III.ÚS 3294/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3294/15 ze dne 28. 6. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci společné ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Antonína Koláře a 2/ Zdeny Kolářové, oba zastoupeni JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Opletalova 1635/4, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 8. 2015 č. j. 33 Cdo 2815/2015-261, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2014 č. j. 17 Co 370/2014-190 a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 12. 2013 č. j. 25C 117/2012-116, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, t a k t o: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ve společné ústavní stížnosti ze dne 10. 11. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne a doplněné podáním ze dne 10. 12. 2015, doručeným Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelé 1/ Antonín Kolář a 2/ Zdena Kolářová (dále též jen "žalobci" případně "stěžovatelé") navrhli, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů vydanými v řízení o zrušení rozhodčího nálezu bylo zasaženo do jejich základního práva na spravedlivý proces, a tato rozhodnutí zrušil. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti. II/1 Smlouva o úvěru, rozhodčí nález a exekuce. Společnost EXPRESS MONEY s. r. o., jako věřitel a společnost DELARTEC SE jako dlužník, uzavřeli úvěrovou smlouvu, kterou věřitel přenechal dlužníkovi částku 4 000 000 Kč. Ručitelé Antonín Kolář, Zdena Kolářová a Martina Zichová se zavázali, že závazek z této smlouvy uspokojí nejpozději do 30 dnů od doručení písemné výzvy k uspokojení pohledávky, pokud ji neuspokojí dlužník, ačkoliv byl věřitelem vyzván. Účastníci se dohodli, že věc bude rozhodována jedním rozhodcem. Na základě rozhodčí doložky v dané věci proběhlo rozhodčí řízení a dne 13. 9. 2012 pod č. j. 0107/2012-8 rozhodce Ing. Klára Burianová vydala rozhodčí nález, jímž rozhodčí žalobě vyhověla a uložila všem žalovaným zaplatit společně a nerozdílně ve stanovené lhůtě částku 4 591 866 Kč s příslušenstvím. Rozhodčí nález nabyl právní moci dne 25. 9. 2012 a vykonatelnost nastala dne 1. 10. 2012. U Obvodního soudu pro Prahu 4 je pod sp. zn. 72 EXE 4862/2012 vedena exekuce ve věci oprávněného EXPRESS MONEY, s. r. o. proti žalobcům coby povinným Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 9. 2013 č. j. 21 Co 160/2013-73 změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 1. 2013 č. j. 72 EXE 4862/2012-18 a zamítl návrh na exekuci. II/2 Řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Dne 27. 12. 2013 rozsudkem č. j. 25 C 117/2012-116 Okresní soud v Kladně (dále jen "nalézací soud") žalobu žalobců a Martiny Zichové na zrušení rozhodčího nálezu zamítl (výrok I). Nalézací soud dospěl k závěru, že žaloba na zrušení rozhodčího nálezu nebyla důvodná, neboť žádný ze zákonných důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu obsažených v ustanovení § 31 písm. a), b) c) a f) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, nebyl dán, a rozhodčí smlouva byla sjednána platně. Žalobci svoji argumentaci stavěli na tvrzení, že byli spotřebitelé a vztahovala se na ně obsáhlá judikatura ke spotřebitelským smlouvám a rozhodčímu řízení. Dle názoru nalézacího soudu však žalobci nemohli být v tomto vztahu spotřebiteli. Smlouva o úvěru byla uzavřena dle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku, který má speciální ustanovení týkající se ručení v ustanoveních § 303 až § 312 obchodního zákoníku. Ručitelský závazek je závazkem akcesorickým k závazku dlužníka uhradit věřiteli dlužnou částku ze smlouvy o úvěru, je závislý na hlavním závazku a od toho se musí odvíjet i vztahy mezi účastníky. Nelze tedy učinit závěr, že závazek hlavní byl uzavřen dle obchodního zákoníku, avšak ručitelé jsou ve vztahu spotřebitele k věřiteli. Ustanovení § 52 odst. 3 obč. zák. definuje, kdo je spotřebitelem, přičemž hovoří o uzavírání a plnění smlouvy. Žalobci však neuzavírali smlouvu o úvěru jako dlužníci, pouze jako ručitelé tento vztah zajišťovali. Jelikož nešlo o vztah spotřebitelský, nemohla být aplikována rozhodnutí týkající se spotřebitelských smluv, a proto žaloba nebyla důvodná. Dne 25. 