny za právní zastoupení. Přitom právní posouzení věci prizmatem těchto argumentů mohlo vyvodit příznivější výsledek řízení. Usnesení dovolacího i odvolacího soudu jsou prý odůvodněna pouze "opticky", fakticky jsou nepřezkoumatelná pro absenci řádného a vyčerpávajícího odůvodnění. 8. Dovolacímu soudu stěžovatelka vytkla, že postupoval v rozporu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v nálezu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (tento nález a další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), a dále namítla, že měl pravomoc odmítnout dovolání jen v zákonem stanovené lhůtě (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), a pokud tak neučinil, vzniklo na její straně právo (ve formě legitimního očekávání) na meritorní projednání dovolání, přičemž odmítnutím dovolání po téměř dvou letech porušil dovolací soud zásadu enumerativnosti státních pretenzí. Postupovat tak rovněž v rozporu s principem právního státu, neboť z ní učinil pouhého "dodavatele" materiálu pro sjednocování judikatury, který nemá jistotu, že její včas podané a řádně odůvodněné dovolání bude meritorně projednáno. 9. Stěžovatelka také namítla, že jí dovolací soud uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů dovolacího řízení v podobě odměny za jeden úkon právní služby (představovaný vyjádřením k dovolání), ovšem soudem prvního stupně ani soudem odvolacím jí vyjádření vedlejšího účastníka nebylo zasláno, a proto nemohla posoudit, zda obsahoval věcnou argumentaci či se jednalo o formální úkon, jehož cílem bylo (v rozporu s § 142 odst. 1 o. s. ř.) jen navýšit její náklady. Uložení této náhrady stěžovatelka považuje za nepředvídatelné, extrémně nespravedlivé a porušující princip důvěry v právo. Má tomu tak být i proto, že dovolací soud určil odměnu podle advokátního tarifu, přitom ve svých četných rozhodnutích určil odměnu úspěšného účastníka paušální částkou odvozenou od počtu a skutečné náročnosti úkonů (např.