III.ÚS 3492/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3492/17 ze dne 9. 1. 2018 N 2/88 SbNU 45 K povinnosti obecných soudů respektovat při výkladu právního jednání zaměstnavatele základní zásady pracovněprávních vztahů   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 9. ledna 2018 sp. zn. III. ÚS 3492/17 ve věci ústavní stížnosti Musteata Dumitru, zastoupeného Mgr. Martinem Zástěrou, advokátem, se sídlem nám. Jiřího z Poděbrad 1554/6, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2017 č. j. 21 Cdo 1941/2017-119 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2016 č. j. 23 Co 335/2016-84, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově žalobě, kterou se domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a obchodní společnosti Říčany - Výroba domácích knedlíků, s. r. o., se sídlem Bezručova 295/28, Říčany, zastoupené JUDr. Miroslavem Štorkanem, advokátem, se sídlem Nové náměstí 1370/17, Praha 22 - Uhříněves, jako vedlejší účastnice řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2017 č. j. 21 Cdo 1941/2017-119 a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2016 č. j. 23 Co 335/2016-84 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2017 č. j. 21 Cdo 1941/2017-119 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2016 č. j. 23 Co 335/2016-84 se ruší. Odůvodnění I. Průběh řízení před Ústavním soudem, jím učiněná zjištění z vyžádaného spisového materiálu a rekapitulace návrhu stěžovatele I/A 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále právo získávat prostředky na životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny a právo na spravedlivou odměnu za práci a uspokojivé pracovní podmínky podle čl. 28 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") sp. zn. 7 C 364/2014 se podává, že stěžovatel se u okresního soudu žalobou podanou dne 10. 9. 2014 domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané mu vedlejší účastnicí dne 17. 7. 2014. Dále stěžovatel podáním doručeným soudu dne 27. 10. 2015 upravil petit své žaloby tak, že požadoval určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané mu vedlejší účastnicí dopisy ze dne 17. 7. 2014 a ze dne 31. 7. 2014. Okresní soud rozsudkem ze dne 8. 1. 2016 č. j. 7 C 364/2014-53 určil, že skončení pracovního poměru dané vedlejší účastnicí stěžovateli dopisy ze dne 17. 7. 2014 a ze dne 31. 7. 2014 je neplatné (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Okresní soud uzavřel s odkazem na § 60 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, že výpověď daná stěžovateli je co do důvodu ("hrubá pracovní nekázeň a nevyhovující přístup k firmě") neurčitá, a tedy neplatná. Podle svého obsahu měla výpověď směřovat dle okresního soudu spíše k okamžitému zrušení pracovního poměru, neboť neobsahovala zmínku o výpovědní době, ale naopak měl podle ní pracovní poměr skončit ke dni 31. 7. 2014. Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 31. 7. 2014 okresní soud naopak považoval z formálního hlediska za platné, neboť v něm bylo dostatečně vymezeno porušení povinností stěžovatele (totiž nezaškolení nových zaměstnanců před nástupem na dovolenou). Podle okresního soudu však okamžité zrušení nebylo důvodné, neboť stěžovatel žádnou povinnost neporušil. I kdyby však k porušení povinnosti zaškolit nové zaměstnance došlo, nešlo by o porušení v takové intenzitě, které by odůvodňovalo okamžité zrušení pracovního poměru. 3. K odvolání vedlejší účastnice změnil krajský soud rozsudek okresního soudu tak, že se žaloba na určení neplatnosti skončení pracovního poměru dopisem vedlejší účastnice ze dne 31. 7. 2014 zamítá, ve zbývající části krajský soud I. výrok okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III). V odůvodnění zejména uvedl, že stěžovateli byla dne 28. 7. 2014 doručena listina ze dne 17. 7. 