III.ÚS 349/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 349/06 ze dne 8. 11. 2006   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 8. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. B., zastoupeného JUDr. Petrem Wildtem, Ph.D., advokátem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 762, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2006, čj. 21 Co 547/2005-67, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností ze dne 20. 4. 2006 napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2006, čj. 21 Co 547/2005-67, s tím, že došlo k porušení jeho práva na soudní a jinou ochranu. Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2005, čj. 26 E 2070/2004-56, byl zastaven výkon rozhodnutí prodejem podniku KYKLOP, spol. s r. o., zahájený na návrh Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky jako oprávněného (výrok I.), stěžovateli jako správci podniku byla přiznána odměna ve výši 4 500 Kč včetně daně z přidané hodnoty a náhrada nákladů v částce 132 Kč (výrok II.), uvedené společnosti, jakožto povinnému, byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli odměnu a náhradu nákladů, jak byly vyčísleny výše (výrok III.), ve vztahu mezi účastníky pak nebylo žádnému přiznáno právo na náhradu nákladů výkonu rozhodnutí (výrok IV.). Stěžovatel proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. a III. podal odvolání, avšak Krajský soud v Hradci Králové je usnesením napadeným touto ústavní stížností potvrdil. V jeho odůvodnění konstatoval, že stěžovatel nenapadá závěr soudu o stanovení výše odměny a náhrady nákladů, ale to, že povinnost tyto položky nahradit byla uložena povinnému, přičemž on navrhoval, aby tuto povinnost převzal stát. Tomuto návrhu, v němž stěžovatel poukazoval na § 338i odst. 4 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), nebylo možno vyhovět, neboť to, komu má být uložena předmětná povinnost v případě zastavení výkonu rozhodnutí, je upraveno v § 338zo odst. 4 o. s. ř. Soud jen musí určit, který z uvedených subjektů tuto povinnost ponese, a to podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu došlo. Toto pravidlo přitom nutno vykládat tak, jak je soudní praxí vykládáno ustanovení § 271 věta první o. s. ř.; rozhodující tedy je, který z účastníků nese na zastavení výkonu rozhodnutí "procesní zavinění". V dané věci přitom nebylo zjištěno, a netvrdil to ani stěžovatel ve svém odvolání, že by toto zavinění bylo na straně oprávněného. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že má podle kogentního ustanovení § 338i odst. 4 o. s. ř. nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů a že byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem podniku a on byl ustanoven jeho správcem, ačkoliv žádný podnik v době tohoto nařízení neexistoval. Dále upozorňuje, že soudy dospěly k závěru, že nepřiznání odměny by bylo v rozporu s čl. 9 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přesto však zavázaly k její úhradě povinného, ačkoliv bylo prokázáno, že nemá žádný majetek. Dle názoru stěžovatele jde o totožnou situaci jako v případě řešeném v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 372/04, z čehož vyvozuje, že náklady výkonu rozhodnutí musí hradit povinný a v případě, že to možné není, oprávněný, jenž musí při podání návrhu na provedení exekuce toto riziko zvážit. Je totiž běžnou praxí, že zdravotní pojišťovny navrhují výkon rozhodnutí prodejem podniku jen z toho důvodu, aby "za ně" správce podniku zjistil, zda povinní mají skutečně nějaký majetek, a to i přesto, že jiné formy výkonu rozhodnutí byly neúspěšné. Soudy však vůbec nepožadují od oprávněného důkaz o existenci podniku, což vede ke zbytečnému navyšování nákladů. Je-li toto volbou státu, pak ale nelze od správců očekávat, že budou vykonávat svou práci zadarmo, navíc za situace, kdy ji v podstatě nemohou odmítnout (§ 338i odst. 2 o. s. ř.). Stěžovatel argumentuje i rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2003, čj. 1 Ko 257/2001 (údajně uveřejněným v ASPI pod č. 26809), podle kterého nelze-li odměnu a náhradu hotových výdajů správce konkurzní podstaty uhradit z majetku konkurzní podstaty ani ze zálohy na náklady konkurzu, zaplatí ji stát. Konečně stěžovatel namítá, že neexistovala žádná informace v době nařízení výkonu rozhodnutí, že by nějaký podnik v době podání návrhu existoval, resp. o tom nebyl oprávněným předložen žádný důkaz, a pokud přesto soud výkon nařídil, má nést náklady buď oprávněný, nebo stát. Byla-li odměna správci podniku odepřena, vymyká se rozhodnutí obecných soudů principu, na němž je úprava výkonu rozhodnutí vybudována, a ohrožuje to nezávislost tohoto správce. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu § 42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", a dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem o Ústavním soudu. Následně Ústavní soud přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud přitom vychází z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí (evidentně) způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Stejně tak lze, i když by výše uvedená podmínka naplněna nebyla, nepochybně považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, jestliže Ústavní soud problematiku, jež je podstatou ústavní stížnosti, již ve svých rozhodnutích konstantním způsobem řešil (a samozřejmě porušení ústavnosti nepřisvědčil); to platí tím spíše, pokud ve vztahu k příslušné problematice již bylo přijato závazné stanovisko pléna podle § 23 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/04 s tím, že jde o obdobnou věc. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem, že jde o věc obdobnou, neboť v uvedené věci šlo o odměnu a náhradu nákladů soudního exekutora v případě, že byla exekuce zastavena pro nemajetnost povinného, nicméně stěžovatelova argumentace obstát nemůže z následujících důvodů. Plénum Ústavního soudu přijalo dne 12. 9. 2006 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ve věci právního názoru II. senátu Ústavního soudu, odchylného od právního názoru I. senátu Ústavního soudu vysloveného v nálezu ze dne 23. února 2006, sp. zn. I. ÚS 290/05, a v druhé právní větě nálezu ze dne 8. srpna 2005, sp. zn. II. ÚS 372/2004, stanovisko podle § 23 zákona o Ústavním soudu, v němž se konstatuje, že "není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému". V odůvodnění tohoto stanoviska (v bodě 2.) se uvádí, že "pod sp. zn. II. ÚS 372/2004 rozhodoval druhý senát Ústavního soudu ve věci, kde obecným soudem bylo rozhodnuto o náhradě nákladů exekutora tak, že nemá právo na náhradu nákladů vůbec, protože povinný subjekt zanikl výmazem z obchodního rejstříku. Obecné soudy zároveň konstatovaly, že exekuce nebyla zastavena z důvodu procesního zavinění oprávněné, proto jí nelze uložit povinnost k náhradě nákladů. Ústavní soud vyslovil názor, že podle § 3 exekučního řádu nelze náhradu nákladů exekuce odmítnout, a proto není-li možné, aby náhradu nákladů hradil povinný, musí být v takto výjimečném případě rozhodnuto o uložení povinnosti náhrady nákladů oprávněnému". V bodě 13. tohoto stanoviska se konstatuje, že "je třeba rozlišovat dvě situace. Na jedné straně, pokud soud rozhodl, že exekutor nemá (proti žádnému účastníku) právo na náhradu nákladů exekuce (jak tomu bylo v případě nálezu sp. zn. II. ÚS 372/04), a na straně druhé, jestliže nákladový výrok zní tak, že povinnost k náhradě má vůči exekutorovi povinný, i když by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože je povinný nemajetný. V druhém případě totiž nejde o to, že by exekutorovi byla náhrada nákladů exekuce odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a tedy porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Nemajetnost povinného takové odepření nejenže nepředstavuje (náhrada je exekutorovi přiznávána), ale především plat