III.ÚS 3149/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3149/22 ze dne 24. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Valeriya Dudnik, zastoupené JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph. D., advokátem, sídlem Malé náměstí 124, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. září 2022 č. j. 3 As 219/2020-60 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2020 č. j. 14 A 176/2018-44, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vysoké školy hotelové a ekonomické s. r. o. (dříve Vysoká škola hotelová v Praze 8, spol. s r. o.), sídlem Svídnická 506/1, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 33 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 14 A 176/2018, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 27. 3. 2018 č. j. VŠH-IS/1076/2017/16840/2 rozhodla podle čl. 19 Studijního a zkušebního řádu Vysoké školy hotelové v Praze 8, spol. s. r. o. (dále jen "SZŘ") a § 56 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vysokých školách"), o ukončení studia stěžovatelky ke dni 6. 9. 2017, jelikož stěžovatelka neúspěšně vyčerpala všechny termíny pro složení státní závěrečné zkoušky dle čl. 17 odst. 10 SZŘ, čímž nesplnila své studijní povinnosti; konkrétně se jednalo o třetí neúspěšný pokus obhajoby diplomové práce. Toto rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno dne 3. 4. 2018. Dne 16. 4. 2018 stěžovatelka zaslala vedlejší účastnici dopis, v němž vyjádřila nesouhlas s ukončením studia, namítala nesprávný průběh státní závěrečné zkoušky a žádala rektora vedlejší účastnice, aby se k věci vyjádřil a nabídl varianty řešení pro získání diplomu. Na tento dopis vedlejší účastnice reagovala vyjádřením ze dne 2. 5. 2018, ve kterém zopakovala důvody, pro které bylo studium stěžovatelky ukončeno. Dne 4. 5. 2018 podala stěžovatelka blíže nezdůvodněnou žádost o přezkum prvostupňového rozhodnutí. Vedlejší účastnice dne 23. 5. 2018 vydala rozhodnutí č. j. VŠ/jedn.628/2018, v němž uvedla, že neshledala důvod pro zrušení prvostupňového rozhodnutí, neboť důvody, pro něž bylo studium ukončeno, stále trvají. Vedlejší účastnice v něm dále upozornila, že se žádostí o přezkum prvostupňového rozhodnutí zabývala i přesto, že byla podána po uplynutí 30denní lhůty dle SZŘ. 3. Rozhodnutí vedlejší účastnice napadla stěžovatelka u městského soudu žalobou, kterou městský soud napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že klasifikace státní zkoušky je výsledkem hodnocení vědomostí studenta, které náleží pouze zkušební komisi a nepodléhá soudnímu přezkumu. 4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť dospěl k závěru, že nezpochybnila-li stěžovatelka dříve závěr o neúspěšné obhajobě diplomové práce, respektive nedomáhala-li se soudní ochrany ve věci přezkumu dodržení všech podmínek obhajoby diplomové práce, nemůže být tato argumentace úspěšně uplatněna v samostatném řízení o ukončení studia. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že se Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku odmítl meritorně zabývat jejími námitkami k průběhu státní závěrečné zkoušky, čímž se odchýlil od dosavadního předmětu řízení a kasační stížnost zamítl na základě zcela nového a odlišného právního názoru, o němž stěžovatelku žádným způsobem před vydáním rozhodnutí neinformoval a neumožnil jí se k němu vyjádřit. Stěžovatelka upozorňuje, že podstatou jejích námitek ve správním řízení i v řízení před správními soudy byl právě průběh státní závěrečné zkoušky. Ve správní žalobě stěžovatelka brojila zejména proti porušení jejího práva na spravedlivý proces, když během obhajoby diplomové práce, která předcházela vydání rozhodnutí, nebyl dodržen řádný proces; hodnocení diplomové práce nebylo provedeno důsledně, zkušební komise nereagovala na připomínky stěžovatelky a nevypořádala se se závěrečným stanoviskem vedoucí diplomové práce, která obhajobu diplomové práce doporučila. Hodnocení diplomové práce podle stěžovatelky není správné, jelikož byly splněny po formální i obsahové stránce minimální požadavky na tento typ závěrečných prací. Stěžovatelka rovněž namítala, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší správní soud nerespektoval § 109 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), podle kterého platí, že Nejvyšší správní soud je vázán rozsahem kasační stížnosti, a v posuzované věci se věnoval nad rámec kasační stížnosti posouzení otázky, která nebyla stěžovatelkou uplatněna. Stěžovatelka taktéž poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2009 č. j. 9 As 1/2009-141, podle kterého zákon s konáním zkoušky spojuje také subjektivní veřejné právo studenta na to, aby daná zkouška proběhla za podmínek stanovených studijním programem nebo studijním a zkušebním řádem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. 8. K takovému pochybení správních soudů v nyní posuzované věci nedošlo a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatelka domáhá přehodnocení závěru správních soudů, v ústavní stížnosti ovšem v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou již před nimi uplatnila, a která jimi byla ústavně souladným způsobem vypořádána. 9. Předně je třeba uvést, že se městský soud naplněním obsahových požadavků diplomové práce nezabýval s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2009 č. j. 9 As 1/2009-141, podle kterého je klasifikace státní zkoušky výsledkem hodnocení vědomostí studenta, jež náleží pouze zkušební komisi a nepodléhá soudnímu přezkumu. Městský soud pouze zrekapituloval zásadní deficity, které zkušební komise diplomové práci vytkla, a uvedl, že i z posudku vedoucí diplomové práce vyplývá, že ačkoliv byla práce doporučena k obhajobě, byla na samé hranici obhajitelnosti; oponent tuto práci k obhajobě nedoporučil. 10. Stěžova