III.ÚS 3135/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3135/11 ze dne 4. 10. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti ZÁMEČNICKÁ, a. s., se sídlem v Liberci 4, Zámečnická 563, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2011 č. j. 14 Cmo 364/2011-223 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. 5. 2011 č. j. 38 Cm 119/2010-192, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud pro porušení jejích ústavních práv a svobod zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, jimiž bylo proti ní nařízeno předběžné opatření. Současně navrhla, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění (dále jen "o. s. ř."). II. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci sp. zn. 38 Cm 119/2010 se podává následující. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v záhlaví uvedeným usnesením v řízení o žalobě, kterou se vedlejší účastníci 1. a 2. J. J. a T. J. domáhají určení, že jsou akcionáři stěžovatelky (s odůvodněním, že upsali akcie ve specifikovaných počtech a jmenovitých hodnotách), nařídil na základě ustanovení § 102 odst. 1 o. s. ř. předběžné opatření, kterým stěžovatelce zakázal přijímat rozhodnutí na valných hromadách ve věcech uvedených v § 187 odst. 1 písm. a), b), c), i), j), k) a m) obch. zák. Soud s poukazem na § 169 odst. 2 větu první o. s. ř. uvedl, že jelikož návrhu na vydání předběžného opatření zcela vyhověl, rozhodnutí nebylo třeba odůvodnit. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky a L. P., P. V. a E. P. (v řízení před Ústavním soudem vedlejších účastníků 3. - 5.) shodně shledal, že zákonné předpoklady pro nařízení předběžného opatření (§ 102 odst. 1 o. s. ř.) byly splněny, a usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Absenci odůvodnění shledal souladnou s § 169 odst. 2 o. s. ř., a to i ve vztahu k nálezu sp. zn. IV. ÚS 1554/08 ze dne 15. 1. 2009, když připomenul, že se "týká předchozího znění" tohoto ustanovení. Posléze konstatoval, že předběžné opatření je dostatečně určité, neboť se zjevně týká všech valných hromad společnosti, na nichž "o předmětných věcech rozhodováno být nesmí". III. Oproti tomu stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že obě usnesení se zmíněným nálezem Ústavního soudu kolidují. Položila důraz na ty závěry, podle nichž "smyslem ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř. je zbavit soud povinnosti odůvodnit rozhodnutí, které zřejmě nebude napadeno odvoláním, neboť s ním všichni účastníci souhlasí" (což v případě usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, dáno není), a že "postrádá racionalitu zbavit soud povinnosti odůvodnit rozhodnutí tam, kde se k návrhu, na jehož základě bylo rozhodnutí vydáno, účastník vůbec nemohl vyjádřit." Citovala též tam vyslovený názor, že nedostatek řádného odůvodnění zakládá "nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také protiústavnost", neboť "nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování". Stěžovatelka posléze oponuje odvolacímu soudu, pakliže uvedl, že dovolávaný nález vychází z odlišné procesní úpravy, a dovozuje, že nosné důvody tohoto rozhodnutí jsou aplikovatelné i nadále, a mezi případy akceptovatelné absence odůvodnění (jednotlivě vylíčené) daná situace přiřaditelná není. Stěžovatelka též vyslovila přesvědčení, že absencí odůvodnění usnesení soudu prvního stupně jí byla fakticky odepřena možnost se efektivním způsobem bránit a uvádět argumenty na obranu proti úvahám, na základě kterých soud předběžné opatření vydal; nemohla seznat, které skutečnosti považoval soud prvního stupně za osvědčené [§ 75c odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Návrh, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř., odůvodnila stěžovatelka rovněž poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1554/08, jmenovitě na názor o eliminaci ústavněprávně konformního výkladu v případě, že "by bylo usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, v § 169 odst. 2 o. s. ř. výslovně uvedeno", což se účinností zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, stalo. Stěžovatelka konečně připomenula i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ruiz Torija v. Španělsko, jmenovitě jeho odstavec 29, a odtud dovozuje další argument ve prospěch úsudku, že § 169 odst. 2 o. s. ř. svým "paušálním určením" (že usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, nemusí být odůvodněna) protiústavně zbavuje obecné soudy povinnosti posuzovat potřebu a rozsah odůvodnění s ohledem na zvláštnosti jednotlivé věci. IV. Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že napadené usnesení soudu prvního stupně přezkoumatelné je, neboť se z jeho výrokové části podává příklon k důvodům obsaženým v návrhu na nařízení předběžného opatření, které stěžovatelka znala a v podaném odvolání jim oponovala. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci předeslal, že ústavní stížnost zpochybňuje primárně ústavnost úpravy obsažené v § 169 odst. 2 o. s. ř., a nikoli jím zvolený procesní postup či přijaté rozhodnutí. Vyslovil pochybnost, zda zástupce stěžovatelky byl k zastupování povolán řádně, neboť před obecnými soudy probíhají řízení, v nichž "vyšlo najevo", že stěžovatelka emitovala specifikované akcie neplatně, přičemž právě hlasy spojenými s těmito akciemi byli zvoleni členové představenstva, které posléze zmocnilo k zastupování stěžovatelky JUDr. Tomáše Sokola. Příslušná usnesení valných hromad jsou přitom napadena žalobami podle § 131 a § 183 obch. zák., o nichž jsou vedena dosud pravomocně neskončená řízení. Vedlejší účastníci 1. J. J. a 2. T. J. ve (společném) vyjádření k ústavní stížnosti namítli, že ústavní stížnost byla podána osobou zjevně neoprávněnou, a navrhli, aby ji Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl. Uvádějí, že jsou coby jediní upisovatelé základního kapitálu oprávněni vykonávat práva akcionářů (§ 155 odst. 1, věta druhá obch. zák.), zatímco akcie stěžovatelky o celkové nominální hodnotě 18 100 000,- Kč, k jejichž vlastnictví se přihlásili vedlejší účastníci 3. - 5. (L. P., P. V. a E. P.), jsou neplatné pro absenci zákonných údajů o formě akcie a datu emise (tyto údaje byly na předmětné listinné akcie doplněny dodatečně, což však nemohlo "neplatnost zhojit"), přičemž jim byly "protiprávně odejmuty", resp. je na vedlejší účastníky 3 - 5 "nikdy nepřevedli". V důsledku toho žádná z valných hromad, na kterých hlasovali vedlejší účastníci 3 - 5 (tj. valných hromad konaných ve dnech 18. 12. 2009, 12. 2. 2010, 2. 12. 2012 a 1. 6. 2011) nemohla přijmout platné usnesení, orgány stěžovatelky zapsané do obchodního rejstříku na základě těchto valných hromad jsou "zapsány neoprávněně a jejich funkce jim nikdy nevznikly", a tudíž ani nemohly JUDr. Tomáši Sokolovi udělit platnou plnou moc k podání předmětné ústavní stížnosti, resp. zastupování v řízení před Ústavním soudem. V replice k těmto vyjádřením stěžovatelka označila vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci za "flagrantní porušení principu nestrannosti a nezávislosti soudce" (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny), neboť nepřípustně "předjímá, jak rozhodne soud v daném řízení, a to bez toho, že by bylo alespoň skončeno dokazování a mohl tak konstatovat, že výše uvedená tvrzení vyplývají z provedených a účastníky navržených důkazů". Dokud není žádné z těchto řízení pravomocně skončeno, uvedla dále stěžovatelka, platí, že v době podání ústavní stížnosti byl předsedou představenstva P. V., který JUDr. Tomáši Sokolovi udělil plnou moc pro zastupování v řízení před Ústavním soudem. Stěžovatelka dále uvedla, že vedlejší účastník 2 předal osobně akcie - již tehdy - obsahující všechny zákonné náležitosti ve smyslu § 155 odst. 3 obch. zák. vedlejšímu účastníkovi 5, což je předmětem probíhajícího dokazování, a připomenula, že spornou valnou hromadu ze dne 18. 12. 2009 svolali vedlejší účastníci 1 a 2 a vedlejší účastník 2 ji z pozice předsedajícího řídil. Zdůraznila, že z protokolu z jednání u Krajského