III.ÚS 3006/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3006/07 ze dne 11. 6. 2009 N 140/53 SbNU 739 Příslušnost správních soudů v řízení proti rozhodnutí o zřízení věcného břemene - zákaz odepření spravedlnost   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) - ze dne 11. června 2009 sp. zn. III. ÚS 3006/07 ve věci ústavní stížnosti Západočeské plynárenské, a. s., se sídlem Plzeň, Ed. Beneše 2439/70-2438/72, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2007 č. j. 3 As 59/2006-39 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2006 č. j. 30 Ca 39/2006-10, jímž byla odmítnuta pro nepřípustnost žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, kterým bylo bez náhrady zrušeno rozhodnutí Obecního úřadu Všeruby o zřízení věcného břemene, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení. Výrok I. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2007 č. j. 3 As 59/2006-39 se ruší. II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností ze dne 21. 11. 2007, jež byla podána včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2007 č. j. 3 As 59/2006-39, jakož i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Plzni (dále též "krajský soud") ze dne 31. 5. 2006 č. j. 30 Ca 39/2006-10, a s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), se domáhala jejich zrušení. Jak Ústavní soud zjistil ze soudního spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 39/2006, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, ústavní stížností napadeným usnesením tohoto soudu byla odmítnuta pro nepřípustnost [§ 46 odst. 2 a § 68 písm. b) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.")] žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 3. 3. 2006 č. j. RR/753/06, kterým bylo bez náhrady zrušeno rozhodnutí Obecního úřadu Všeruby ze dne 27. 5. 2005 č. j. Stav. 319/2005 o zřízení věcného břemene dle zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon). Soud současně stěžovatelku podle § 46 odst. 2 s. ř. s. poučil, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu místně příslušnému okresnímu soudu. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, ve které namítala, že rozhodnutí správního orgánu o zřízení věcného břemene nebo o vyvlastnění není rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci, přičemž poukázala mj. na usnesení zvláštního senátu, zřízeného dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, (dále jen "zvláštní senát") ze dne 5. 5. 2006 č. j. Konf 81/2004-12 (uveřejněno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, sešit č. 10/2005, č. 676). Nejvyšší správní soud dal stěžovatelce za pravdu, kasační stížnost však zamítl s tím, že dne 1. 1. 2007 nabyl účinnosti zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), který výslovně svěřuje projednání vyvlastnění (zřízení věcného břemene) soudu v občanském soudním řízení (§ 28 odst. 1 tohoto zákona), a že dle tohoto zákona je třeba postupovat i v daném případě. Případné zrušení kasační stížností napadeného usnesení shledal postupem "zcela formálním", protože krajský soud by musel žalobu opět odmítnout, a to s ohledem na usnesení zvláštního senátu ze dne 8. 6. 2007 č. j. Konf 4/2007-6 (Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, sešit č. 9/2007, č. 1312), čímž by se jen prodloužilo řízení bez jakéhokoliv reálného výsledku pro účastníky řízení (tedy bez přezkoumání napadeného rozhodnutí žalovaného ve správním soudnictví). V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že porušení shora uvedených základních práv spatřuje v tom, že rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje nebylo přezkoumáno soudem. Konkrétně pak Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že pominul, že pokud by krajský soud žalobu opět odmítl z důvodu uvedeného v rozsudku Nejvyššího správního soudu, musel by ji také poučit ve smyslu § 46 odst. 2 s. ř. s.; správně měl posledně uvedený soud rozhodnout podle § 110 odst. 1 s. ř. s. a žalobu podle § 46 s. ř. s. odmítnout s poučením ve smyslu § 46 odst. 2 s. ř. s. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 493/05 ze dne 11. 1. 2007 (N 5/44 SbNU 53). Stěžovatelka dále namítá, že došlo k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, a dokládá to tím, že žalobu podala v době, kdy byla dána věcná příslušnost správního soudu (tj. přede dnem 1. 1. 2007), a proto - s ohledem na § 11 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s § 64 s. ř. s. a s ohledem na neexistenci speciální úpravy v zákoně č. 184/2006 Sb. - měl i po 1. 1. 2007 povinnost v daném případě řízení dokončit a ve věci rozhodnout správní soud podle tehdy platné právní úpravy. Zmíněné usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 4/2007-6 hovoří o počátku účinnosti zákona č. 184/2006 Sb. pro stanovení věcné příslušnosti soudů v souvislosti s datem vydání vyvlastňovacích správních aktů. Konečně stěžovatelka poukázala na to, že postupem uvedených soudů dochází k nežádoucím průtahům. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Krajský soud v Plzni uznal, že názor vyslovený v jeho rozhodnutí neobstojí a že v této části je ústavní stížnost důvodná. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že stěžovatelka pomíjí, že byla krajským soudem podle § 46 odst. 2 s. ř. s. poučena o možnosti podat novou žalobu. Pokud by chtěla, aby její věc byla soudem projednána, musela by podat žalobu v souladu s poučením, což však neučinila, resp. to, že by tak učinila, v ústavní stížnosti neuvádí. Po nabytí účinnosti zákona č. 184/2006 Sb. by okresní soud, jemuž byla žaloba podána, věc postoupil místně příslušnému krajskému soudu. Jedině takový postup by podle názoru Nejvyššího správního soudu odpovídal zákonu. Z tohoto důvodu nepostupoval tak, že by zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, jenž by znovu rozhodl o žalobě a stěžovatelku znovu poučil podle citovaného ustanovení. Dle Nejvyššího správního soudu by nové poučení nemělo zákonem předvídané právní účinky. Krajský úřad Plzeňského kraje se postavení vedlejšího účastníka řízení omisivně vzdal. V replice k vyjádření Nejvyššího správního soudu stěžovatelka uvedla, že k okresnímu soudu žalobu nepodala, protože vycházela z rozhodnutí uvedeného soudu č. j. 4 As 47/2003-50 (Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, sešit č. 2/2005, č. 448) a z rozhodnutí zvláštního senátu č. j. Konf 81/2004-12. Poukazuje na to, že dle názoru tohoto soudu neměla přihlížet k těmto rozhodnutím a že měla předpokládat, že příslušný okresní soud tato rozhodnutí bude ignorovat nebo že se bude zabývat věcí až v roce 2007, a dodává, že takovou předvídavostí nadána nebyla, a proto podala kasační stížnost. Argumentoval-li Nejvyšší správní soud hlediskem hospodárnosti, mohl při zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu zároveň rozhodnout o odmítnutí návrhu a znovu ji poučit podle § 46 odst. 2 s. ř. s. K tomu stěžovatelka připojila, že neshledává důvod, proč by po zrušení původního rozhodnutí nemělo mít nové poučení zákonem předvídané účinky. Zbývá dodat, že k výzvě Ústavního soudu stěžovatelka sdělila, že žalobu ve smyslu poučení obsaženého v napadeném rozhodnutí krajského soudu nepodala a že nepodala ani žalobu podle zákona č. 184/2006 Sb. Jak stěžovatelka, tak Nejvyšší správní soud i Krajský soud v Plzni vyslovily souhlas s upuštěním od ústního jednání. Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy [čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky], a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Dle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Dle čl. 36 odst. 2 Listiny se každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak; z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. S uvedenými právy jednotlivce pak kor