III.ÚS 3408/22

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, žalobci podanou žalobou na ochranu proti imisi usilovali o to, aby stěžovatelům byla uložena povinnost zdržet se zásahů do jejich vlastnického práva. Okresní soud v Prachaticích napadeným rozsudkem uložil stěžovatelům povinnost zdržet se zásahů do vlastnického práva k pozemku žalobců, zejména jsou povinni zdržet se unikání imisí - odpadní vody z kanalizace (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Krajský soud v Českých Budějovicích výše citovaným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I tak, že stěžovatelé jsou povinni zdržet se unikání odpadní vody z kanalizace stěžovatelů na pozemek žalobců (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). Následné dovolání Nejvyšší soud odmítl.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že se okresní i krajský soud nezabývaly skutečností, zda tvrzená imise přesahuje míru přiměřenou poměrům a vyšel pouze ze závěrů znalce, přičemž nevzaly při svém rozhodování v potaz celkovou míru spolupůsobení dalších příčin. Dále poukazují na skutečnost, že znalec při vypracování znaleckého posudku vycházel mimo jiné i z nezákonně získaného důkazu (kamerového záznamu kanalizačního potrubí pořízeného bez vědomí stěžovatelů).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole.

Shora uvedená pochybení ovšem Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Soudy nevybočily z mezí přípustného výkladu a použití relevantních ustanovení podústavního práva, jímž byl v dané věci zejména § 1013 odst. 1 občanského zákoníku, zakazující imise v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezující obvyklé užívání pozemku. Obecné soudy při svém rozhodování vzaly v potaz i ostatní příčiny vlhkosti ve sklepních prostorách domu žalobců, nicméně podíl zjištěné imise na těchto negativních důsledcích nelze považovat za nepodstatný. Soudy při dokazování vyšly ze závěrů znaleckého posudku a dvou výslechů znalce, přičemž konstatovaly, že závěry znalce nejsou spekulacemi, ale vycházejí z místního šetření, při kterém došlo ke konkrétním pokusům ve formě různého zatížení kanalizace žalovaných a k nepochybnému zjištění průsaku vody z kanalizace a jejího projevu na pozemku žalobců i v jejich domě. Důkazy v řízení hodnotily soudy podle zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), která je projevem ústavně zaručené nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy).

Ústavní stížnost je pouhým pokračováním polemiky se závěry soudů, resp. snahou stěžovatelů, aby Ústavní soud přehodnotil jejich skutkové závěry. Skutková zjištění soudů jsou však logicky podložena a právní závěry z nich dovozené s nimi nejsou v žádném (natož extrémním) rozporu.

K napadenému usnesení Nejvyššího soudu je třeba poznamenat, že Ústavní soud v zásadě nepřezkoumává obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, nevykazuje-li toto rozhodnutí rysy protiústavnosti, typicky pro nedostatek odůvodnění či svévoli (srov. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 nebo ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1346/20). Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání obsahuje zřetelně formulovaný důvod, proč došlo k jeho odmítnutí pro nepřípustnost a je dostatečně individualizováno na případ stěžovatelů. Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč toto rozhodnutí zrušit. Tento důvod kvalifikovaným způsobem nevymezují ani sami stěžovatelé.

Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.