Ústavní soud III.ÚS 3739/15 – Zahájení trestního stíhání

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného příkazu "k domovní prohlídce a k prohlídce jiných prostor", neboť dle jejího názoru jím byla porušena její základní práva garantovaná ustanoveními čl. 10, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále navrhla, aby Ústavní soud nadepsanému policejnímu orgánu zakázal pokračovat v porušování uvedených práv a přikázal mu obnovit stav před jejich porušením tím, že jí vydá věci zabavené při domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor provedené dne 9. 12. 2015, specifikované v protokolech o provedení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor sepsaných téhož dne pod č. j. KRPM-23149-72/TČ-2015-140981, resp. sp. zn. KRPM-23149/TČ-2015-140981.

Policejní orgán (Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, Územní odbor Šumperk, Oddělení hospodářské kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování) záznamem o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zahájil úkony trestního řízení ve věci podezření z přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník").

Okresní soud v Šumperku ústavní stížností napadeným příkazem s poukazem na ustanovení § 82 odst. 1 a 2, § 83 odst. 1 a § 83a odst. 1 tr. řádu nařídil "domovní prohlídku a prohlídku jiných prostor", a to 1) rodinného domu a příslušenství domu v A1, katastrální území Mohelnice, list vlastnictví č. A2, parcela A3, bytových jednotek č. A4 až 6, náležející do vlastnictví stěžovatelky, Ing. Vojtěcha Sýkory a Marty Sýkorové, a dále 2) kanceláře užívané stěžovatelkou, nacházející se v katastrálním území obce Mohelnice, list vlastnictví č. B1, parcela č. B2, v přízemí bytového domu č. B3.

Příkaz Okresní soud v Šumperku odůvodnil podezřením, že se v označených prostorách může nacházet účetnictví společnosti BSZ služby, s. r. o., které podezřelý Ing. Jan Jeřábek i přes výzvu doručenou mu dne 30. 3. 2015 "odmítá do současnosti vydat".

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že je vlastníkem bytové jednotky č. A6 a uživatelkou kanceláře na výše označených adresách. Policejní orgán jí doručil rubrikovaný příkaz dne 9. 12. 2015 v ranních hodinách. Nevyslechl ji, pouze ji poučil podle § 85 tr. řádu. Prohlídku provedl rovněž v bytové jednotce č. A5, kde bydlí její děti. Nesepsal s ní protokol (sepsal jej s Ing. Janem Jeřábkem) a nevydal písemné potvrzení o výsledku úkonu ani opis protokolu, jak vyžaduje § 85 odst. 4 tr. řádu.

Soud neodkladnost prohlídky ve smyslu § 160 odst. 4 tr. řádu odůvodnil nebezpečím zničení předmětů a chemikálií sloužících k výrobě pervitinu, pro které úkon nesnese odkladu do doby, než bude zahájeno trestní stíhání. Stěžovatelka tyto předměty a chemikálie nikdy nevlastnila, v označených prostorách se nikdy nenacházely, policejní orgán je nehledal a ani neodňal. Na odůvodnění neodkladnosti se proto patří nahlížet, jako na chybějící.

Stěžovatelka k protokolu připojila své vyjádření, a to jak k údajné neodkladnosti z důvodu nutnosti zajistit věci a chemikálie pro výrobu pervitinu, tak i ke znemožnění výkonu činnosti daňového poradce.

Příslušníci Policie České republiky do kanceláře stěžovatelky vnikli násilím, aniž by ji vyzvali k předložení klíčů, což považuje za nepřiměřené, šikanózní a dotýkající se její osobní cti, vážnosti a dobré profesní pověsti. Nerespektovali ani její návrh, aby v průběhu prohlídky byla přítomna nezúčastněná osoba - zaměstnankyně Městského úřadu Mohelnice.

Stěžovatelce byly odňaty počítače s veškerou agendou všech klientů, databázemi, software ke zpracování přiznání a dalších podání, účetní software atd. Do hlavního počítače se automaticky při připojení k internetu stahuje e-mailová pošta, je z něj přístup do elektronického bankovnictví a jsou do něj ukládány dokumenty došlé a odeslané prostřednictvím datové schránky. Naprostá většina se týká různých klientů, které stěžovatelka zastupuje a poskytuje jim své služby daňového poradce. To naprosto ochromilo jakoukoli pracovní činnost stěžovatelky jako daňového poradce, a to včetně neodkladných úkonů (omluvy a žádosti o prodloužení lhůty z důvodů nemoci atd.). Od prohlídky nejsou k nalezení přístupové údaje pro datové schránky. Tyto jsou sice zálohovány v počítačích, avšak k těm stěžovatelka pro jejich odnětí nemá přístup. Uvedený stav povede ke vzniku škod, za které stát ponese odpovědnost.

