III.ÚS 3317/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3317/15 ze dne 19. 4. 2016 N 70/81 SbNU 243 Překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 19. dubna 2016 sp. zn. III. ÚS 3317/15 ve věci ústavní stížnosti Quang Dong Nguyena, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mackem, advokátem, se sídlem nám. Svobody 829/17, Jeseník, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. srpna 2015 č. j. 56 Co 184/2015-83, kterým bylo v odvolacím řízení rozhodnuto o stěžovatelově povinnosti zaplatit příspěvek za provozování vozidla bez zákonného pojištění, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení a České kanceláře pojistitelů, se sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4, zastoupené Mgr. Ľubomírem Vdovcem, advokátem, se sídlem Hlinky 135/68, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. srpna 2015 č. j. 56 Co 184/2015-83 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. srpna 2015 č. j. 56 Co 184/2015-83 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel brojí ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozhodl o žalobě České kanceláře pojistitelů (dále jen "vedlejší účastník řízení") rozsudkem ze dne 5. února 2015 č. j. 128 EC 2030/2011-57 proti stěžovateli tak, že stěžovatel je povinen vedlejšímu účastníkovi řízení zaplatit 12 876 Kč s úrokem z prodlení z částky 11 870 Kč za dobu od 9. 7. 2011 do zaplacení ve výši 7,75 % ročně a s úrokem z prodlení z částky 1 006 Kč za dobu od 23. 12. 2011 do zaplacení ve výši 7,75 % ročně, a to z titulu práva na úhradu příspěvku dle § 24c zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), v rozhodném znění. Podle § 24c věty druhé tohoto zákona odpovídá za úhradu tohoto příspěvku společně a nerozdílně s vlastníkem vozidla jeho provozovatel, není-li současně jeho vlastníkem. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel v rozhodném období (1. 1. 2009 až 31. 3. 2009) sice již nebyl vlastníkem předmětného vozidla, byl však stále jeho provozovatelem, neboť byl takto evidován v registru vozidel. 3. Krajský soud v Ostravě (dále též jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu v rozsahu částky 12 876 Kč s úroky z prodlení z částky 11 870 Kč ve výši 7,75 % ročně za dobu od 9. 7. 2011 do zaplacení a 7,75 % ročně z částky 1 006 Kč za dobu od 22. 6. 2013 do zaplacení potvrdil (výrok I), v rozsahu úroku z prodlení ve výši 7,75 % z částky 1 006 Kč za dobu prodlení od 23. 12. 2011 do 21. 6. 2013 včetně změnil tak, že žaloba se zamítá (výrok II), a stanovil stěžovateli povinnost zaplatit na náhradě nákladů za řízení před okresním soudem částku 8 193 Kč a za odvolací řízení částku 5 585 Kč (výrok III). Odvolací soud zopakoval dokazování a dospěl k závěru, že v rozhodném období byl stěžovatel vlastníkem předmětného vozidla, a je proto povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení příspěvek za dobu, po kterou bylo vozidlo provozováno v rozporu se zákonem o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť odvolací soud nedodržel zákonem stanovený postup. V jeho důsledku došlo k vydání rozhodnutí, jehož obsah stěžovatel nemohl předvídat, a v řízení, které jeho vydání předcházelo, nemohl relevantně procesně reagovat. 5. Stěžovatel poukázal na § 213 občanského soudního řádu, podle něhož má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených okresním soudem lze dospět k rozdílným skutkovým zjištěním, než jaká učinil tento soud, pak je odvolací soud povinen ve vztahu k danému důkaznímu prostředku provést dokazování, tedy dokazování zopakovat. K tomu stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2004 sp. zn. IV. ÚS 57/04 (N 144/35 SbNU 37). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vycházel ze skutkových zjištění učiněných okresním soudem a nad jejich rámec zopakoval důkaz listinami. Z protokolu o jednání však vyplývá, že soud zopakoval dokazování listinami na samém počátku jednání, tedy v okamžiku, kdy dle § 215 odst. 2 občanského soudního řádu mělo dojít ke shrnutí dosavadního průběhu řízení, tedy ještě před přednesy účastníků řízení. Těm přitom nesdělil, že ze strany soudu jde o opakování dokazování a z jakého důvodu dokazování opakuje. Dle názoru navrhovatele nelze tyto dva úkony soudu, tedy shrnutí dosavadního průběhu řízení a opakování dokazování, sloučit v úkon jeden. Tím došlo k porušení zákona. 6. Stěžovatel si dokáže představit, že v určitých případech může být účelné odchýlit se od procesních pravidel a některé úkony soudu "spojit v jeden", avšak o tomto svém záměru by měl odvolací soud účastníky řízení minimálně informovat, protože jedině tak soud neodepře účastníkům právo na spravedlivý proces. Stěžovatel poukazuje na § 213b odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. 22 Cdo 4646/2008 a cituje z odborné literatury k § 213b občanského soudního řádu. Z protokolu o jednání vyplývá, že se stěžovateli nedostalo poučení ze strany odvolacího soudu a nedošlo k opakování dokazování zákonem stanoveným postupem. Dle jeho názoru měl odvolací soud po shrnutí dosavadního průběhu řízení a přednesech účastníků odvolacího řízení účastníky odvolacího řízení seznámit se svým názorem na projednávanou věc. Již v tomto okamžiku měl být stěžovatel seznámen se skutečností, že odvolací soud má pochybnosti o závěru okresního soudu, že převod vlastnického práva k provozovanému vozidlu byl prokázán, a že tedy bude zopakováno dokazování ve vztahu k této skutečnosti, tedy že bude znovu proveden důkaz listinou - kupní smlouvou. Ze strany odvolacího soudu mělo po zopakování dokazování dojít k poučení stěžovatele, aby navrhl důkazy k prokázání svého tvrzení, že došlo k převodu vlastnického práva k provozovanému vozidlu, jestliže odvolací soud je toho právního názoru, že tato skutečnost nebyla před okresním soudem na základě dosud provedených důkazů dostatečně prokázána. Tento postup odvolacího soudu by byl dle názoru stěžovatele v souladu s § 213 občanského soudního řádu a postup stěžovatele - při navržení nového důkazu k prokázání jeho tvrzení, že v předmětné době již nebyl vlastníkem provozovaného vozidla (např. svědeckou výpovědí kupujícího) - v souladu s § 205a písm. d) občanského soudního řádu. 7. V důsledku nedodržení zákonem stanoveného postupu ve vztahu k dokazování a poučovací povinnosti soudu tedy bylo stěžovateli znemožněno nabídnout soudu relevantní důkazy k prokázání svého tvrzení, že v předmětné době již nebyl vlastníkem provozovaného vozidla, neboť neměl a nemohl mít povědomí o tom, že odvolací soud je jiného názoru než okresní soud, přičemž ten měl za prokázané, že stěžovatel v předmětném období vlastníkem provozovaného vozidla nebyl. III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele 8. Odvolací soud vyjádřil nesouhlas s obsahem ústavní stížnosti a s procesními námitkami stěžovatele. Procesní ustanovení dle odvolacího soudu neukládají soudu povinnost sdělit účastníkovi řízení předem svůj názor, jak hodlá ve věci rozhodnout, což platí též pro odvolací řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka nepředvídatelné jen tehdy, pokud by odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo před okresním soudem, nebo kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1234/2013). Odvolací soud uvedl, že v dané věci vycházel ze stejných důkazních listin jako okresní soud, a pokud důkazy zopakoval, jak je zřejmé z protokolu o jednání ze dne 19. 8. 2015, procesní ustanovení takový postup připouštějí. V ostatním odvolací soud odkázal na závěry plynoucí z napadeného rozsudku. 9. Vedlejší účastník řízení má za to, že stěžovatelem uváděný nedostatek poučení odvolacím soudem není v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a nelze jej shledat jako protiústavní. Vedlejší účastník řízení se domnívá, že ze shrnutí dosavadního průběhu řízení odvolacím soud