III.ÚS 3804/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3804/19 ze dne 5. 1. 2021 N 1/104 SbNU 10 K nedostatku pravomoci soudu rozhodnout o dělení nebo scelování pozemků podle § 82 odst. 3 stavebního zákona   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Česká republika - Státní pozemkový úřad, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Florenc, proti části I. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2019 č. j. 28 Cdo 2031/2019-1662, části I. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2018 č. j. 27 Co 166/2018-1570, 27 Co 169/2018 a výroku I bodu 4 písm. p) a výrokům III a IV rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. března 2018 č. j. 15 C 47/2016-1377, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku jako účastníků řízení, takto: I. Výrokem I usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2019 č. j. 28 Cdo 2031/2019-1662 v části, v níž se odmítá dovolání proti části I. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2018 č. j. 27 Co 166/2018-1570, 27 Co 169/2018, kterou se potvrzují výrok I bod 4 písm. p) a výroky III a IV rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. března 2018 č. j. 15 C 47/2016-1377, výrokem I rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2018 č. j. 27 Co 166/2018-1570, 27 Co 169/2018 v části, v níž se potvrzují výrok I bod 4 písm. p) a výroky III a IV rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. března 2018 č. j. 15 C 47/2016-1377, a výrokem I bodem 4 písm. p) a výroky III a IV rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. března 2018 č. j. 15 C 47/2016-1377 byla porušena práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví a na soudní ochranu zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok I usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2019 č. j. 28 Cdo 2031/2019-1662 v části, v níž se odmítá dovolání proti části I. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2018 č. j. 27 Co 166/2018-1570, 27 Co 169/2018, kterou se potvrzují výrok I bod 4 písm. p) a výroky III a IV rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. března 2018 č. j. 15 C 47/2016-1377, výrok I rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2018 č. j. 27 Co 166/2018-1570, 27 Co 169/2018 v části, v níž se potvrzují výrok I bod 4 písm. p) a výroky III a IV rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. března 2018 č. j. 15 C 47/2016-1377, a výrok I bod 4 písm. p) a výroky III a IV rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. března 2018 č. j. 15 C 47/2016-1377 se ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených částí rozhodnutí pro porušení svých základních práv na ochranu vlastnictví a na soudní ochranu zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelka napadla ústavní stížností pouze ty části v záhlaví uvedených rozhodnutí, jež se týkají části pozemku parc. č. XY/1 v katastrálním území a obci V., vymezeného geometrickým plánem č. ZY, vypracovaným Ing. Martinem Appeltem dne 3. 1. 2018, schváleným Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj dne 11. 1. 2018 pod č. PGP-11/2018-206 (dále jen "předmětný pozemek"). Tento geometrický plán je součástí napadeného rozsudku Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud"). Předmětný pozemek vznikl rozdělením původního pozemku parc. č. XY/1 v katastrálním území a obci V. (dále jen "pozemek"), podle uvedeného geometrického plánu, na pozemky parc. č. XY/1 o výměře 4 305 m2 a parc. č. XY/32 o výměře 227 m2. 3. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že se Václav Hlaváč, v procesním postavení žalobce (dále jen "žalobce"), v řízení před obecnými soudy domáhal nahrazení souhlasu stěžovatelky s bezúplatným převodem pozemků v okrese M. do svého vlastnictví jako náhrady za pozemky nevydané v restitučním řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě"). Okresní soud rozhodl I. výrokem v záhlaví uvedeného rozsudku o nahrazení projevu vůle stěžovatelky k uzavření smlouvy o převodu v tomto výroku specifikovaných pozemků nacházejících se ve vlastnictví České republiky. