III.ÚS 3616/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3616/10 ze dne 12. 5. 2011 N 92/61 SbNU 435 Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem při zrušení jedné provozovny a ochrana žen-samoživitelek v pracovněprávních vztazích   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) - ze dne 12. května 2011 sp. zn. III. ÚS 3616/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. J. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 7. 2010 č. j. 10 Co 192/2010-199 potvrzujícímu rozsudek soudu prvního stupně a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 10. 2009 č. j. 16 C 151/2009-148, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem je neplatné, za účasti společnosti GOLD HAPPY DAY, a. s., HAPPY DAY holding, se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 237/246, jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v její pracovněprávní věci, s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zásada rovnosti účastníků řízení garantovaná čl. 37 odst. 3 Listiny a dále práva zaručená čl. 1 Ústavy České republiky ve spojení s Dodatkovým protokolem k Úmluvě; porušen byl podle jejího názoru i čl. 29 odst. 1 Listiny. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 23. 10. 2009 č. j. 16 C 151/2009-148 zamítl stěžovatelčinu žalobu na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem GOLD HAPPY DAY, a. s., HAPPY DAY holding, (žalovanou) je neplatné. Důvod skončení pracovního poměry byl podle soudu dán, neboť stěžovatelka nenastoupila k výkonu práce v provozovně žalované v Plzni poté, co byla zrušena provozovna v Prostějově, kde pracovala dosud, přičemž oprávnění určit jí jiné místo pracoviště bylo založeno pracovní smlouvou, v níž místem výkonu práce byly sjednány "provozovny společnosti na území ČR". Soud konstatoval, že místo výkonu práce bylo účastníky vymezeno sice "šíře, avšak platně", pročež v kritickém jednání žalované společnosti nelze spatřovat vyslání na pracovní cestu či přeložení, k čemuž by stěžovatelka jakožto osamělá zaměstnankyně pečující o dítě mladší patnácti let musela dát souhlas, resp. o to požádat. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 7. 2010 č. j. 10 Co 192/2010-199 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dodal, že vymezení místa výkonu práce je dostatečně určité, stěžovatelkou bylo dobrovolně ujednáno, a je tím platné. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila opětovně naopak názor, že ustanovení pracovní smlouvy o místu výkonu práce je neurčité, a proto neplatné. Zdůrazňuje, že žalovaná byla při uzavírání pracovní smlouvy informována o jejích osobních a rodinných poměrech, a stanovení nového místa výkonu práce porušuje ochranu osamělé zaměstnankyně pečující o dítě při vyslání na pracovní cestu a při přeložení, již jí poskytuje ustanovení § 240 zákoníku práce. Dále namítá, že žalovaná nepřípustně na ni přenesla riziko ze závislé práce (srov. ustanovení § 15 odst. 2 zákoníku práce) a obešla ustanovení zákoníku práce o hromadném propouštění zaměstnanců, zaměstnance s předstihem neinformovala o zrušení provozovny a místo dání výpovědi z tohoto důvodu nabídla zaměstnancům dohodu o zrušení pracovního poměru nezakládající nárok na odstupné, případně převedení do jiné provozovny. Předseda senátu Okresního soudu Plzeň-město ve vyjádření k ústavní stížnosti ponechal rozhodnutí na úvaze Ústavního soudu. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Plzni ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že ústavní stížnost obsahuje stejné argumenty jako žalobní návrh i odvolání stěžovatelky, a z tohoto důvodu odkázala na písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu v této věci. Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, neboť ani z jejího obsahu nevyplývá, že obecné soudy pochybily z hlediska základních ústavních principů, zejména práva na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že stěžovatelčiny námitky prezentované v ústavní stížnosti již byly uplatňovány v řízení před obecnými soudy, odvolal se na své vyjádření k žalobě ze dne 7. 5. 2009 a k odvolání ze dne 18. 5. 2010, a má za to, že se soudy pečlivě zabývaly jednotlivými skutkovými tvrzeními stěžovatelky včetně související právní argumentace, odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za přesvědčivá a podle jeho názoru nikterak nevybočují z výkladového rámce příslušných ustanovení zákoníku práce. Stěžovatelka oproti tomu - v replice - zdůraznila, že obecné soudy ve svých vyjádřeních nereagovaly na její námitku porušení ústavně garantovaných práv, jakož na výtku, že odmítly aplikovat ustanovení § 240 zákoníku práce, a nevěnovaly ani pozornost ustanovením zákoníku práce, která mají zajistit specifickou ochranu zaměstnance. Stěžovatelka má za to, že soudy obou stupňů poskytly ochranu protiprávnímu postupu vedlejšího účastníka, a neochránily tak slabšího účastníka pracovněprávního vztahu. Jelikož účastníci řízení vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání a od jeho nařízení nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), projednal Ústavní soud věc v jednání neveřejném. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává zejména porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však zřejmé, že toto právo jí upřeno nebylo; dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila; odvolací soud se jím zabýval věcně a s námitkami, které v něm stěžovatelka uplatnila, se podrobně vypořádal. To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá. Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatelky, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a je výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění. Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze. Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva. Stěžovatelkou kritizovaný právní názor obecných soudů je totiž souladný s dostupnou judikaturou Nejvyššího soudu, dle které jako místo výkonu práce může být sjednáno jak "konkrétní pracoviště, tak i sídlo zaměstnavatele, obec, kraj, území České republiky" apod. (srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4213/2009, příp. usnesení ze dne 12. 5. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2287/2004). Určení místa výkonu práce, jak bylo sjednáno v pracovní smlouvě, proto nevyvolává žádné pochyby, a za vymezení neurčité je mít evidentně nelze (provozovny žalované "na území ČR" byly identifikovatelné). Není nadto pochyb, že se stěžovatelka o takto - široce - vymezeném místu výkonu práce s žalovanou společností svobodně dohodla, a okolnost, že