III.ÚS 3331/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3331/25 ze dne 8. 1. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Janou Barvíkovou, advokátkou, sídlem Vítkovická 3276/2a, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2025 č. j. 7 Tdo 652/2025-2308, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2025 sp. zn. 61 To 124/2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. prosince 2024 sp. zn. 58 Nt 2601/2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zároveň požádal, aby Ústavní soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti, neboť to není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a výkon rozhodnutí pro stěžovatele v podobě nuceného omezení osobní svobody znamená nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl trestně stíhán pro činnost, jenž spočívala, stručně shrnuto, v tom, že zneužil přístupové údaje k internetovému bankovnictví své matky a okradl ji o peníze a dále pod pohrůžkou zastřelení po ní požadoval převod spoluvlastnického podílu na rodinném domě. Toto trestní stíhání však bylo zastaveno, neboť bylo zjištěno, že stěžovatel nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný. 3. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 19. 12. 2024 sp. zn. 58 Nt 2601/2023 bylo stěžovateli podle § 99 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, uloženo ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě. 4. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení obvodního soudu jako nedůvodná. 5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení městského soudu jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel se domnívá, že pro uložení ochranného léčení nebyly splněny podmínky. Obecné soudy se při jeho ukládání mají vyrovnat s otázkou, zda nebezpečí, které ze strany dané osoby v případě jejího pobytu na svobodě hrozí, je natolik závažné, že uložení ochranného léčení v ústavní formě je nezbytné (nález ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 502/02). To se nestalo. Stěžovatelovi rodiče přitom vypověděli, že nikoho fyzicky neohrožuje a jeho útoky jsou pouze verbální. To v podstatě uvádí i znalecký posudek MUDr. Gabriely Leblové, byť navzdory tomu dochází k závěru o nutnosti ústavní léčby. O zpracovatelce posudku je navíc známo, že jich vypracovává velké množství, což vzbuzuje pochybnosti o jejich věrohodnosti. 7. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud se jeho námitkami dostatečně nezabýval s odkazem na jejich skutkový charakter, ačkoliv rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami nemusí být vždy zřejmé (nález ze dne 29. 9. 2003 sp. zn. IV. ÚS 565/02, ze dne 19. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 83/04 a ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3851/15). Výklad dovolacích důvodů by neměl být příliš restriktivní, neboť jsou-li ve hře základní práva, musí být ochránitelná cestou všech opravných prostředků (nález ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04). 8. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že jeho matka byla trestním příkazem odsouzena pro křivou výpověď proti němu, což zpochybňuje i věrohodnost její výpovědi v nynější věci. Také zdůraznil, že dochází do ambulantní psychologické péče, což oslabuje závěr o nezbytnosti ochranného psychiatrické léčení v ústavní formě. V pochybnostech by přitom měla být dána přednost ambulantní formě léčby (nález ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2843/18). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19 [N 160/101 SbNU 117] bod 28, či ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20 [N 225/103 SbNU 301] bod 17). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. 11. Ochranné léčení má sloužit k ochraně společnosti před nebezpečnými osobami postiženými duševní poruchou, nebo osobami závislými na návykových látkách, ambulantní péčí nebo jejich umístěním ve zdravotnickém zařízení, a to s cílem jejich opětovného zařazení do běžného života (Pavel Šámal in Šámal, Pavel a kol.: Trestní zákoník komentář; 3. vydání, Praha, C. H. Beck, 2023, str. 1495). Ústavní forma tohoto léčení je vykonávána zpravidla v psychiatrické nemocnici, popřípadě v jiném zdravotnickém zařízení a je vždy spojena s podstatným omezením osobní svobody léčeného (tamtéž str. 1503). Smyslem ochranného léčení má být jednak léčení samotné a resocializace dotčeného, jednak prevence opakování trestného činu způsobeného duševní poruchou a izolace jedince v případě, že je s ohledem na svůj zdravotní stav společensky nebezpečný a tím zajištění ochrany veřejnosti uložením ochranného léčení ústavního. Ochranné léčení v ústavní formě představuje mimořádně závažné omezení osobní svobody léčeného, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména díky neurčitosti svého trvání. Nezbytnou skutečností, která tento závažný zásah opravňuje, je hrozba nebezpečí ze strany pachatele. Je přitom zřejmé, že mezi těmito dvěma zájmy musí existovat určitá proporcionalita; tedy čím vyšší nebezpečí ze strany nepříčetné osoby hrozí, tím vyšší je možnost omezení její osobní svobody (nález sp. zn. IV. ÚS 502/02). Pokud ochranné léčení ani v ústavní formě nebude zajišťovat dostatečnou ochranu společnosti, může být za podmínek dle § 99 odst. 5 trestního řádu změněno na zabezpečovací detenci. 12. V projednávané věci Ústavní soud shledává, že obvodní, městský i Nejvyšší soud, se otázkou, proč je uložení ochranného léčení namístě, podrobně zabývaly. Při posuzování otázky nebezpečnosti stěžovatele vycházely z řady důkazů. Poškozená vypověděla, že ze stěžovatele má hrozný strach, že se vůči ní choval mnohokrát násilně, kroutil jí rukama, držel ji pod krkem a jednou ji také shodil na zem, či ji uzamkl v místnosti a odmítal pustit ven (bod 7 a 33 usnesení obvodního soudu). Rovněž stěžovatelova sestra uvedla, že z něj má strach, ve většině případů stěžovatel sice používá jen psychický nátlak, někdy však přechází i k fyzickému kontaktu, například někoho chytne za ruku a tahá jej z místa na místo (bod 10). Svědkovi, který bydlel u poškozené v nájmu, stěžovatel vyhrožoval, kopal mu do dveří a oken domu, měl z něj hrozný pocit, a proto se musel odstěhovat (bod 12). Na svědkem poskytnuté nahrávce je slyšet, jak poškozená při hádce se stěžovatelem opakovaně křičí "pusť mě" a jsou slyšet rány (bod 36). Další nájemkyně poškozené uvedla, že stěžovatel se k ní dobýval do bytu,