Příkaz označuje stěžovatelku za účetní podezřelého, a tedy přehlíží, že je daňovým poradcem již od roku 1995. Opomíjí tudíž úpravu obsaženou v zákoně č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zejména povinnost daňového poradce zachovat mlčenlivost ve smyslu ustanovení § 6 odst. 8 tohoto zákona. Upozorňuje, že advokáti a daňoví poradci jsou v daňovém řízení podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, postaveni naroveň a mají společné označení "poradce". Současně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (219/2010 Sb., N 121/57 SbNU 495). Místem podnikání stěžovatelky je přitom i její bydliště.

Stěžovatelce byla výzva policejního orgánu k vydání věci důležité pro trestní řízení řádně doručena do datové schránky dne 6. 12. 2015, tedy až 10 dnů po vydání příkazu soudem. Stěžovatelka tentýž den na výzvu odpověděla, že z přípisu nejenže není patrné, kdo má být podezřelý, ale ani to, jaké věci mají být vydány, tedy není možné s ohledem na zákonem uloženou mlčenlivost jí jako daňové poradkyně situaci posoudit, zda, vůči komu a jak na případ dopadá. Po upřesnění by stěžovatelka věci vydala, policejní orgán nicméně ke specifikaci nepřistoupil.

Stěžovatelka s poukazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 28. 4. 2005 ve věci Buck v. Spolková republika Německo, stížnost č. 41604/98, dovozuje, že ve fázi trestního řízení, kdy ještě nebylo zahájeno trestní stíhání, je nutno velmi pečlivě a s rozmyslem při nařizování domovní prohlídky zvažovat také kritérium proporcionality zásahu do práva na nedotknutelnost obydlí. K tomuto posuzování pravděpodobně vůbec nedošlo, přičemž stěžovatelka nebude obviněna, a tedy se jí neotevře možnost uplatňovat práva v navazujícím trestním řízení.

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka zdůraznila, že z napadeného příkazu není zřejmé, jaké věci mají být zajištěny, přičemž odebrání počítačů a následné procesní postupy orgánů činných v trestním řízení ohrožují její činnost daňové poradkyně, brání jejímu synovi ve studiu a nesplňují požadavek na přiměřenost omezení základních práv a svobod.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce [srov. nálezy ze dne 6. 6. 1996 sp. zn. I. ÚS 46/96 (N 43/5 SbNU 363) a ze dne 24. 2. 2000 sp. zn. IV. ÚS 582/99 (N 30/17 SbNU 221)], za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), usnesení ze dne 6. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 316/99, ze dne 11. 12. 2001 sp. zn. I. ÚS 486/01, ze dne 21. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 213/03, ze dne 30. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 262/03 a další]. Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic "podústavního" práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05).

Zdrženlivost v zásazích proti příkazu k domovní prohlídce, resp. prohlídce jiných prostor a pozemků Ústavní soud prolomil pro mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování, a to rovněž ve vztahu k názorům, jež k významu uvedených procesních institutů Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjádřil.

Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelkou namítaných ustanoveních Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v příslušných ustanoveních trestního řádu.

Ustanovení § 82 a násl. a § 160 odst. 4 tr. řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit v nich zakotvené klíčové pojmy [viz jmenovitě pojem "důvodnost podezření", že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejících (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení, obsažený v § 82 odst. 1 tr. řádu, resp. úkonu, který vzhledem k "nebezpečí" jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání, jak stanoví § 160 odst. 4 tr. řádu] nelze zpravidla zcela úplně a bezezbytku, resp. objektivně verifikovatelně.

Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 82 a násl. a § 160 odst. 4 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad tzv. podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či jiného excesu (kupříkladu logického, v podobě vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikaturní standardy a zakládají stav nepřípustné libovůle.

I kdyby okresním soudem zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry, že v předmětných prostorách "může být" věc důležitá pro trestní řízení, byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů stanovených trestním řádem v dané věci však nejde; nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodného podezření" a "nebezpečí" ve smyslu § 82 odst. 1, 2 a § 160 odst. 4 tr. řádu] zde byly překročeny.

Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech soud použil toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit "podezření" přítomnosti věci důležité pro trestní řízení a "nebezpečí" zmaření úkonu, zničení nebo ztráty důkazu předvídané § 82 odst. 1, 2 a § 160 odst. 4 tr. řádu], k dispozici není.

