III.ÚS 3702/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3702/15 ze dne 9. 2. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jana Kušníra, zastoupeného Mgr. Danielou Hnídkovou, advokátkou, sídlem Podhorská 434/6, Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. října 2015 č. j. 3 As 27/2015-24, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2014 č. j. 6 A 198/2010-38, a proti rozhodnutí ministryně spravedlnosti ze dne 29. června 2010 č. j. 787/2009-OJ-SO/21, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel, soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, požádal podáními ze dne 26. 2. 2010, 9. 3. 2010 a 27. 4. 2010 ze zdravotních a osobních důvodů o přeložení k výkonu funkce na jiný soud dle § 71 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Ministryně spravedlnosti (dále jen "ministryně") rozhodnutím ze dne 29. 6. 2010 stěžovatelově žádosti vyhověla a přeložila jej od 1. 7. 2010 na Okresní soud v Jablonci nad Nisou (§ 73 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Rozhodnutí ministryně zaslal vedlejší účastník faxem dne 30. 6. 2010 Krajskému soudu v Ústí nad Labem; dne 1. 7. 2010 rozhodnutí současně se žádostí o předání (doručení) rozhodnutí stěžovateli zaslal poštovní přepravou Krajskému soudu v Ústí nad Labem k rukám jeho předsedy. Stěžovatel podáním ze dne 29. 6. 2010, jež bylo předáno k poštovní přepravě dne 30. 6. 2010 a doručeno ministryni dne 2. 7. 2010, vzal svou žádost o přeložení zpět. Vedlejší účastník přípisem ze dne 13. 7. 2010 sdělil stěžovateli, že k jeho pozdě podanému zpětvzetí již nelze přihlédnout. Stěžovatel si rozhodnutí o přeložení převzal dne 19. 7. 2010. 2. Stěžovatel podal proti rozhodnutí ministryně žalobu, kterou zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2014 č. j. 6 A 198/2010-38. Kasační stížnost stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 10. 2015 č. j. 3 As 27/2015-24. Ztotožnil se se závěrem městského soudu, dle kterého je třeba vedlejším účastníkem dne 1. 7. 2010 učiněné odeslání rozhodnutí ministryně s žádostí o doručení stěžovateli, adresované k rukám předsedy krajského soudu, považovat za úkon směřující k doručení tohoto rozhodnutí ve smyslu § 71 odst. 2 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "správní řád"), který současně určuje den vydání rozhodnutí. Vedlejší účastník jako ústřední orgán státní správy soudů v tomto případě doručoval písemnost sám, a to na pracoviště stěžovatele prostřednictvím předsedy krajského soudu - orgánu státní správy soudu (§ 119 odst. 1 a 2, § 120 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Stěžovatel ve svých podáních jednoznačně neoznačil adresu pro doručování ve smyslu § 19 odst. 3 správního řádu, neboť na prvních dvou žádostech o přeložení uvedl předně svou funkci soudce na Krajském soudu v Ústí nad Labem a poté uvedl bydliště, na třetí žádosti již uvedl jen svou funkci na tomto konkrétním krajském soudu a bydliště neuváděl. Dle Nejvyššího správního soudu bylo doručováno v souladu s § 19 a § 20 odst. 1 správního řádu do místa pracoviště, kde mohl být stěžovatel zastižen; ostatně ani případné zvolení doručovací adresy by nemělo přednost před ostatními způsoby doručování. Pokud tedy bylo rozhodnutí vydáno dne 1. 7. 2010, bylo stěžovatelovo zpětvzetí žádosti, doručené dne 2. 7. 2010, opožděné (§ 45 odst. 4 správního řádu). Zohlednit datum podání zpětvzetí k poštovní přepravě nelze, neboť nejde o úkon vázaný na lhůtu [§ 37 odst. 6, § 40 odst. 1 písm. d) správního řádu]. Vada spočívající v nevyznačení doložky "Vypraveno dne" na rozhodnutí není vadou, jež by měla za následek nezákonnost; datum odeslání (vypravení) písemnosti prokazatelně vyplývá ze správního spisu. II. Argumentace stěžovatele 3. Ústavní stížností ze dne 15. 12. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení shora označených dvou rozhodnutí správních soudů i rozhodnutí ministryně, a to z důvodu porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále porušení jeho práva na svobodnou volbu povolání dle čl. 26 odst. 1 Listiny, rovněž práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života dle čl. 10 odst. 2 Listiny, práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny a práva na rovné postavení účastníků řízení dle čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 4. Namítl, že správní orgán nešetřil jeho oprávněné zájmy a nepřijal řešení, které by odpovídalo okolnostem daného případu (§ 2 odst. 3, odst. 4 správního řádu); postup stěžovatele při zpětvzetí žádosti nebyl vyložen v souladu s jeho vůlí a s přihlédnutím ke stěžovatelově zdravotní situaci. Zdravotní stav mu od 17. 6. 2010 do 24. 6. 2010 a v následujících dnech v důsledku operace očí neumožňoval učinit zpětvzetí žádosti o přeložení dříve; v té době byl v dlouhodobé pracovní neschopnosti a na pracovišti se nenacházel. Rozhodnutí ministryně nebylo dle stěžovatele dosud platně vydáno. Nesprávným je totiž závěr správních soudů, dle kterého z absence doložky "Vypraveno dne" na rozhodnutí ministryně nelze dovodit, že toto rozhodnutí nebylo vydáno [§ 71 odst. 2 písm. a) správního řádu]; správní soudy tímto závěrem bagatelizovaly pochybení správního orgánu a uplatnily tak státní moc mimo rámec zákona. Správní soudy dle stěžovatele rovněž nesprávně vyložily § 19 odst. 3 správního řádu; vyvodily pro něj velmi nepříznivé důsledky z toho, že řádně neoznámil správnímu orgánu adresu pro doručování; ze správního spisu je však zřejmé, že stěžovatel byl dlouhodobě v pracovní neschopnosti. III. Formální předpoklady projednání ústavní stížnosti 5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení (nebo pravomocným rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 7. Interpretaci a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 8. Ve věci stěžovatele má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí správních soudů i rozhodnutí ministryně z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. 9. Stěžovatelem napadené rozsudky soudů vycházejí z relevantních ustanovení zákona o soudech a soudcích a správního řádu, přičemž právní závěry v nich uvedené jsou dostatečným způsobem odůvodněny a nevybočují ani z ustáleného výkladu ustanovení zákona. Z tohoto hlediska je tedy nelze označit za svévolné či excesivní. 10. Ústavní soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, dle kterého soudy "uplatnily státní moc mimo rámec zákona", neboť nevyhověly jeho námitce o zásadním významu procesní vady, k níž došlo při odesílání rozhodnutí správním orgánem. Je třeba naopak uvést, že správní soudy měly v projednávané věci stěžovatele pravomoc rozhodovat [čl. 2 odst. 2 Listiny, § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/