III.ÚS 3817/17

Stěžovatel brojí jako zastupitelstvo obce proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2017 č. j. 4 As 138/2017-33, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 6. 2017 č. j. 30 A 76/2017-44, opatření obecné povahy Krajského úřadu Královéhradeckého kraje (dále také "krajský úřad") ze dne 27. 10. 2014 č. j. 2604/UP/2014/Ji-14, přičemž tvrdí, že vydáním napadených rozhodnutí došlo podle stěžovatele k porušení jeho práva na samosprávu, které mu zaručuje čl. 8 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 100 odst. 1 Ústavy a dále k zásahu do jeho činnosti v rozporu s čl. 101 odst. 4 Ústavy.

Stěžovatel je aktivně legitimován k podání tzv. komunální stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tvrdí-li, že nezákonným zásahem státu bylo porušeno právo územního samosprávného celku na samosprávu.

Stěžovatel spatřuje jako nezákonný zásah státu do svého práva na samosprávu shora označené opatření obecné povahy krajského úřadu, kterým bylo podle ustanovení § 94 a násl. a § 174 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), a za použití § 97 odst. 3 správního řádu, v dílčích částech zrušeno opatření obecné povahy č. j. 1252/11/Tom - Územní plán Pec pod Sněžkou, vydané stěžovatelem usnesením pod bodem č. 6 ze dne 13. 12. 2011. Tímto opatřením obecné povahy byl s účinností ke dni 31. 12. 2011 podle § 43 a násl. zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, vymezen územní plán Pece pod Sněžkou.

Proti shora označenému opatření obecné povahy krajského úřadu se stěžovatel bránil návrhem na jeho zrušení podle § 101a a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, přičemž rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 6. 2017 č. j. 30 A 76/2017-44 byl jeho návrh zamítnut.

Stejně tak byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti uvedenému rozsudku, a to rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2017 č. j. 4 As 138/2017-33.

Ministerstvo pro místní rozvoj (dále jen "ministerstvo") svým přípisem, doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 5. 2018, se ve smyslu ustanovení § 76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu domáhá postavení vedlejšího účastníka tohoto řízení před Ústavním soudem, když tvrdí, že má právní zájem na výsledku řízení, neboť dle ustanovení § 14 zákona České národní rady č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je ústředním orgánem státní správy ve věcech regionální politiky, politiky bydlení, rozvoje domovního a bytového fondu a pro věci nájmu bytů a nebytových prostor, územního plánování a stavebního řádu, vyvlastnění, investiční politiky, cestovního ruchu a pohřebnictví. Rovněž vykonává funkci ústředního správního úřadu ve věcech územního plánování a stavebního řádu podle stavebního zákona a dalších právních předpisů. Ministerstvo má tak za to, že předmětná ústavní stížnost se dotýká stavebního zákona a jeho prováděcí vyhlášky. Konkrétně stížnost směřuje k otázce oprávněnosti přezkumu opatření obecné povahy, kterým je vydávám územní plán, nadřízeným orgánem, k oprávněnosti posuzování zákonnosti obsahu územního plánu v rámci dozorové činnosti na úseku územního plánovaní dle § 171 stavebního zákona, či k závaznosti vyhlášky č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti. Z tohoto důvodu se ministerstvo domnívá, že rozsah předmětné ústavní stížnosti překračuje problematiku konkrétního územního plánu a výsledek řízení může mít obecný dopad na legislativu v oblasti územního plánování a na činnost orgánu veřejné správy na úseku územního plánovaní.

Podle § 76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud přiznat postavení vedlejšího účastníka i jiným osobám, které prokáží právní zájem na výsledku řízení, přičemž o této skutečnosti rozhoduje usnesením (§ 54 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). O právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva), přičemž právním je zájem tehdy, opírá-li se o nějaké konkrétní právo nebo právní poměr (srov. např. usnesení ze dne 9. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 449/06; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud v této konkrétní věci shledal, že o zainteresovanosti ministerstva na výsledku sporu nemá pochybnosti, jelikož přesvědčivě zdůvodnilo, proč má právní zájem na výsledku řízení (srov. sub 6). Se žadatelem lze souhlasit v tom, že rozsah předmětné ústavní stížnosti překračuje ve svých obecných souvislostech problematiku konkrétního územního plánu a výsledek řízení může mít obecný dopad na činnost orgánu veřejné správy na úseku územního plánování, přičemž ministerstvo pro místní rozvoj je ústředním orgánem státní správy na tomto úseku a podle § 11 odst. 1 písm. a) stavebního zákona vykonává státní dozor ve věcech územního plánování. Za této situace již nebylo nutno zvažovat žádost o vyjádření postupem podle § 48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.