III.ÚS 3725/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 N 55/73 SbNU 89 Bankovní poplatky   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 10. dubna 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 ve věci ústavní stížnosti Simony Tydlačkové, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Trojanova 12, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. října 2013 č. j. 7 C 289/2013-176, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o zaplacení 7 200 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení poplatkem za správu úvěru, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníka řízení a České spořitelny, a. s., IČO 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, Advokátní kancelář Brož & Sokol & Novák, s. r. o., se sídlem Sokolská 60, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení. I. Ústavní stížnost se zamítá. II. V části týkající se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 4 ve věci sp. zn. 7 C 289/2013 se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 9. 12. 2013, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, se stěžovatelka domáhala vydání nálezu, v němž by Ústavní soud vyslovil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též jen "obvodní soud") ze dne 21. října 2013 č. j. 7 C 289/2013-176 byla porušena její základní práva zaručená čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, a kterým by v záhlaví uvedený rozsudek zrušil. 2. Současně stěžovatelka Ústavnímu soudu navrhla, aby postupoval ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Důvodem mělo být, že v současné době probíhá řada řízení v obdobných věcech, přičemž vzniká riziko, že když Ústavní soud rozhodne s větším časovým odstupem, může být jeho rozhodnutí jen akademické ve vztahu k soudním rozhodnutím, která budou v mezidobí obecnými soudy vydána. 3. Jak je patrno z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku jako její přílohy, stěžovatelka se žalobou směřující proti České spořitelně, a. s., domáhala zaplacení 7 200 Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení. V předmětné žalobě stěžovatelka uvedla, že s žalovanou uzavřela dne 13. 7. 2007 smlouvu o úvěru, na jejímž základě jí byl účtován poplatek za správu úvěru ve výši 150 Kč měsíčně, a to aniž by jí žalovaná přesvědčivě vysvětlila, jaké služby jsou za něj poskytovány. Z tohoto důvodu mělo být ujednání o předmětném poplatku neplatné pro neurčitost a nesrozumitelnost, neplatné mělo být také kvůli porušení zákazu odchýlit se od zákona v neprospěch spotřebitele, jakož i pro rozpor s dobrými mravy a s požadavkem dobré víry (přiměřenosti), jehož důsledkem byla značná nerovnováha v právech a povinnostech stran. Stěžovatelka v této souvislosti upozornila, že smlouva o úvěru je smlouvou spotřebitelskou a adhezní, a proto je třeba ji vykládat ve prospěch spotřebitele, resp. k tíži strany, která jako první použila sporný výraz, což byla žalovaná. Dle stěžovatelky ujednání o poplatku představovalo zneužívající klauzuli, neboť za poplatek jsou poskytovány blíže nespecifikované služby, které navíc mohou být bez dalšího měněny. Z hlediska ochrany spotřebitele stěžovatelka nepovažovala za podstatné, zda spotřebitel byl s poplatkem srozuměn, či nikoliv. 4. Napadeným rozsudkem obvodní soud tuto žalobu zamítl a stěžovatelce uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 6 534 Kč, když dospěl k závěru, že ujednání o poplatku za správu úvěru není neurčité, resp. má všechny náležitosti právního úkonu ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "obč. zák."). Při posuzování určitosti projevu vůle vycházel z toho, že je třeba aplikovat nejen § 35 obč. zák., ale i § 266 odst. 3 obchodního zákoníku (dále též jen "obch. z."), načež shledal, že poplatky spojené se spotřebitelským úvěrem byly zcela běžnou praxí v bankovním světě, mají oporu v právním řádu a počítá se s nimi při srovnávání cen úvěrových produktů na trhu (v podobě roční procentní sazby nákladů - dále jen "RPSN"), stěžovatelka na základě předmětného ustanovení plnila, aniž by určitost ujednání zpochybňovala, existuje také velké množství rozhodnutí, jimiž soudy