III.ÚS 305/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 305/07 ze dne 15. 11. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 15. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. N., právně zastoupeného Mgr. Milošem Švandou, advokátem, se sídlem v Brně, Ponávka 2, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2006 sp. zn. 70 Nt 3691/2006 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2006 sp. zn. 9 To 591/2006, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení jeho základních práv zakotvených v článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v článku 8 odst. 2, 5 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina") a v článku 1 Ústavy České republiky. Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, bylo proti stěžovateli dne 18. listopadu 2006 usnesením Policie ČR, Okresní ředitelství, SKPV, Blansko ČTS: ORBK - 644/OHK zahájeno trestní stíhání pro trestný čin ublížení na zdraví dle ust. § 224 odst. 1, 2 trestního zákona a pro trestný čin neposkytnutí pomoci dle ust. § 208 tr. zákona. Usnesením Policie ČR, Správa Jihomoravského kraje, SKPV Brno ze dne 23. 11. 2006 ČTS: PJM - 604/OK - 11- 2006 bylo dále proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin vraždy podle ust. § 219 odst. 1., odst. 2 písm. h) trestního zákona, ve stadiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. zákona. Stěžovatel se měl výše uvedených trestných činů dopustit (zkráceně řečeno) tím, že dne 16. 11. 2006 v nočních hodinách jako řidič motorového vozidla srazil na silnici chodce K. P., který po nárazu přelétl přes vozidlo a propadl se sklem pátých dveří do jeho zavazadlového prostoru, načež stěžovatel z místa nehody ujel, aniž by sraženému chodci poskytl či přivolal pomoc. To neučinil ani poté, když v místě trvalého bydliště zjistil, že se sražený chodec stále nalézá v kufru vozidla. Stěžovatel měl dále bezvládného poškozeného odvézt z místa svého bydliště na odlehlé místo na lesní cestě a tam jej bez pomoci ponechat, přestože věděl a byl srozuměn s tím, že s ohledem na noční dobu a venkovní nízkou teplotu jsou dány podmínky k tomu, aby vážně zraněný poškozený zemřel, k čemuž však šťastnou náhodou nedošlo. V záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Brně byl stěžovatel dle ust. § 68 odst. 1 tr. řádu vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) tr. řádu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel ihned po jeho vyhlášení stížnost, jež však byla ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně dle ust. § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná. V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil především své námitky k průběhu jednání před Městským soudem v Brně při rozhodování o vzetí do vazby. Zdůraznil, že řízení o vzetí do vazby v přípravném řízení je ovládáno zásadou kontradiktornosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti připomněl, že obviněný se nemůže náležitě hájit bez znalosti skutečností a argumentů, z nichž státní zástupce dovozuje odůvodněnost vzetí obviněného do vazby. Stěžovatel uvedl, že s předmětným návrhem státního zástupce ho soud po celou dobu jednání neseznámil. Odkazuje přitom na příslušný protokol, z nějž dle jeho názoru vyplývá, že stěžovateli ani jeho obhájci nebyl poskytnut prostor pro vyjádření se k návrhu státního zástupce. Stěžovateli prý nebyla poskytnuta možnost předložit své návrhy na náhradu vazby, které stěžovatel chtěl prostřednictvím svého obhájce soudu nabídnout a které měl připraveny ve formě písemného slibu obviněného dle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a nabídek převzetí záruky dle § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu před rozhodnutím soudu. Stěžovatel namítl, že soud prvého stupně ihned po ukončení výslechu stěžovatele počal bez dalšího okamžitě vyhlašovat usnesení o vzetí do vazby. Stěžovatel byl tímto postupem obecného soudu překvapen, neboť se domníval, že předchozí výslech se týkal pouze posouzení opodstatněnosti trestního stíhání stěžovatele a předpokládal, že budou následovat další otázky směřující k důvodům vzetí stěžovatele do vazby. Stěžovatel nabyl z postupu obecného soudu přesvědčení, že celé jednání