III.ÚS 3703/15

Stěžovatel se domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Stěžovatel podal blanketní dovolání proti usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 29. 9. 2014 č. j. 60 Co 409/2014-525 a ze dne 26. 3. 2015 č. j. 60 Co 560/2014-544 a současně požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením s poukazem na ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, dovolací řízení zastavil. Konstatoval, že stěžovatel nezaplatil soudní poplatky z dovolání ani poté, co Nejvyšší soud dospěl k závěru, že u stěžovatele nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), neboť jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, a vyzval jej k jejich úhradě usnesením ze dne 2. 7. 2015 č. j. 21 Cdo 2601, 2602/2015-554.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že od počátku řízení "po dobu více než

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud považuje za nutné upozornit na skutečnost, že stěžovatel vede řadu sporů, ve kterých soudy žádá o osvobození od soudních poplatků, resp. ustanovení zástupce. Ústavnost rozhodnutí soudů o těchto návrzích byla v minulosti již opakovaně předmětem přezkumu Ústavním soudem, a to se závěrem o zjevné neopodstatněnosti daných ústavních stížností (viz zejména usnesení ze dne 21. 9. 2010 sp. zn. II. ÚS 1805/10, ze dne 19. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 852/11, ze dne 24. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3483/11 a ze dne 9. 12. 2012 sp. zn. II. ÚS 3463/12; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Obecně tak lze shodně jako v předchozích rozhodnutích o ústavních stížnostech stěžovatele opakovaně uvést, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků je zásadně doménou soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry. Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek, v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo když v rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní (obdobně např. viz usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000, usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 773/12, usnesení ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. I. ÚS 3135/14, usnesení ze dne 5. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 206/15 a řada dalších, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.

Patří se předznamenat, že pokud stěžovatel v usneseních Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 29. 9. 2014 č. j. 60 Co 409/2014-525 a ze dne 26. 3. 2015 č. j. 60 Co 560/2014-544 dovozuje protiústavní diskrepance, měl je vymezit v ústavní stížnosti. Stěžovatel však tato rozhodnutí do jejího petitu nezahrnul, čímž možnosti ústavněprávního přezkumu zúžil.

Ke stěžovatelovým námitkám - formulovaným pouze velmi stručně a mimo rámec zastoupení advokátem - se patří uvést následující.

Pokud stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v jiných řízeních, resp. v jiné fázi téhož řízení bylo jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků vyhověno, je třeba upozornit na to, že splnění podmínek zkoumá soud vždy na základě konkrétních okolností a vývoje věci a přiznání práva na osvobození od soudních poplatků je dáno specifickými okolnostmi každého jednotlivého případu.

Ústavněprávně relevantní argument nepředstavuje ani odkaz na průtahy v řízení, s nimiž jsou spojeny odlišné právní nároky než osvobození od soudních poplatků.

Vytýká-li stěžovatel, že mu soud znemožnil "činit další podání" (jinými slovy, že fakticky prejudikoval věc samou), dlužno zaznamenat, že podmínka "zjevně bezúspěšného uplatňování práva" zahrnuje pojem neurčitý, kdy pro závěr o protiústavní interpretaci nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za jemu výkladově určující, může být hodnocen též odlišně. Postačí konstatovat, že podmínka, aby nešlo o svévolné nebo zjevně bezúspěšné uplatňování práva, je podmínkou výslovně zákonnou; v samotném jejím posuzování formu prejudikace věci samé již proto spatřovat nelze (srov. obdobně usnesení ze dne 10. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 511/06, ze dne 17. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 409/06, či ze dne 16. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 1773/08, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížností napadené rozhodnutí přezkoumal z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, nezjistil. Z výše uvedených důvodů proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Ústavní soud nepřehlédl sdělení shora označeného advokáta, že mu stěžovatel zaslal plnou moc "pouze e-mailem v naskenované podobě", leč k odstranění této vady jej již nevyzýval, neboť ani její náprava by nemohla ničeho změnit na výsledku řízení.