2014 nazvaná jako "Výpověď daná zaměstnavatelem", ve které vedlejší účastnice sdělila stěžovateli, že mu "ke dni 31. července 2014" dává výpověď z pracovního poměru "dle § 52 odst. g) zákoníku práce" s tím, že stěžovatelův pracovní poměr skončí z důvodu hrubé pracovní nekázně a nevyhovujícího přístupu k firmě, pro které může zaměstnavatel pracovní poměr zrušit okamžitě. Mezi účastníky řízení pak bylo dále nesporné, že blíže neurčeného dne počátkem srpna roku 2014 byl stěžovateli ještě doručen dopis právního zástupce vedlejší účastnice, jehož prostřednictvím vedlejší účastnice stěžovateli sdělila, že se s ním "ruší sjednaný pracovní poměr s okamžitou platností, neboť porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané pracovní pozici zvlášť hrubým způsobem, a to tím, že dne 28. 7. 2014, tedy před nástupem na řádnou dovolenou nezaškolil nové zaměstnance". Okresní soud pak podle krajského soudu zjevně považoval - soudě podle obsahu výroku I jeho rozsudku - dopisy vedlejší účastnice ze dne 17. 7. 2014 a ze dne 31. 7. 2014 za jediné právní jednání směřující k okamžitému ukončení pracovního poměru stěžovatele, byť takto formulovanému výroku zcela neodpovídá odůvodnění rozsudku, z něhož se naopak spíše podává, že okresní soud oba dopisy hodnotil zvlášť, když učinil nejprve závěr o neplatnosti skončení pracovního poměru v prvém dopise pro neurčitost skutkového vymezení důvodu, a poté posoudil právní jednání obsažené ve druhém dopise jako formálně bezvadné, avšak neplatné pro nenaplnění kvalifikovaného důvodu ke skončení pracovního poměru, tedy pro nedostatečnou intenzitu porušení povinností stěžovatele. Také podle krajského soudu je skutečně nutno přistupovat k oběma dopisům zvlášť, neboť každý z nich představuje samostatné právní jednání. Okresní soud proto podle krajského soudu posoudil platnost právního jednání vedlejší účastnice ze dne 17. 7. 2014 správně, a to s ohledem na neurčitost skutkového vymezení důvodů výpovědi z pracovního poměru. Jestliže ale v daném případě nebyl důvod výpovědi nijak skutkově vymezen (není v tomto dopise popsáno žádné konkrétní jednání stěžovatele, ani kdy se ho měl dopustit), nelze - byť tak okresní soud učinil - dospět k závěru, že pozdějším dopisem byl vyjasněn v prvním dopisu zamýšlený, ale neuvedený důvod. Bylo by tak totiž vyloučeno zjištění, zda v rozporu s § 50 odst. 4 zákoníku práce nedošlo ke změně důvodů ukončení pracovního poměru. Není-li důvod ukončení pracovního poměru jasně seznatelný, nelze tento nedostatek podle krajského soudu dodatečně zhojit. Je tedy bezpředmětné, uvedla-li vedlejší účastnice v dopise ze dne 31. 7. 2014, že tímto dopisem upřesňuje předchozí právní jednání, kterým hodlala ukončit pracovní poměr stěžovatele. Z uvedeného ale podle krajského soudu musí vyplývat, že jde-li o okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 31. 7. 2014, pak jeho neplatnost stěžovatel u soudu uplatnil teprve podáním ze dne 26. 10. 2015, tedy po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty podle § 72 zákoníku práce. Za této situace se soud prvního stupně vůbec neměl zabývat zkoumáním formální či věcné správnosti tohoto právního jednání a žalobu měl v části týkající se okamžitého zrušení pracovního poměru dopisem ze dne 31. 7. 2014 pro opožděnost zamítnout. 4. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto (výrok I) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). Podle Nejvyššího soudu platí, že chce-li zaměstnavatel nebo zaměstnanec, aby nenastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu na určení, že právní jednání směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatné. Není-li nárok uplatněn včas, právo na určení neplatnosti právního jednání směřujícího k rozvázání pracovního poměru zaniká; i kdyby tedy toto jednání bylo postiženo vadami, je platné a účinné. K otázce skončení pracovního poměru více právními jednáními se pak Nejvyšší soud vyjádřil například v rozsudku ze dne 11. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 195/97, v němž zaujal názor, že rozvázání téhož pracovního poměru více právními úkony (učiněnými současně či postupně) zákoník práce ani jiné právní předpisy nevylučují (nezakazují) a že jednotlivé právní úkony se posu