Co do námitky nedostatečného odůvodnění příkazu k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor je nutné především vyjít z toho, že k jeho vydání postačí, jak bylo výše uvedeno, "důvodné podezření", že v předmětných prostorách "je věc ... důležitá pro trestní řízení"; odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Přiměřeně se zde uplatní právní názor Ústavního soudu vyslovený v souvislosti s institutem usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož "trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (srov. mutatis mutandis usnesení ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03). Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako o odůvodněnosti závěru o "důvodnosti" vymezených "podezření"; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž příkaz slouží.

Ohledně této námitky stojí za připomenutí usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. III. ÚS 1033/07 a ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1578/07, podle kterých "ani v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám ani v případě postupu dle § 78 odst. 1 tr. řádu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i kautel práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci následně konkretizovány v pořízených protokolech dle § 85 odst. 3 ve spojení s § 79 odst. 5 tr. řádu, zatímco v příkazu k provedení prohlídky postačí uvést toliko určité kategorie věcí, resp. důkazů. Stejně tak nelze v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností a lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná."

O protiústavnost (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny) jde i tehdy, jestliže procesní postup soudu vybočuje ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení bylo způsobilé se promítnout (stěžovatelce negativně) do jeho výsledku. Je evidentní, že okresní soud odkaz na "předměty a chemikálie sloužící k výrobě pervitinu" zařadil do odůvodnění svého rozhodnutí pouze písařskou chybou; tento nedostatek však ústavněprávní roviny nedosahuje. V širších souvislostech stojí za připomenutí nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 835/14 (N 154/74 SbNU 317).

Ústavní soud má za to, že orgány činné v trestním řízení v posuzované věci naplnily podmínky, které jsou na jejich postup z hlediska ústavněprávního přezkumu kladeny. Okresní soud v Šumperku dostatečně vysvětlil existenci důvodného podezření ze spáchání přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku. Účelem provedení prohlídky mělo být především zajištění účetnictví společnosti BSZ služby, s. r. o., což se konstatuje na str. 2 v odst. 2 a 3 příkazu. Jak vyplývá z protokolů o provedení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor, právě označení této obchodní společnosti neslo značné množství zabavených listinných materiálů.

Byť je zřejmé, že tyto materiály význam pro trestní řízení mít nemusejí, oslabuje se tím přesvědčivost v ústavní stížnosti otevřené polemiky stran postupu orgánů činných v trestním řízení, neboť se naznačuje, že o svévoli ze strany orgánů činných v trestním řízení nejde. Jakkoli napadený příkaz obsahuje výčet věci, kvůli kterým se prohlídka nařizuje, zčásti relativně obecný a zčásti chybný (viz výše), je z něj dostatečně zřejmé, které dokumenty a informace mají být během prohlídky zajištěny, a tedy z jakého důvodu byla prohlídka nařízena. V této souvislosti je třeba opět připomenout usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. III. ÚS 1033/07 a ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1578/07. Současně nelze ztrácet ze zřetele kontext (charakter) trestné činnosti, v rámci jejíhož prošetřování byl napadený příkaz vydán; zjevně se totiž má jednat o trestnou činnost ekonomického charakteru, jež se vyznačuje mj. tím, že - cum grano salis - na poškozené straně nefigurují (a to často i nepřímo) žádné konkrétní fyzické osoby, které by měly efektivní možnost (zájem) tuto trestnou činnost indikovat, a tedy i oznámit.

K námitce stěžovatelky, že prohlídka proběhla v jí užívaných prostorách, ačkoli nespadá mezi podezřelé subjekty, dlužno připomenout, že Ústavní soud kupř. v usnesení ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2831/11, ze dne 12. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 2343/13 a ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 2159/15 neshledal ústavněprávní deficit v případě prohlídky u stěžovatele, který "není podezřelý".

Pokud jde o otázku neurčitosti výrokové části příkazu, Ústavní soud považuje za rozhodující, že závěr o totožnosti předmětných prostor lze učinit z dalších údajů, resp. jejich vzájemnou kombinací. Na danou věc tudíž nejsou bezprostředně aplikovatelné závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2227/12 (N 189/67 SbNU 271), týkající se domovní prohlídky v obydlí třetí osoby.

Ústavní soud připouští, že v okamžiku, kdy má být příkaz k prohlídce vydán, existuje zpravidla málo "procesně fixovaných" informačních zdrojů a soudce je beztak mnohdy odkázán na stručné a fragmentární informace poskytnuté mu policejními orgány a státním zastupitelstvím; na důkladnou prověrku těchto informací nemá soudce v této fázi řízení dostatek času a prostředků [srov. odlišné stanovisko soudců Jana Musila a Michaely Židlické k nálezu ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (219/2010 Sb., N 121/57 SbNU 495), odst. 40].