11. 2014 rozsudkem č. j. 17 Co 370/2014-190 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobců rozsudek nalézacího soudu ze dne 27. 12. 2013 č. j. 25 C 117/2012-116 potvrdil (výrok I). Odvolací soud poukázal na ustanovení § 52 obč. zák., o spotřebitelských smlouvách, a uvedl, že smlouva o úvěru, jejíž součástí byl ručitelský závazek žalobců, nebyla smlouvou spotřebitelskou, neboť byla uzavřena mezi dvěma podnikateli. Ručení za závazky, založené podle obchodního zákoníku, se řídí vždy také obchodním zákoníkem podle § 261 odst. 4 obch. zák., a to i tehdy, jestliže ručitel sám podnikatelem není, jak plyne z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 1998 sp. zn. 5 Cmo 625/97 (dle odvolacího soudu "rozhodnutí NS ČR sp. zn. 5 Cmo 625/97"). S poukazem na ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř. odvolací soud uvedl, že nebyl vázán odůvodněním usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2013 č. j. 21 Co 160/2013-73, z něhož vyplývá rozdílný právní názor posouzení platnosti rozhodčí doložky. Odvolací soud se zabýval odvolacími námitkami žalobců ohledně spotřebitelského charakteru smlouvy, chybné formulace výroku rozhodčího nálezu, vázanosti právním názorem Městského soudu v Praze, a dospěl k závěru, že je namístě postupovat podle § 219 o. s. ř. a rozsudek nalézacího soudu jako věcně správný potvrdit a to včetně správného rozhodnutí o nákladech řízení. Dne 12. 8. 2015 usnesením č. j. 33 Cdo 2815/2015-261 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 11. 2014 č. j. 17 Co 370/2014-190 odmítl (výrok I). Dovolací soud dovolání proti nákladovým výrokům odmítl jako objektivně nepřípustné, a dovolání proti potvrzujícímu výroku o věci samé jako nepřípustné, neboť zpochybněný závěr odvolacího soudu, že smlouva o úvěru uzavřená mezi podnikateli není spotřebitelskou smlouvou, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, který také dovodil, že práva a povinnosti z ručitelského závazku se s ohledem na jeho akcesorickou a subsidiární povahu řídí stejným kodexem, jako hlavní závazkový vztah, a že v případě, kdy smlouva o úvěru není spotřebitelskou smlouvou, se neuplatní předpisy na ochranu spotřebitele ani ve vztahu k ručitelům, byť oni podnikateli nejsou. Závěrem dovolací soud konstatoval, že soudy v řízení o zrušení rozhodčího nálezu (a ani v exekučním řízení) nemohou přezkoumávat správnost rozhodčího nálezu po věcné stránce. III. V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení věci, nebyla dostatečně odůvodněna, v důsledku čehož bylo zasaženo do základních práv na spravedlivý proces. Stěžovatelé argumentovali obdobně jako v řízení před obecnými soudy a namítali, že nebyli a nejsou podnikatelé, smlouvu o úvěru neuzavírali v rámci své podnikatelské činnosti, a tudíž se na ně vztahují ustanovení o spotřebitelských smlouvách, v důsledku čehož je neplatná jak smlouva o úvěru, tak i rozhodčí smlouva. Poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 2164/10 (N 187/63 SbNU 171), usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. II. ÚS 3057/10 (U 6/63 SbNU 551), a na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2013 č. j. 21 Co 160/2013-73 vydané v rámci exekuce oprávněné EXPRESS MONEY s. r. o. proti stěžovatelům a Martině Zichové, jako povinným, pro částku 4 591 866 Kč s příslušenstvím, jímž jmenovaný soud rozhodl o zamítnutí exekučního návrhu z důvodu, že exekuční titul (rozhodčí nález Ing. Kláry Burianové ze dne 13. 9. 2012, jehož zrušení se stěžovatelé domáhali) je nezpůsobilým, neboť účastníci smlouvy o úvěru se vzdali, resp. si dohodli vyloučení pravomoci obecného soudu. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpali zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatelů o nesprávném posouzení právní povahy jejich ručitelského vztahu nalézacím soudem a odvolacím soudem, které se navíc dostatečně nevypořádaly s jejich námitkami, v důsledku čehož mělo být zasaženo do základních pr