III.ÚS 3241/15

Stěžovatelka ústavní stížností ze dne 2. 11. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 11. 2015, brojí proti shora uvedeným rozhodnutím správních soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na pomoc od státu rodiči, který pečuje o dítě ve smyslu čl. 32 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí správních soudů se podává, že stěžovatelka podala žádost o peněžitou pomoc v mateřství ode dne 8. 9. 2010. Správní orgán (okresní správa sociálního zabezpečení) této žádosti nevyhověl z důvodu, že k uvedenému dni nebyla stěžovatelka pojištěna. Rozhodnutí o nepřiznání nároku na peněžitou pomoc v mateřství bylo potvrzeno též odvolacím správním orgánem.

Žalobu stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí správního orgánu krajský soud napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění s odkazem na § 32 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, uvedl, že základní podmínkou pro nárok na peněžitou pomoc v mateřství je skutečnost, že matka, která porodila dítě, je pojištěnkou. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka měla v inkriminované době status studentky, který s účinností od 1. 1. 2009 nezakládá účast na nemocenském pojištění, základní podmínku pro vznik nároku na peněžitou pomoc v mateřství nenaplnila.

Závěry krajského soudu potvrdil v napadeném rozsudku též Nejvyšší správní soud. Ten mimo jiné uvedl, že požadavek stěžovatelky, aby její účast na pojištění byla dovozena z jejího statusu vysokoškolské studentky, neodpovídá právní úpravě, resp. vedl by k popření změny zákonné úpravy nemocenského pojištění (přijetí zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění), který nepřevzal široké vymezení pojištěných osob (mj. i studentů) obsažené v předchozí právní úpravě. V rámci právní úpravy sociálního zabezpečení je totiž zohledňován nejen princip potřebnosti, ale též princip zásluhovosti, který stěžovatelka nesplňovala.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že podle § 32 odst. 4 písm. c) [pozn. soudu: správně písm. a)] zákona o nemocenském pojištění ve znění účinném v období

Stěžovatelce byla v rozporu se zněním, smyslem a účelem zákona o nemocenském pojištění odepřena výplata dávek peněžité pomoci v mateřství, přestože byla pojištěnkou z titulu vysokoškolského studia a sociální událost (porod dítěte) nastala v rámci ochranné lhůty (270 dnů) od úspěšného ukončení vysokoškolského studia, které bylo započitatelné v souladu se zákonem o důchodovém pojištění. Novela zákona o nemocenském pojištění účinná od 1. 1. 2009 měla dle stěžovatelky za následek, že vysokoškolské studium nebylo přímou dobou pojištění, ale "náhradní dobou" pojištění s ekvivalentními účinky.

Stěžovatelka poukazuje na nutnost výkladu obecných ustanovení zákona o nemocenském pojištění v souladu se systematikou, smyslem a účelem celého zákona. Restriktivní výklad obecných ustanovení bez ohledu na smysl a účel zbývajících částí zákona není správným interpretačním postupem. Stěžovatelka má za to, že naplnila princip potřebnosti, princip zásluhovosti zatím naplnit nemohla. Je zřejmé, že vysokoškolské studentky z většiny princip zásluhovosti naplňují až následně po založení rodiny, zato s nadprůměrným solidárním přispěním.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky); není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471),]. V daném případě má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí, přičemž do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.

Jak vyplývá z relevantní nálezové judikatury Ústavního soudu, ústavně zakotvená sociální práva nejsou s ohledem na znění ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny přímo aplikovatelná a nárokovatelná ve stejném rozsahu a intenzitě jako práva základní lidská či politická. Ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny, podle něhož se těchto práv (mj. i práva v čl. 32 odst. 5 Listiny) možno domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí, vyjadřuje přesvědčení ústavodárce, že úprava sociálních práv je legitimním předmětem politického zápolení v jeho rozmanitých formách, zatímco např. politická práva jsou jeho pouze v určitých mezích omezitelným nástrojem. Právní úprava těchto práv je tedy primárně v rukou zákonodárce, který vzešel z rozhodnutí voličů ve svobodných a demokratických volbách. Pouze sekundárně a v omezené míře lze ústavní garance sociálních práv považovat za otázku judiciální. S ohledem na čl. 4 odst. 4 Listiny však Ústavní soud zároveň konstatoval, že uvážení zákonodárce nemůže být ani v oblasti regulace sociálních a ekonomických práv zcela neomezená a může být podrobena přezkumu Ústavním soudem [viz např. nálezy ze dne 23. 4. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 2/08 (N 73/49 SbNU 85; 166/2008 Sb.), ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 1/08 (N 91/49 SbNU 273; 251/2008 Sb.), či ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 54/10 (N 84/65 SbNU 121; 186/2012 Sb.)]. Porušení těchto práv přitom zpravidla bude připadat v úvahu v případech, kdy ze strany státu dojde k selhání při zajištění jistého minimálního sociálního standardu, jež lze z Listiny ve vztahu k těmto právům a jejich nositelům dovozovat. Tento standard však může být z hlediska ústavní úpravy zajištěn v různých podobách, tak jak je tomu i v projednávané věci.