Aniž by Ústavní soud aproboval tzv. fishing expedition (srov. rozsudek ESLP ze dne 2. 4. 2015 ve věci Vinci Construction a GTM Génie Civil et Services v. Francie, stížnosti č. 63629/10 a 60567/10, souhlasné stanovisko soudců Zupančiče a De Gaetana), rovněž v této souvislosti lze připomenout výše uvedené závěry (srov. odst. 28 až 30) ohledně zabavení věcí se vztahem k inkriminovaným subjektům.

Rovněž ve vztahu k námitce týkající se neprovedení "předchozího výslechu" nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že nedosahuje ústavněprávní dimenze (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2460/13). Smyslem předchozího výslechu před provedením domovní prohlídky, prohlídky jiných prostor a pozemků a osobní prohlídky jako vážného, byť za zákonem stanovených podmínek legálního, zásahu do ústavně zaručeného základního práva, je - v případě dobrovolného vydání věci v průběhu tohoto výslechu - tento zásah odvrátit (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1142).

Policejní orgán v protokolu o provedení prohlídky jiných prostor konstatoval, že "předchozí výslech" stěžovatelky neprovedl z důvodu neodkladnosti úkonu, resp. že po ní vydání věcí požadoval již výzvou doručenou dne 1. 12. 2015, "na kterou však odmítla předmětné věci vydat". Z protokolu o provedení domovní prohlídky vyplývá, že policejní orgán provedl předchozí výslech Jana Jeřábka (§ 84 tr. řádu), který sdělil, že účetnictví BSZ služby, s. r. o. "nemá a nevydá", neboť "se nachází v luftě a je to pro něj mýtické", přičemž stěžovatelka (která byla v průběhu prohlídek přítomna) se v ústavní stížnosti nevyjádřila, zda se inkriminovaná část účetnictví dochovala, resp. zda ji bylo možné vydat. Policejní orgán stěžovatelku poučil podle § 85 odst. 1 tr. řádu, a příkaz stěžovatelce doručil. Pokud jde o předání potvrzení o odebrání věcí, postup policejního orgánu neodporuje závěrům usnesení ze dne 9. 7. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1112/15.

Není přitom důvod upírat validitu konstatování, že orgány činné v trestním řízení by měly učinit výzvu k vydání věci vůči daňovému poradci až tehdy, pokud existuje podezření, že se nachází v jeho držení, a nikoli v dispozici klienta. Stojí za zmínku, že daňový poradce je povinen dokumenty klientovi vrátit dle jeho požadavku a není oprávněn uplatňovat kupř. zadržovací právo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007 sp. zn. 21 Cdo 694/2006).

Stěžovatelce lze přisvědčit, že daňové poradenství je povolán poskytovat rovněž advokát, a to na podkladě zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, který oproti zákonu č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, ve znění pozdějších předpisů, obsahuje bližší úpravu ochrany informací zachycených v listinné podobě. Určité rozdíly v úrovni ochrany informací v případech daných profesí (srov. zejména § 78 odst. 2, § 85b a § 99 tr. řádu, resp. § 255 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád) však ve sledovaných souvislostech ústavněprávní diskrepanci nezakládají. Lze připomenout nález sp. zn. III. ÚS 486/98 (N 12/13 SbNU 79) a usnesení 28. 3. 2002 sp. zn. IV. ÚS 2/02 (U 11/25 SbNU 385), ze dne 15. 8. 2008 sp. zn. I. ÚS 3045/07, ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 309/14 a ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3676/15.

Pokud jde o otázku ochrany práv klientů stěžovatelky, patří se zdůraznit, že ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, či v zájmu ochrany veřejných zájmů, podat nelze; zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329)]. Sluší se zaznamenat, že Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 486/98 (N 12/13 SbNU 79) a v usnesení ze dne 28. 3. 2002 sp. zn. IV. ÚS 2/02 (U 11/25 SbNU 385) zohlednil orgánům činným v trestním řízení zákonem uloženou povinnost zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozví v souvislosti s výkonem své pravomoci.

Orgány činné v trestním řízení neporušily zásadu zdrženlivosti, jestliže před vydáním předmětného příkazu nevyužily instituty trestního řízení, jež více šetří základní práva podezřelých osob, jmenovitě upravené v ustanoveních § 78 a § 79 tr. řádu. Takové postupy se totiž zjevně příčí smyslu prohlídky coby úkonu neodkladného; ve vztahu k věcem, které měly být při prohlídce zjištěny, hrozilo - v případě dalšího vyčkávání, zda budou dobrovolně odevzdány - jejich odstranění, resp. ztráta příslušných důkazů (srov. kupř. usnesení ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3906/12).

