III.ÚS 3729/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3729/15 ze dne 7. 6. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů: a) MUDr. Olgy Anýžové, b) Ing. Pavla Anýže, c) Ing. Aleny Mecové, d) Richarda Kocourka, e) Michala Kocourka, f) Ing. Magdaleny Havlíčkové, g) Ing. Jana Adámka, h) Františka Adámka, i) Zuzany Adámkové, stěžovatelů a), b), c), d), f), g), h), i) zastoupených JUDr. Petrem Pečeným, advokátem, sídlem Purkyňova 2, Praha 1, a stěžovatele e) zastoupeného Mgr. Petrem Fučíkem, advokátem, sídlem Purkyňova 2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2015 č. j. 28 Cdo 1484/2015-206, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2014 č. j. 24 Co 126/2014-121, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. února 2014 č. j. 25 C 54/2013-87, rozhodnutí ministra financí ze dne 16. května 2013 č. j. MF-42563/2013/03-64949/2012, a rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 15. února 2013 č. j. MF-32261/2013/44-64949/2012, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé a) až i) [pozn. stěžovatelé d) a e) byli účastníky až soudního řízení, neboť ve správním řízení vystupovala jako účastnice jejich právní předchůdkyně] podali dne 25. 6. 2012 žádost o přiznání náhrady za znárodněný majetek - podnik Franta Anýž, a. s., a podnik Franta Anýž a spol. Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 15. 2. 2013 č. j. MF-32261/2013/44-64949/2012 výrokem I. zamítlo žádost o náhradu za znárodněný podnik společnosti Franta Anýž, a.s., a výrokem II. zastavilo řízení o žádosti týkající se podniku Franta Anýž a spol. Rozklad stěžovatelů proti tomuto rozhodnutí byl zamítnut rozhodnutím ministra financí ze dne 16. 5. 2013 č. j. MF-42563/2013/03-64949/2012. 2. O následné žalobě stěžovatelů podané dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 17. 2. 2014 č. j. 25 C 54/2013-87 tak, že výrokem I. zamítl žalobu v části týkající se náhrady za znárodněný majetek - podnik společnosti Franta Anýž, a. s., výrokem II. zastavil řízení o žalobě v části směřující proti zastavení správního řízení ve vztahu uplatněnému nároku na náhradu za znárodněný majetek - podnik Franta Anýž a spol., a výrokem III. obvodní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Obvodní soud svůj výrok o zastavení řízení ve vztahu k části žaloby "opřel" o ustanovení § 104b odst. 1 o. s. ř. a uvedl, že v dané části žaloba napadala nemeritorní rozhodnutí správních orgánů o zastavení správního řízení, proti kterému je možno/třeba brojit žalobou k soudu podanou podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Ve zbývající části obvodní soud žalobu zamítl po věcném přezkumu; dospěl k závěru, že stěžovatelům nelze přiznat jimi požadovanou náhradu na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků (dále jen "dekret č. 100/1945 Sb."), a zákona č. 114/1948 Sb., o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků (dále jen "zákon č. 114/1948 Sb."). 3. K odvolání stěžovatelů rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 6. 10. 2014 č. j. 24 Co 126/2014-121 tak, že napadený výrok I. a na něm závislý nákladový výrok III. prvostupňového rozsudku potvrdil. Ztotožnil se se závěry obvodního soudu a k odvolacím námitkám vyložil, že ke znárodnění majetku došlo na základě § 1 odst. 1, bodu 25. zákona č. 114/1948 Sb., který stran náhrady za znárodnění odkazoval ve svém ustanovení § 6 na příslušná ustanovení dekretu č. 100/1945 Sb. K přechodu majetku na stát mohlo dojít (v souladu se zásadou zákazu retroaktivity) nejdříve dne 28. 4. 1948, neboť tento den byl citovaný zákon vyhlášen. K přechodu tedy došlo v tzv. rozhodném období vymezeném od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, proto je/bylo možno se domáhat požadované náhrady za znárodněný majetek pouze na základě (a dle podmínek) restitučních zákonů, které představují lex specialis (i) vůči právním předpisům upravujícím poskytování náhrad za znárodnění majetku; v daném případě by přicházel v úvahu zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."). 