před soudem prvého stupně je vedeno čistě formálně a k rozhodnutí o odůvodněnosti vazby soud prvého stupně dospěl již před slyšením stěžovatele. Další námitkou stěžovatele, směřující proti průběhu jednání před Městským soudem v Brně, je okruh skutečností, které soud při výslechu stěžovatele zjišťoval. Stěžovatel v ústavní stížnosti připomněl, že dle ust. § 77 ost. 2 tr. řádu je soudce povinen obviněného před rozhodnutím o vazbě vyslechnout. Přestože citované ustanovení zákona výslovně nevymezuje okruh skutečností, které mají být výslechem zjišťovány, lze zcela jednoznačně ze smyslu předmětné právní úpravy dovodit, že uvedený výslech má být zaměřen zejména na skutečnosti týkající se vazebních důvodů. Stěžovatel odkazuje na protokol o jednání před soudem prvého stupně ze dne 25. 11. 2006, z nějž je zřejmé, že se výslech stěžovatele soustředil toliko na skutkové okolnosti jednoho z trestných činů, pro které je stěžovatel stíhán a neměl tak pro posouzení návrhu státního zástupce, resp. pro rozhodnutí soudu, a zejména pak pro uplatnění práv stěžovatele při rozhodování o vazbě žádný význam. Stěžovatel se pozastavuje nad postupem krajského soudu jako soudu stížnostního, který postup Městského soudu v Brně označil bez jakéhokoli bližšího odůvodnění za souladný s trestním řádem, aniž by k námitkám stěžovatele zaujal stanovisko a aniž by zaujal stanovisko k jeho písemnému slibu. Dále ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti závěrům obecných soudů o samotné existenci vazebních důvodů dle § 67 písm. a), b) trestního řádu. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy dovozují existenci vazebních důvodů ze zcela nekonkrétních skutečností a své skutkové a právní závěry náležitě neodůvodňují, což stěžovatel považuje za porušení zákazu libovůle, který je obsahem práva na spravedlivý proces. Stěžovatel tvrdí, že Městský soud v Brně spatřuje existenci vazebního důvodu dle § 67 písm. a) trestního řádu výlučně ve skutečnosti, že je stěžovatel ohrožen vysokým trestem odnětí svobody v sazbě 12 až 15 let. Stěžovatel namítá, že obecný soud prvého stupně konstatuje existenci vazebního důvodu pro vazbu útěkovou toliko ve dvou větách a soud stížnostní s jeho názorem vyjadřuje souhlas bez jakéhokoli bližšího odůvodnění. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je hrozba vysokým trestem sama o sobě konkrétní skutečností, jež zakládá důvodnou obavu, že obviněný uprchne či se bude skrývat, avšak pouze za předpokladu dostatečné konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému a pouze tehdy, jestliže na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let. Napadená rozhodnutí však dle názoru stěžovatele neobsahují jakékoli zdůvodnění domněnky, že osobě stěžovatele takovýto vysoký trest v projednávané věci skutečně hrozí. Argumentace vysokým trestem odnětí svobody byla dle stěžovatele učiněna pouze mechanickým odkazem na ustanovení § 219 odst. 1, 2 trestního zákona, bez uvedení předpokládané výše trestu ve vztahu ke konkrétnímu obviněnému na základě konkrétních zjištěných skutečností. Při této individualizaci je prý třeba zohlednit veškeré právní instituty vztahující se k ukládání trestu, v projednávaném případě k trestu za trestný čin spáchaný ve stadiu pokusu dle § 8 odst. 1 trestního zákona, a to včetně institutu mimořádného snížení trestu dle § 40 odst. 2, 4 trestního zákona, dle kterého by bylo možno stěžovateli uložit trest s dolní hranicí 5 let. Stěžovatel je přesvědčen, že ani ohrožení jeho osoby trestem odnětí svobody dle zákonné trestní sazby v rozmezí 12 až 15 let dle § 219 odst. 1, 2 tr. zákona nezbavuje obecné soudy povinnosti dostát shora uvedeným požadavkům na odůvodnění jejich rozhodnutí. Stěžovatel dále namítá, že jiné konkrétní skutečnosti soudy při posuzování existence výše uvedeného vazebního důvodu u jeho osoby nezjistily, naopak soud druhého stupně sám konstatuje, že stěžovatel žil dosud řádným životem. O nedostatečné individualizaci hrozícího trestu svědčí dle stěžovatele také konstatování obou obecných soudů, které samy uvádějí pouze rozpětí odpovídající trestní sazbě uvedené v předmětném ustanovení trestního zákona, nikoli konkrétní výši hrozícího trestu. K této námi