Ústavní soud III.ÚS 3496/21

Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel (žalobce) se v řízení před obecnými soudy podanou žalobou domáhal na vedlejším účastníkovi řízení (žalovaném), jako vlastníkovi blíže vymezené bytové jednotky (dále též "předmětný byt"), zaplacení částky ve výši 38 803 Kč s příslušenstvím z titulu dlužných úhrad spojených s jejím užíváním. Šlo o nedoplatek z vyúčtování nákladů na předmětný byt, příspěvku do fondu oprav a úhrad nákladů za služby, a to za roky 2011 a 2012.

Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 15. 12. 2020 č. j. 11 C 37/2017-444 žalobu zamítl (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení (výrok II.).

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 22. 9. 2021 č. j. 39 Co 115/2021-494 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Ve shodě s obvodním soudem dospěl k závěru, že v situaci, kdy stěžovatel použil odchylně od pravidla stanoveného v § 15 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. 12. 2013, mechanismus přijatý usnesením shromáždění vlastníků jednotek, jež však nebylo schváleno 100% většinou hlasů vlastníků, nebylo vyúčtování za roky 2011 a 2012 týkající se bytové jednotky vedlejšího účastníka řízení provedeno řádně, neboť neobsahovalo uvedení vedlejším účastníkem řízení zaplacených záloh. Zálohy zaplacené vedlejším účastníkem řízení se do vyúčtování nepromítly, takže z něj nebylo zřejmé, jak s nimi stěžovatel naložil. Městský soud tedy s ohledem na výše uvedené uzavřel, že splatnost vyúčtování dosud nenastala a žaloba byla podána předčasně.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Vysvětluje, proč přijal rozhodnutí o způsobu rozúčtování jinak, než podle spoluvlastnických podílů a proč právě tento způsob považuje za spravedlivý. Stěžovatel vytýká obvodnímu soudu, že jej řádně nepoučil podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), o tom, že má jiný právní názor na věc a že vyúčtování není sesplatněno. Jeho závěry považuje za nepřezkoumatelné, obsahující vnitřní rozpory. Obdobná pochybení vytýká i městskému soudu, který se nijak nevypořádal se stěžovatelovým odvoláním. Porušení ústavně zaručených práv spatřuje v extrémním formalismu obecných soudů při posuzování, zda byly či nebyly zohledněny zálohy při výpočtu nedoplatku z vyúčtování. Stěžovatel konečně namítá, že se městský soud nevypořádal s jeho námitkou, proč byla vedlejšímu účastníkovi řízení přiznána náhrada nákladů řízení za cestovné (jízda automobilem po trase Želiezovce - Praha a zpět).

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když dovolání proti rozsudku městského soudu není ze zákona přípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud nejprve podotýká, že obsahově obdobnou ústavní stížností týkající se týchž účastníků řízení se zabýval ve věci sp. zn. I. ÚS 3476/21 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), přičemž ústavní stížnost stejného stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost odmítl usnesením ze dne 11. 1. 2022. I v nyní posuzované věci nemá důvod se od závěrů obsažených ve jmenovaném usnesení odchylovat, pročež postačí na ně ve stručnosti odkázat.

Hlavním důvodem pro odmítnutí předchozí ústavní stížnosti bylo, že posuzování náležitostí vyúčtování je především věcí podústavního práva, potažmo obecných soudů, do něhož Ústavní soud zásadně nezasahuje. Obecné soudy (a to i v nyní posuzované věci) přitom vysvětlily, z jakých důvodů považují vyúčtování za vnitřně rozporné (srov. body 25 - 26 rozsudku obvodního soudu, resp. body 27 - 29 rozsudku městského soudu). Samotný nesouhlas stěžovatele s náležitostmi vyúčtování napadená rozhodnutí obecných soudů protiústavními nečiní. Vyúčtování jako takové má informativní a evidenční povahu, jež by svému adresátu mělo poskytnout základní informace týkající se správy domu jako celku.

Namítal-li stěžovatel absenci poučení podle § 118a o. s. ř. obvodním soudem, lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu, který na tuto námitku reagoval (viz bod 33 odůvodnění rozsudku) s tím, že stěžovatel byl obvodním soudem opakovaně poučován a na jiný právní názor byl upozorněn již v souvislosti se stanoviskem vedlejšího účastníka řízení.

Pokud stěžovatel naznačoval polemiku s výkladem § 15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, který dává vlastníkům bytových jednotek možnost, aby se dohodli na míře své účasti na úhradě těchto nákladů na správu domu a pozemku a tím vyloučily zákonnou právní úpravu, lze k uvedenému konstatovat, že jak v judikatuře, tak i v odborné literatuře panuje shoda na tom, že s touto změnou by museli souhlasit všichni vlastníci. Tedy nikoliv jen jejich většina či kvalifikovaná většina.

Co se týče námitky vůči rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, pak je třeba zdůraznit, že přiznání náhrady nákladů sporného řízení, popř. jejich výpočet, je předmětem právní úpravy podústavního práva, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Taková pochybení obecných soudů však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.