III.ÚS 3076/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3076/22 ze dne 6. 12. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Miloje Pajiče, zastoupeného JUDr. Hanou Tichou, advokátkou, sídlem Jandova 208/8, Praha 9 - Vysočany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2022 č. j. 26 Cdo 1679/2022-599, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2021 č. j. 26 Co 192/2021-553 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. února 2021 č. j. 20 C 294/2015-494, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Aleny Pajičové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny 2. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") v pořadí prvním rozsudkem ze dne 29. 3. 2017 č. j. 20 C 294/2015-225 výrokem I. zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu blíže specifikovanému ve výroku rozhodnutí (dále jen "předmětný byt", resp. "byt") a výlučnou nájemkyní bytu určil vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) jako členku Bytového družstva X (dále jen "družstvo"); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). 3. K odvolání stěžovatele (žalovaného) Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 31. 10. 2018 č. j. 26 Co 268/2018-373 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). 4. Na základě následného dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 9. 2019 č. j. 26 Cdo 2047/2019-408 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Důvodem pro kasaci předchozích rozsudků bylo, že při zrušení práva společného nájmu družstevního bytu soudy nižších stupňů opomenuly rozhodnout o vyklizovací povinnosti a bytové náhradě. 5. V dalším řízení okresní soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 11. 2. 2021 č. j. 20 C 294/2015-494 opět zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu a výlučnou nájemkyní bytu určil vedlejší účastnici řízení jako členku družstva (výrok I.). Stěžovateli uložil povinnost předmětný byt vyklidit do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku s tím, že mu nepřiznal náhradní byt ani ubytování (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). 6. K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudkem ze dne 1. 12. 2021 č. j. 26 Co 192/2021-553 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud ve shodě se skutkovým stavem zjištěným v předchozím řízení dovodil, že poté, co stěžovatel a vedlejší účastnice řízení v roce 1999 obnovili trvalé soužití, změnil se výlučný nájem stěžovatele k předmětnému bytu na společný nájem manželů [§ 703 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen "obč. zák.")], který se posléze transformoval na právo společného nájmu družstevního bytu. Vzhledem k tomu, že po rozvodu manželství (v roce 2012) se stěžovatel a vedlejší účastnice řízení nedohodli na dalším užívání družstevního bytu, postupoval soud podle § 705 odst. 1 obč. zák. a právo společného nájmu zrušil. Při zvažování, který z účastníků řízení se stane výlučným nájemcem předmětného bytu (§ 705 odst. 1 a 3 obč. zák.) posoudily soudy všechna významná kritéria (zejména příčiny rozvratu manželství na straně stěžovatele a zásluhu vedlejší účastnice řízení na získání bytu) a dospěly k závěru, že rozhodná hlediska svědčí ve prospěch vedlejší účastnice řízení. Krajský soud rovněž vysvětlil, že okresní soud postupoval správně, když z důvodu koncentrace řízení neprovedl některé stěžovatelem navrhované důkazy. 7. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť v něm stěžovatel neuplatnil (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. Ve skutečnosti totiž namítal především vady (odvolacího) řízení [výtkami, že v pořadí první rozsudek okresního soudu byl pro něj překvapivý a po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu tyto překvapivé závěry soudy opět přejaly, že v původní fázi řízení nebyl poučen ve smyslu § 118a o. s. ř., že jím navržené důkazy (v řízení po zrušení rozhodnutí Nejvyšším soudem) nebyly provedeny a hodnoceny (jde o tzv. opomenuté důkazy) a že z toho důvodu odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů neodpovídají požadavkům vyplývajícím z § 157 odst. 2 o. s. ř.]. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., však Nejvyšší soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání založit nemohly. Nejvyšší soud se nicméně i k těmto stěžovatelem namítaným vadám v odůvodnění svého rozhodnutí blíže vyjádřil. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje okolnosti sporu, obsah napadených rozhodnutí a průběh řízení před obecnými soudy. Soudům (obzvláště okresnímu soudu) vytýká, že si pro posouzení vedení společné domácnosti neopatřil dostatečný skutkový základ a pouze fabuloval obnovení společné domácnosti. Okresní soud pochybil při hodnocení důkazů, některé důkazy pominul a zbylé hodnotil tendenčně a v extrémním rozporu s jejich pravým smyslem. Podle stěžovatele je z důkazů zjevné, že pokud měla být společná domácnost obnovena, tak pouze na přechodnou dobu a nenaplňovala tedy znak trvalosti. Dále nesouhlasí s tím, že důkazy, jejichž provedení navrhoval (např. důkaz policejním spisem) v průběhu opakovaného řízení, nebyly připuštěny s poukazem na rozpor se zásadou koncentrace řízení. Podle stěžovatele však tyto důkazy měly zpochybnit jiné důkazy, z nichž soudy při posuzování existence společné domácnosti vycházely, resp. vznikly až po vyhlášení rozsudku okresního soudu. Prolomení koncentrace řízení je podle stěžovatele právní otázka a jejím nesprávným posouzením byla porušena stěžovatelova procesní práva. Nejvyšší soud pak přehlédl, že rozhodnutí krajského soudu bylo zatíženo vadou, která měla za následek jeho nesprávné rozhodnutí. Stěžovatelovo dovolání posuzoval formalisticky a v rozporu s jeho obsahem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 11. Ústavní soud nejprve v obecné rovině předesílá, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle. Taková pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 12. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem obecných soudů o obnovení společného soužití (domácnosti) a z toho dovozovaný závěr o vzniku společného nájmu družstevního bytu. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že skutkový stav nemohl být zjištěn správně, když důkazy, kterými mělo být zpochybněno zjištění o obnovení společného s