III.ÚS 3524/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3524/25 ze dne 5. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Rybáka, zastoupeného Mgr. Jiřím Maříkem, advokátem, sídlem Gregorova 2585, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2025 č. j. 33 Cdo 1599/2025-445, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. srpna 2024 č. j. 7 Co 654/2024-396 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 1. února 2024 č. j. 12 C 26/2023-348, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a 1. Kateřiny Hrdličkové, 2. Adély Hrdličkové a 3. Natálie Hrdličkové, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl zkrácen na svém základním právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i na právu vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Písku (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu na určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti jedné čtvrtiny blíže specifikovaných nemovitých věcí v katastrálním území V. (dále jen "nemovitosti"), a uložil mu zaplatit vedlejším účastnicím (jako žalovaným) na náhradě nákladů řízení částku 87 483 Kč. Stěžovatel spolu s tehdejší manželkou v roce 2003 nemovitosti darovali svým dětem - 1. vedlejší účastnici (dceři) a synovi. Syn svůj podíl v roce 2016 daroval 1. vedlejší účastnici (své sestře). Ta zkraje roku 2023 převedla nemovitosti na 2. a 3. vedlejší účastnici (své dcery). Stalo se tak poté, co jí stěžovatel doručil "odvolání daru pro nevděk" ze dne 30. 11. 2022. Okresní soud dospěl k závěru, že chování 1. vedlejší účastnice, jak bylo uvedeno v "odvolání daru pro nevděk", nepředstavuje hrubé porušení dobrých mravů, a tudíž zákonný důvod pro vrácení spoluvlastnického podílu na nemovitostech, které jí stěžovatel daroval, není dán (§ 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb.). 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit vedlejším účastnicím na náhradě nákladů odvolacího řízení 29 403 Kč. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., a proti rozhodnutí o nákladech řízení není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, a uložil stěžovateli zaplatit vedlejším účastnicím na náhradě nákladů dovolacího řízení 16 864,98 Kč. II. Stěžovatelova argumentace 5. Stěžovatel uvádí, že rozpor s dobrými mravy v jednání 1. vedlejší účastnice vůči jeho synovi spatřoval ve vylákání polovičního podílu na nemovitostech v době, kdy měl jeho syn (bratr 1. vedlejší účastnice) potíže s drogami. Odmítá, že by došlo k promlčení, a to jednak s tvrzením, že se o okolnostech darování dozvěděl až v průběhu řízení, jednak poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. 33 Cdo 1416/2013. Druhým důvodem mělo být, že 1. vedlejší účastnice nevyplatila bratrovi podíl z prodeje domu v M. Jeho koupi si pro účely bydlení a podnikání zařizoval bratr 1. vedlejší účastnice, která mu spolu s manželem měla pomoci tím, že "si hypotéku nechají napsat na sebe", a za tuto pomoc jim jmenovaný daroval polovinu nemovitostí ve V. Bratr však splátky hypotéky nehradil, 1. vedlejší účastnice proto dům prodala, výnos z tohoto prodeje si však nechala. Obecné soudy toto jednání hodnotily okrajově, bez vzájemných rodinných vazeb a souvislostí. 6. Třetí důvod měl spočívat v tom, že se 1. vedlejší účastnice ústně zavázala ke zřízení věcného břemene užívání nemovitostí, a když jí byla předložena smlouva o smlouvě budoucí, bezdůvodně její uzavření odmítla. Obecné soudy toto pominuly. Čtvrtým důvodem mělo být zřízení zástavního práva k parkovacímu místu na pozemku v P. a okolnosti užívání a převodu dalšího parkovacího místa na vedlejším pozemku. K tomu uvádí, že tyto pozemky koupil a byl jejich skutečným vlastníkem. U prvního pozemku zřídila 1. vedlejší účastnice bez jeho vědomí zástavní právo, což mělo být v rozporu se společným prohlášením ze dne 23. 7. 2021, a reagovala až poté, co na ni podal trestní oznámení. Jde-li o druhý pozemek, 1. vedlejší účastnice svým dlouhodobým a promyšleným jednáním měla docílit toho, že byl donucen jí ho přenechat s tím, že jde o dar, jak plyne z textu zmíněného společného prohlášení. Stěžovatel má za to, že 1. vedlejší účastnice s těmito pozemky podle "své libovůle" nakládat nemohla, a hrubým způsobem porušila dohody ve společném prohlášení. 7. Stěžovatel má za to, že obecné soudy neposoudily skutkový stav komplexně a nereflektovaly specifika rodinných vztahů, jinak by musely dospět k závěru "o nemorálnosti jednání hrubě porušujícího dobré mravy", resp. že správně nehodnotily provedené důkazy. Dále se odchýlily např. od právního názoru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. 33 Cdo 1416/2013, když jednání 1. vedlejší účastnice hodnotily izolovaně a mechanicky ho rozdělily na jednotlivé dílčí skutky. Namítá, že komplexně neposoudily narušení rodinných vztahů 1. vedlejší účastnicí, které trvá dodnes, a že se nezajímaly při výslechu svědků o to, jak tyto osoby, které měly povědomost o rodinných vztazích, vnímají její jednání, a tudíž nemohly posoudit, zda jde jen o jeho subjektivní pocit. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Stěžovatel, vycházeje dílem z odlišného skutkového stavu, než k jakému dospěly obecné soudy nižších stupňů, má za to, že chování 1. vedlejší účastnice k jeho osobě či členům rodiny mělo být kvalifikováno jako hrubé porušení dobrých mravů (§ 630 občanského zákoníku). Odvolává se přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, s níž mají být napadená soudní rozhodnutí v rozporu. Podstatou ústavní stížnosti tak je především vyjádření nesouhlasu s tím, jak obecné soudy interpretovaly a na jimi zjištěný skutkový stav aplikovaly podústavní právo. Vzhledem k tomu, že věcná správnost (zákonnost) není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu v řízení o ústavní stížnosti podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (viz výše), Ústavní soud by zde mohl do nezávislého soudního rozhodování zasáhnout za předpokladu, že by neslo známky libovůle či svévole, tedy pokud by obecné soudy své závěr