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobce (resp. jeho právní předchůdce) vynaložil značnou snahu dosáhnout vydání náhradních pozemků za pozemky, k nimž mu bylo odňato vlastnické právo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. V této snaze byl podle okresního soudu neúspěšný zejména jednak kvůli liknavosti stěžovatelky (potažmo Pozemkového fondu České republiky), jednak kvůli neodůvodněnému podcenění hodnoty zabraných pozemků a taktéž kvůli neschopnosti nabídnout náhradní pozemky srovnatelné hodnoty nebo dostupnosti. Žalobci tudíž nezbylo než se domáhat svého restitučního nároku žalobou na nahrazení projevu vůle stěžovatelky k bezúplatnému převodu pozemků, neboť nikoli svou vinou nedosáhl zmírnění utrpěné majetkové křivdy. Výroky III a IV okresní soud rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit žalobci a České republice náklady řízení. 4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Stejně jako okresní soud neshledal důvodnou námitku stěžovatelky, že nezbytnou podmínkou nahrazení projevu vůle převést část pozemku je souhlas vlastníka dotčeného pozemku. Podle krajského soudu by bylo v rozporu se smyslem a účelem řízení, aby žalovaná jako vlastník náhradního pozemku a současně povinná osoba k uspokojení restitučního nároku mohla nedůvodně bránit převodu části pozemku vhodné jako náhradní pozemek, neboť opačný výklad by umožňoval např. slučování pozemků do větších celků částečně dotčených zákonnou překážkou bránící pak vydání celého pozemku. 5. Stěžovatelčino dovolání proti rozhodnutí krajského soudu bylo v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost; právní posouzení věci odvolacím soudem mělo být v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu a nebyl důvod vymezené právní otázky posoudit jinak. Na rozdíl od mínění stěžovatelky nenáleží rozdělení pozemku geometrickým plánem pro účely jeho převodu jako náhradního pozemku oprávněné osoby do výlučné působnosti stavebního úřadu. Stěžovatelka měla přehlédnout nejen učiněná skutková zjištění (důkazy zprávami příslušných orgánů územního plánování o potřebě takového rozhodnutí), ale i znění § 82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 350/2012 Sb., podle nějž se rozhodnutí o dělení nebo scelování pozemku nevyžaduje, jsou-li potřebné podmínky dány regulačním plánem, rozhodnutím stavebního úřadu nebo rozhodnutím podle zvláštního právního předpisu. Takovým rozhodnutím je i rozhodnutí soudu, jímž bylo stěžovatelce uloženo uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku podle zákona o půdě. Nejvyšší soud doplnil, že podle jeho ustálené praxe jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu, a nikoliv o rozhodnutí nahrazující prohlášení vůle podle § 161 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále též jen "o. s. ř."), jak se stěžovatelka mylně domnívala. V souladu s ustálenou soudní praxí též je, pokud soud, jenž rozhoduje o vlastnickém právu k pozemku, který se neshoduje s parcelami vymezenými v operátech katastru nemovitostí, odkáže v rozsudku na geometrický plán, který daný pozemek polohově vymezuje, a vznikla-li mezi pozemky nová hranice, je nutné znalecky vyhotovit plán s náležitostmi geometrického plánu, jenž bude součástí rozhodnutí (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016 sp. zn. 22 Cdo 75/2016). II. Argumentace stěžovatelky 6. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky obecnými soudy mělo dojít v důsledku svévolného výkladu právních norem vztahujících se na věc. Soudy podle stěžovatelky nerespektovaly kogentní povahu použitých zákonů a zatížily své právní posouzení extrémní nespravedlností při rozdělení a převodu předmětného pozemku. 7. Stěžovatelka poukazuje na účinky rozsudku o nahrazení projevu vůle, který sám o sobě nepovažuje za dostatečný titul pro změnu vlastnického práva, jelikož konstitutivní účinky spojuje teprve s vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí. Obecné soudy podle stěžovatelky svévolně a bez nezbytné argumentace založily své rozhodnutí na názoru, že náhradový rozsudek není rozhodnutím nahrazujícím prohlášení vůle, nýbrž rozhodnutím státního orgánu