III.ÚS 3397/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3397/17 ze dne 29. 1. 2019 N 14/92 SbNU 159 Princip legitimního očekávání při církevních restitucích   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Římskokatolické farnosti - prelatury Český Krumlov, sídlem Horní 156, Český Krumlov, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Týnská 633/12, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2017 č. j. 28 Cdo 794/2017-231, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. listopadu 2016 č. j. 19 Co 1587/2016-210 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 6. května 2016 č. j. 6 C 88/2015-154 ve znění opravného usnesení ze dne 3. června 2016 č. j. 6 C 88/2015-182, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově jako účastníků řízení a 1. České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město a 2. města Trhové Sviny, sídlem Žižkovo náměstí 32, Trhové Sviny, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejího práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a do práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy. 2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na určení podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), že Česká republika je vlastníkem konkrétních pozemků v katastrálním území Besednice (představujících historické vlastnictví subjektů Erzdechantei in Krumau a Prälatur in Krummau a/M.), stěžovatelce bylo uloženo zaplatit 1. a 2. vedlejšímu účastníkovi (jako žalovaným) každému částku 1 500 Kč a dále jím bylo rozhodnuto, že městys Besednice (jako další žalovaný) nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud vyšel z toho, že sporné nemovitosti přešly podle § 2a a 2b zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb.") rovným dílem do vlastnictví 2. vedlejšího účastníka a městysu Besednice, neboť byly ke dni 31. 12. 1949 přiděleny přídělovou listinou do majetku lesního družstva obcí s podmínkou, že toto družstvo vytvoří a vstoupí do něj s dosavadním lesním jměním. Obce tyto nemovitosti dne 16. 12. 1949 převzaly a staly se jeho vlastníky [§ 16 odst. 4, § 17 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě)]. K tomu okresní soud dodal, že nebylo prokázáno, že by lesní družstvo nevzniklo. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil, stěžovatelce uložil zaplatit 1. a 2. vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení každému částku 600 Kč a dále rozhodl, že městys Besednice nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Přitom mimo jiné uzavřel, že podmínky přechodu vlastnického práva na obec podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. byly v daném případě splněny. 4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Dospěl totiž k závěru, že v dovolání nastolené otázky byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou judikaturou, od níž není důvod se odchylovat. II. Stěžovatelčina argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytkla, že se dopustil protiústavního interpretačního excesu, a rozhodl tak v podstatě contra legem. Dané pochybení vyvozuje z toho, že poskytl ochranu právům 2. vedlejšího účastníka a městysu Besednice k majetku, který jim nebyl historicky přidělen, aniž by poměřoval kolidující právo církevního subjektu na vydání majetku, který ho vlastnil více než 400 let (zatímco tito vedlejší účastníci jej užívali pouhých 16 dní). 6. V této souvislosti se stěžovatelka dovolává výkladového principu in favorem restitutionis, přičemž argumentuje, že ustanovení § 2a i 2b byla do zákona č. 172/1991 Sb. včleněna až k 1. 7. 2000, tj. 9 let od účinnosti § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě"), kdy k nim jako svému historickému majetku již požívala legitimní očekávání chráněné čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jak má plynout z judikatury Ústavního soudu [zejména nálezu ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 9/07 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.)]. V souvislosti s tím odmítla, že by předmětem legitimního očekávání podle tohoto nálezu bylo pouhé vydání restitučního zákona. A dal-li zákonodárce dle stěžovatelky vzniknout novému subjektivnímu majetkovému právu církevních subjektů, resp. jejich legitimnímu očekávání, že stát umožní vydání majetku způsobem a v rozsahu podle přijaté právní úpravy, nemůže se tohoto závazku zbavit účelově restriktivním výkladem takové úpravy. 7. Pro posouzení věci má být dle stěžovatelky dále rozhodující, že za normálního běhu věcí by stát nikdy nepřestal být vlastníkem předmětných pozemků a tyto by jí byly vydány. Tento běh však byl narušen jednak uchopením držby daných pozemků obcemi a zápisem jejich vlastnického práva, a to na základě notářského zápisu o čestném prohlášení, že jsou splněny podmínky podle zákona č. 172/1991 Sb., a souhlasného prohlášení Lesů České republiky, s. p., jež ona nemohla nijak ovlivnit, jednak (a především) interpretačním excesem obecných soudů. 8. Podmínkou nabytí vlastnictví obcí podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. dle stěžovatelky je, že nemovitost byla obcím přidělena jako přídělcům, v posuzované věci však příděl směřoval vůči neexistujícímu lesnímu družstvu, které neexistovalo ani v okamžiku převzetí majetku. Tento výklad vede k jejímu znevýhodnění jako subjektu, na němž byla spáchána majetková křivda. Upozornila, že stát jako celek po určitou dobu ujišťoval církevní subjekty, že § 29 zákona o půdě brání i přechodům vlastnického práva, což vyvodila z dikce § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, jakož i z judikatury Ústavního soudu (např. z bodu 38 shora uvedeného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07), aktuální judikatura Nejvyššího soudu však blokační účinky tohoto ustanovení vyvodila pouze vůči převodům vlastnického práva. I kdyby se stát k doktríně, podle které § 29 zákona o půdě bránil rovněž přechodům vlastnického práva, nepřiklonil, měly by být přechody církevního majetku na jiné osoby posuzovány dle stěžovatelky zvlášť citlivě. Současně má být dle stěžovatelky významné, že nešlo o historický majetek obcí, který vlastnily před 25. 2. 1948, a že pozemky jsou hospodářským majetkem - lesem, a tudíž poskytnutí ochrany vlastnickému právu obcí zde není vedeno veřejným zájmem. 9. Dle stěžovatelčina názoru tak daný zásah obecných soudů, který se dotýká samotného esenciálního obsahu zaručeného základního práva, nemá zákonný základ. Navíc by neobstál v testu proporcionality ve druhém kroku, protože lze vážně pochybovat o jeho nezbytnosti, kdy nabytí majetku nesledovalo žádný veřejný zájem, a tento majetek byl blokován pro restituční účely, a ani ve třetím kroku, protože na straně jedné je zde právo historického vlastníka na zmírnění majetkové křivdy nejprve ve formě legitimního očekávání před přijetím zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a následně ve formě legitimního očekávání jako majetkového práva spočívajícího v naplnění řádné aplikace tohoto zákona, který preferuje naturální restituci, na straně druhé je zde zájem obcí na bezúplatném nabytí majetku, který obcím před rozhodným obdobím vůbec nepatřil a držely jej pouze 16 dní, a to pro soukromé podnikatelské účely. V případě, že by se zákonodárce nedopustil protiústavní nečinnosti, pak by předmětné pozemky již nebyly ve vlastnictví státu. 10. K údajně "pravidelné" námitce finanční náhrady stěžovatelka uvedla, že tato nemá jen restituční funkci, ale jde především o přechodný nástroj přijatý s ukončením státního financování církví, přičemž podíl Církve římskokatolické na této finanční náhradě byl snížen ve prospěch ostatn