ujednání o poplatcích považovaly za platnou součást úvěrové smlouvy. Na tom nic dle soudu nemění, že poplatek byl sjednán jako paušální a nebylo vymezeno, jaké konkrétní služby jsou poskytovány. Následně soud zkoumal, zda nedošlo k odchýlení se od ustanovení § 497 obch. z., jež by zakládalo relativní neplatnost předmětné smlouvy (§ 55 odst. 1 a 2 obč. zák.), a dospěl k závěru, že neexistuje obecný zákaz brát na sebe v rámci jednoho smluvního závazku jiné povinnosti než ty, které pro daný smluvní typ stanoví zákon, a na tom nemění nic ani princip ochrany spotřebitele zakotvený v § 51 a násl. obč. zák. a ve směrnici Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen "Směrnice"). Obvodní soud posuzoval neplatnost daného ujednání i z hlediska § 56 odst. 1 obč. zák. a dospěl k závěru, že tento případ nenastal, neboť sjednání poplatku představuje ujednání o ceně ve smyslu § 56 odst. 2 obč. zák., a z téhož důvodu neshledal ani porušení § 3 odst. 1 obč. zák. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), přičemž stěžovatelčin návrh na použití § 150 o. s. ř. neakceptoval s tím, že u něj byly podány řádově tisíce žalob na bezdůvodné obohacení za neoprávněně účtované poplatky, přičemž nejde o agendu, se kterou v rámci činnosti svého právního oddělení mohla žalovaná počítat. II. Argumentace stěžovatelky 5. V úvodu své obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že je seznámena s judikaturou Ústavního soudu týkající se přípustnosti přezkumu rozhodnutí obecných soudů v tzv. bagatelních věcech, současně však upozorňuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583), podle kterého označení sporů o částky do 10 000 Kč jako bagatelních není, na rozdíl od sporů o částky do 2 000 Kč, přiléhavé, a vyvozuje, že by měla být v daném případě přípustnost přezkumu daleko širší. Kromě toho spotřebitelů, kteří se jako ona domáhají vydání bezdůvodného obohacení z titulu neoprávněně inkasovaných poplatků za vedení a správu úvěru, je asi 6 tisíc a žalovaná jistina v souhrnu přesahuje částku 28 mil. Kč. Obecné soudy přitom tyto spory nerozhodují jednotně, protože v některých řízeních žalobám vyhovují (rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 4. 2013 sp. zn. 25 C 261/2012 a ze dne 15. 10. 2013 sp. zn. 8 C 115/2013) nebo bankám nárok na zaplacení poplatku nepřiznávají (rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2013 sp. zn. 25 Co 60/2013), a pokud žaloby spotřebitelů zamítají, v odůvodnění svých rozhodnutí se rozcházejí nebo si dokonce odporují (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 5. 2013 sp. zn. 10 C 49/2013); do tohoto procesu vstoupil i finanční arbitr a dospěl k právním závěrům odlišným od právních závěrů obecných soudů (nález ev. č. 5700/2013 ze dne 15. 7. 2013). S ohledem na to stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že by Ústavní soud měl do procesu rozhodování o poplatcích za vedení účtu vstoupit a sjednotit rozhodovací praxi obecných soudů, případně jim poskytnout určité vodítko, jinak hrozí, že se rozhodovací praxe bude odlišovat ještě více, čímž dojde k popření principu právní jistoty jako ústavně normativního výrazu demokratického právního státu. 6. Dalším důvodem, proč by Ústavní soud měl napadené rozhodnutí přezkoumat, má být skutečnost, že toto je zjevně excesivní, neboť obvodní soud zcela pomíjí judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu i příslušnou právní úpravu. Prvním důvodem je, že soud nesprávně akcentoval zásadu autonomie vůle smluvních stran, když nedostatečně zhodnotil zásadu ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, dále nesprávně posoudil otázku určitosti a srozumitelnosti předmětného ujednání (§ 37 odst. 1 obč. zák.), nevyložil pochybnosti vzniklé při výkladu smluvních ujednání ve prospěch spotřebitele (§ 55 odst. 3 obč. zák.), nesprávně posoudil zhoršení postavení spotřebitele podle uzavřené smlouvy oproti postavení spotřebitele podle zákona (§ 55 odst. 1 obč. zák.), odepřel jí přezkum, zda smlouva o úvěru obsahuje podmínky, jejichž důsledkem je značná nerovnováha v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele (§ 56 odst. 1 ve spojení s § 55 ods