4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 10. 2015 č. j. 28 Cdo 1484/2015-206 odmítl dovolání stěžovatelů s tím, že městský soud vyřešil položené otázky hmotného práva v souladu s ustálenou judikaturou (příklady takové judikatury uvedl). Konstatoval, že v situaci, kdy na zmírnění majetkové křivdy spočívající v neposkytnutí náhrady za znárodněný majetek podle právních předpisů z let 1945 -1948 pamatuje § 2 odst. 3 věta druhá zákona č. 87/1991 Sb., je současně vyloučena možnost uplatňovat tentýž nárok na náhradu (přímo) na základě poválečných právních předpisů. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé a), b), c), d), f), g), h), i) se ústavní stížností ze dne 21. 12. 2015 a dále stěžovatel e) se separátní ústavní stížností datovanou téhož dne domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí soudů a správních orgánů. Usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 3729/15, III. ÚS 3742/15 byly obě ústavní stížnosti spojeny ke společnému projednání pod sp. zn. III. ÚS 3729/15. 6. Stěžovatelé tvrdili porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále práva vlastnického podle čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 7. Uvedli, že majetkem ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je třeba rozumět nejen již existující vlastnictví, nýbrž i majetkový zájem zahrnující dostatečně určité pohledávky, na základě kterých vzniká legitimní očekávání o dosažení určitého vlastnického práva (resp. rozmnožení majetku). Konstatovali, že takovým majetkovým nárokem disponují, avšak správní orgány a soudy jejich právo na ochranu majetku porušily; dopustily se přitom svévole, neboť aplikovaly chybně právní předpisy a judikaturu, nerespektovaly kogentní normu - zákon č. 114/1948 Sb., resp. ji interpretovaly v rozporu s principem spravedlnosti, a jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. 8. Správním orgánům stěžovatelé vytkli, že k otázce (ne)aplikovatelnosti dekretu č. 100/1945 Sb. odkázaly na nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 14/94, který se však týká dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen "dekret č. 108/1945 Sb."). Právní úprava náhrad za znárodněný majetek obsažená v dekretu č. 100/1945 Sb. však v porovnání s dekretem č. 108/1945 Sb. v dnešním demokratickém státě a s ohledem na dnešní lidskoprávní hlediska (ochranu majetkových práv) obstojí; dekret č. 100/1945 Sb. nelze považovat za "vyhaslý". Stěžovatelé uvedli, že navíc svůj nárok odvozovali od zákona č. 114/1948 Sb. (nikoliv od dekretu č. 100/1945 Sb.), proto závěry citovaného nálezu nelze na jejich věc použít. Správním orgánům stěžovatelé dále vytkli nesprávné posouzení promlčení nároku, nesprávné závěry týkající se rozhodného okamžiku pro posouzení kapitálové účasti na společnosti Franta Anýž, a. s., a rovněž nesprávné závěry o důsledcích peněžní reformy pro uplatněný nárok stěžovatelů. 9. Soudům stěžovatelé vytkli, že se nevypořádaly s jejich námitkami a odkazovaly na judikaturu, která však jejich věc neřeší, resp. nevyložila vztah restitučního zákonodárství a zákona č. 114/1948 Sb., resp. dekretu č. 100/1945 Sb. Podle stěžovatelů nebyla tato jimi nastolená otázka dosud judikaturou řešena. Soudy podle nich nesprávně pojaly restituční předpisy jako speciální zákony ve vztahu k zákonu č. 114/1948 Sb. Namítli, že z restitučních předpisů vyplývá nárok na vrácení majetku a teprve v případě, že z různých důvodů není navrácení možné, nastupuje finanční náhrada, která je až sekundárním nárokem (např. § 13 zákona č. 87/1991 Sb.). Zákon č. 114/1948 Sb., resp. dekret č. 100/1945 Sb., však zakotvuje pouze a jen právo na finanční náhradu za znárodněný majetek. Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že pro aplikaci principu speciality restitučního zákonodárství je nutné, aby nároky byly totožné. V případě stěžovatelů jde však o nároky odlišné; nepožadují nárok upravený zákonem č. 87/1991 Sb., nýbrž jejich nárok spočívá ve vydání rozhodnutí o náhradě podle zákona č. 114/1948 Sb. Stěžovatelé tedy svým postupem neobchází restituční zákonodár