Jestliže jde o námitku stran omezení syna stěžovatelky v řádném studiu, patří se zopakovat, že zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis.

Je-li domovní prohlídka či prohlídka jiných prostor a pozemků nařízena ve fázi před zahájením trestního stíhání jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon ve smyslu § 160 odst. 4 trestního řádu, jde v takovém případě o zvlášť závažný zásah do ústavně zaručeného práva na domovní svobodu, a proto také rozhodnutí, na jehož základě má být takový úkon proveden, musí být i z tohoto hlediska zvláštní závažnosti přiměřeně a dostatečně odůvodněno. Z příkazu by v takovém případě mělo být, alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu, seznatelné, z jakých důvodů považoval soud daný úkon za neodkladný nebo neopakovatelný [viz nález ze dne 25. 8. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1780/07 (N 147/50 SbNU 297)]. Ústavní soud má za to, že okresní soud související odůvodnění situoval do obecné roviny (resp. zatížil jej chybným vymezením věcí, které mají být zajištěny), nicméně i odtud lze jednoznačně seznat, v čem neodkladnost předmětného úkonu ve smyslu § 160 odst. 4 tr. řádu po skutkové stránce spočívá, tj. že hrozí ukrytí či zničení důkazního materiálu významného z hlediska prověřované věci, který se v prostorách nachází; tyto důvody jsou nadto z okolností případu zřejmé [srov. usnesení ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1578/07, ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 349/09, ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3906/12 a ze dne 15. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3414/12, dále též mutatis mutandis nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (N 76/73 SbNU 351)]. Prohlídku za neodkladný a neopakovatelný úkon označuje též výše specifikovaný protokol.

Ústavní soud v recentní judikatuře dává najevo, že stěžovatel, který brojí ústavní stížností proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci v podobě tvrzeného porušení základních práv v souvislosti s prováděním domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků, by před jejím podáním měl - zásadně - vyčerpat veškeré procesní prostředky, jež mu jsou k dispozici, v daném případě tedy postupovat ve smyslu ustanovení § 174 odst. 2 písm. b) tr. řádu (blíže viz odůvodnění usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14), případně žádat o vrácení vydaných či odňatých věcí (§ 78 a § 79 tr. řádu ve spojení s § 80 téhož zákona). Ze sdělení Okresního státního zastupitelství v Šumperku vyplývá, že stěžovatelka procesní prostředky podle § 174 odst. 2 písm. b) tr. řádu uplatnila.

Jestliže ústavněprávní konformita napadeného soudního příkazu nebyla relevantně zpochybněna, je totéž namístě vztáhnout i k postupu policejního orgánu, pakliže jednal v souladu s ním, pročež není třeba se zabývat otázkou, zda je v případě prohlídky již ukončené dán znak "aktuálního, trvajícího zásahu orgánu veřejné moci" (v podrobnostech srov. usnesení ze dne 18. 8. 2011 sp. zn. III. ÚS 1651/11), a hodnocení návrhu stěžovatelky, aby Ústavní soud policejnímu orgánu uložil obnovit stav před "porušením" jejích základních práv, resp. vydal zabavené věci, je tomu konsekventní. Dlužno zaznamenat, že stěžovatelka ústavní stížnost nemodifikovala v návaznosti na rozhodnutí policejního orgánu o vrácení věcí ze dne 27. 1. 2016.

Ústavní soud je tudíž názoru, že stěžovatelkou oponovaný zásah sledoval cíle definované v čl. 12 odst. 3 Listiny (mj. odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku) i čl. 8 odst. 2 Listiny (ochrana pořádku a předcházení zločinnosti). Z hlediska otázky, zda zásah byl "nezbytný v demokratické společnosti", Ústavní soud má za to, že důvody uvedené v příkazu okresního soudu mohou být považovány za odpovídající sledovaným legitimním cílům této prohlídky. Z uvedeného nutno dovodit, že v projednávaném případě nebyl dán ani jakýkoliv důvod pro vyhovění požadavku stěžovatelky na obnovení stavu před "porušením" jejích základních práv, resp. vydání zabavených věcí. Ústavní soud neshledal, že by vydáním příkazu a provedením prohlídky před zahájením trestního stíhání orgány činné v trestním řízení vybočily z mezí stanovených ústavním pořádkem, zejména čl. 12 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy.

Je tak namístě shrnout, že stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) odmítl.

O stěžovatelčině návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti (§ 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud zvláště nerozhodoval, jelikož mu fakticky vyhověl.