Ústavní soud má za to, že tvrzení stěžovatelky ohledně zásahu do sociálního práva ve smyslu čl. 32 odst. 5 Listiny, tedy práva rodiče pečujícího o dítě na pomoc státu, v intenzitě zasahující do chráněného minimálního sociálního standardu, není opodstatněný. Je totiž třeba zohlednit skutečnost, že peněžitá pomoc v mateřství nepředstavuje jediný způsob finanční podpory rodičů pečujících o dítě, přičemž Listina konkrétní způsob zajištění tohoto práva nepředepisuje, a to právě s ohledem na množství sociálních situací, kterých bude třeba tento závazek naplňovat. Rodiče, kteří na uvedený typ podpory (zakotvený v rovině podústavního práva) nedosáhnou z důvodu nesplnění požadovaných zákonných podmínek (jako tomu bylo v případě stěžovatelky), mají za splnění zákonných podmínek k dispozici ještě jiné dávky státní sociální podpory, a to zejména v podobě tzv. rodičovského příspěvku (§ 30 a násl. zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře). Jakkoli je tento způsob pomoci ze strany státu rodičům pečujícím o děti - ve srovnání s peněžitou pomocí v mateřství - finančně méně výrazný, zajišťuje alternativní způsob naplnění základního práva ve smyslu čl. 32 odst. 5 Listiny (ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny), konkrétně pomoci státu rodičům pečujícím o dítě ve vymezeném období po jeho narození. Stěžovatelka přitom netvrdila ani nedokládala, že by jí byl tento způsob pomoci státu upírán. V takovém případě nebylo nutné pokračovat v testu racionality.

Podmínky stanovené zákonem o nemocenském pojištění pro nárok na peněžitou pomoc v mateřství stěžovatelka zjevně nesplňovala. S argumenty na podporu opačného názoru, které uplatnila v ústavní stížnosti, se správní soudy dostatečným způsobem vypořádaly, a proto na ně postačí odkázat. Výklad správních soudů, že z možnosti započtení dalších dob do doby účasti na pojištění dle § 32 odst. 4 zákona o nemocenském pojištění (tj. mimo jiné dobu studia stěžovatelky na vysoké škole), nelze dovozovat, že se jedná o jakousi "náhradní dobu pojištění" (jak se domnívá stěžovatelka), není svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Nutno dodat, že zásada zásluhovosti, na níž je výplata peněžité pomoci v mateřství založena, a jejíž nenaplnění stěžovatelka uznává, jistě představuje relevantní kritérium pro diferenciaci vyplácené výše (nota bene časově omezené) pomoci rodičům pečujícím o děti, přičemž ono rozlišení (zaměstnankyně jako pojištěnka oproti studující) je právě věcí zákonodárce vyšlého z voleb, jak bylo výše zdůrazněno, a současně je postupem, který nezasahuje do kautel ochrany podstaty a smyslu základního práva v této oblasti.

Ústavní soud stojí na názoru, že výklad relevantních ustanovení právního řádu, jak jej provedly obecné správní soudy, je ústavně konformní - zjevně nepřípustně nezasahuje do základního práva stěžovatelky ve smyslu čl. 32 odst. 5 Listiny, odpovídá systematice právní úpravy, jakož i úmyslu zákonodárce, je řádně odůvodněn. Tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže nerozvádí, postačí proto konstatovat, že ani z tohoto hlediska neshledal Ústavní soud v této věci důvod ke kasačnímu zásahu.

Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.