III.ÚS 3046/10

Včas podanou a z hlediska formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. října 2010, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Rovněž jím mělo dojít k porušení čl. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.

Napadeným rozsudkem ze dne 27. července 2010 č. j. 42 Co 453/2009-315 potvrdil Krajský soud v Ostravě rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. července 2009 č. j. 54 C 255/2001-244, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti vedlejšímu účastníkovi o zaplacení částky 5 997 Kč s příslušenstvím. Předmětná částka byla určena ve výši součtu přeplatků z vyúčtovaných služeb za roky 1998 a 2000 spojených s užíváním bytu č. XX na adrese K., O., které si však vedlejší účastník započetl na poplatek z prodlení za pozdní zaplacení předpisu plateb na S. za měsíce červenec 1994 a únor, červen a září 1995, dále na nedoplatek za montáž termoregulační techniky a na nedoplatek vyúčtování fondu oprav v posledně uvedeném bytě za rok 1998. Oba soudy dospěly k závěru, že tímto započtením došlo k zániku pohledávek stěžovatelky.

Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv v postupu Okresního soudu v Ostravě, který na svém jednání ve dnech 16. února 2009 a 31. března 2009 provedl jako důkaz několik stěžovatelkou předložených písemností, jež však dále nebyly předmětem jeho hodnocení. Tím podle jejího názoru došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 občanského soudního řádu. Stejného pochybení se přitom měl dopustit i Krajský soud v Ostravě, který se se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil, v důsledku čehož vychází jeho rozsudek z neúplného a nesprávně zjištěného skutkového stavu.

Ve své argumentaci dále stěžovatelka zpochybňuje existenci pohledávky vedlejšího účastníka vůči ní. Kromě toho, že v období, kdy byla vlastníkem bytu v S., řádně hradila veškeré úhrady do fondu oprav a úhrady na zálohy na služby, poukázala na to, že vedlejší účastník v průběhu řízení měnil svá tvrzení ohledně důvodu a výše jím tvrzeného dluhu stěžovatelky. Zatímco původně se mělo jednat o dlužnou částku na úhradu záloh na služby a následného vyúčtování, poté, co stěžovatelka prokázala neexistenci jakýchkoliv nedoplatků, začal tvrdit, že se jedná o úhradu nedoplatku za opravu balkonu přináležejícího k bytu ve vlastnictví stěžovatelky. Z tohoto důvodu podal proti ní vedlejší účastník šikanózní žalobu za účelem jejího finančního poškození. Obecné soudy se vůbec nevypořádaly s její námitkou, že balkon je součástí bytu (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. prosince 2005 č. j. 1 As 2/2004-214), a nikoliv společných prostor v domě. Opravu balkonu navíc provedla již předtím sama. S jeho nástřikem nesouhlasila, neboť jej považovala za nedůvodný a nepotřebný. Závěrem své ústavní stížnosti napadá i závěr obecných soudů, že advokátka JUDr. J. J. byla oprávněna k vyhotovení dopisu, na jehož základě mělo dojít k započtení žalované částky. Na tento úkon se totiž neměla vztahovat plná moc, kterou jí vystavil vedlejší účastník, pročež je třeba jej považovat za neúčinný.

Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 255/2001. Současně požádal účastníka řízení o vyjádření k ústavní stížnosti.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření podepsaném předsedkyní senátu 42 Co, jenž v dané věci rozhodoval, pouze odkázal na argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí. Samotná skutečnost, že stěžovatelka nepovažuje napadené rozhodnutí za věcně správné, nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích ústavně zaručených práv.

Stěžovatelka vyslovila ve své replice nesouhlas s názorem účastníka řízení, k čemuž dodala, že tento soud při svém rozhodování nerespektoval platnou judikaturu, zejména rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 2/2004-214 a ze dne 26. dubna 2007 č. j. 6 As 40/2006-87, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2001 sp. zn. 22 Cdo 599/99 a nález Ústavního soudu ze dne 23. listopadu 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku rovněž dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné usnesením ze dne 15. února 2012 č. j. 26 Cdo 1086/2011 podle § 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu odmítl. Dotčeným výrokem bylo totiž rozhodnuto o peněžitém plněním nepřevyšujícím 50 000 Kč.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem příslušného spisu, přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že v řízení o ústavních stížnostech je povolán přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů toliko z toho hlediska, zda v jeho důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Tím je vymezen i prostor, v jakém mu přísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to případně i formou přehodnocení jejich skutkových nebo právních závěrů či sjednocování jejich judikatury. Jde například o případy porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V dané věci však žádné takovéto pochybení shledat nelze.

Námitky stěžovatelky se v podstatě omezují na tvrzení nesprávnosti právních závěrů obecných soudů, podle nichž její pohledávka vůči vedlejšímu účastníkovi zanikla započtením, což však nepostačuje k odůvodnění závěru, že v jejich důsledku byla porušena její základní práva. Z napadeného rozsudku i jemu předcházejícímu rozsudku vyplývá, že se s argumentací stěžovatelky dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly již obecné soudy, na jejichž odůvodnění lze v podrobnostech odkázat. To platí i ve vztahu k posouzení plné moci advokátky JUDr. J. J. Ústavní soud neshledal pochybení ani ve způsobu, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy. V této souvislosti pouze poznamenává, že již soud prvního stupně ve svém rozsudku uvedl, že nehodnotil důkazy listinami provedenými u jednání ve dnech 31. března 2009 a 26. února 2009, neboť tyto listiny byly předmětem dokazování v souvisejících řízeních mezi účastníky a soud provedl důkaz těmito spisy. Tomuto hodnocení nelze za daných konkrétních okolností z ústavně právního hlediska nic vytknout.

Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem nedošlo k namítanému porušení základních práv stěžovatelky, pročež Ústavnímu soudu nezbylo, než její ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.