III.ÚS 3835/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3835/17 ze dne 15. 5. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti pobočného spolku Děti Země - Klub za udržitelnou dopravu, sídlem Cejl 48/50, Brno, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem, sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. října 2017 č. j. 7 As 303/2016-42 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 2016 č. j. 31 A 68/2013-144, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Magistrátu města Brna, sídlem Malinovského nám. 624/3, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 35 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že na základě žádosti obchodní společnosti AUPARK Brno, spol. s r. o. bylo zahájeno územní řízení k umístění stavby "Polyfunkční centrum Aupark Brno", která má stát u křižovatky ulic Opuštěné a Trnité v Brně (dále též "stavba"). Stěžovatel jako žalobce se s poukazem na § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně přírody"), domáhal účasti v tomto územním řízení. Usnesením ze dne 27. 6. 2013 č. j. 120092785/NOVZ/STU/004 Úřad městské části města Brna, Brno - střed, odbor výstavby a územního rozvoje (dále také "správní orgán I. stupně") rozhodl o tom, že stěžovatel není účastníkem územního řízení o umístění stavby, neboť občanské sdružení (resp. od 1. 1. 2014 spolek - pozn. Ústavního soudu) může být dle § 70 zákona o ochraně přírody účastníkem jen takového správního řízení, při kterém mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody, což v dané věci splněno není. 3. Uvedené usnesení správního orgánu I. stupně napadl stěžovatel odvoláním, ve kterém uvedl, že se stavba dotýká zájmů ochrany přírody uvedených v § 12 zákona o ochraně přírody [v návaznosti na § 2 odst. 2 písm. g) a § 3 odst. 1 písm. m) téhož zákona]. Podle stěžovatele dojde k zásahu do harmonického měřítka dané lokality, přičemž na věc nedopadá výjimka podle § 12 odst. 4 zákona o ochraně přírody. Rozhodnutím ze dne 20. 9. 2013 č. j. MMB/0325807/2013 sp. zn. OUSR/MMB/0282543/2013 vedlejší účastník odvolání stěžovatele zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedl, že nepřisvědčil stěžovateli v tom, že budou dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny uvedené v § 1 až § 3 zákona o ochraně přírody. To vyplývá i z vyjádření odboru životního prostředí vedlejšího účastníka (dále též "orgán ochrany přírody") ze dne 27. 8. 2013, ze kterého nadto vyplývá, že tento orgán nebude vydávat stanovisko dle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody, a dále že byly splněny podmínky pro aplikaci výluky uvedené v § 12 odst. 4 zákona o ochraně přírody, s čímž se vedlejší účastník ztotožnil. 4. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadl stěžovatel správní žalobou, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 9. 2015 č. j. 31 A 68/2013-74 zamítl. Tento rozsudek byl pro nepřezkoumatelnost zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2016 č. j. 7 As 267/2015 - 57 a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. 5. Rozsudkem ze dne 5. 10. 2016 č. j. 31 A 68/2013-144 krajský soud žalobu opětovně zamítl. Krajský soud přisvědčil správním orgánům, že stěžovatel neměl být účastníkem daného územního řízení. K námitce, že nebyly splněny podmínky výluky podle § 12 odst. 4 zákona o ochraně přírody (podle něhož není třeba krajinný ráz posuzovat v zastavěném území a v zastavitelných plochách, pro které je územním plánem nebo regulačním plánem stanoveno plošné a prostorové uspořádání a podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody), krajský soud odkázal na argumentaci správních orgánů a shledal ji správnou. Podle krajského soudu není v dané věci sporné, že stavba bude umístěna v zastavěném území, resp. v zastavitelných plochách, pro které je územním plánem nebo regulačním plánem stanoveno plošné a prostorové uspořádání (k tomu poukázal na platný územní plán města Brna ve znění změny označené kódem B22/06-I, dále též "změna územního plánu"). Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele, že nedošlo k dohodě, jak to má na mysli § 12 odst. 4 in fine zákona o ochraně přírody. K tomu krajský soud odkázal na obsah správního a soudního spisu. Mimo jiné poukázal na pozvánku orgánu územního plánování pro orgán ochrany přírody na společné jednání ve věci změny územního plánu konané dne 8. 4. 2008, na následné vyjádření orgánu ochrany přírody ze dne 22. 4. 2008, na odůvodnění změny územního plánu (které vypracovala společnost UAD Studio, s. r. o., v říjnu 2008), na vyjádření orgánu ochrany přírody ze dne 27. 8. 2013, na přípis orgánu ochrany přírody ze dne 28. 7. 2016 a jeho doplnění ze dne 15. 8. 2016. Uvedené listiny provedl krajský soud na nařízeném soudním jednání dne 5. 10. 2016 jako důkaz a dospěl k tomu, že orgán ochrany přírody v rámci procesu změny územního plánu (v návaznosti na projednání, které proběhlo dne 8. 4. 2008) požadoval, aby změna územního plánu respektovala zvláště chráněná území včetně ochranného pásma, přírodní parky a registrované významné krajinné prvky. Z textové části odůvodnění změn pak dle soudu jednoznačně vyplývá, že toto stanovisko orgánu ochrany přírody bude respektováno. Pokud tedy v dané věci, jak vyplývá z provedených důkazů, proběhlo společné jednání dne 8. 4. 2008 a po tomto společném jednání zaslal orgán ochrany přírody výše uvedené požadavky, které stanoví podmínky ochrany všech zájmů chráněných podle zákona o ochraně přírody v plánované změně územního plánu, a tyto podmínky byly pořizovatelem územního plánu respektovány, lze podle krajského soudu dospět k závěru o dohodě, jak to má na mysli § 12 odst. 4 zákona o ochraně přírody. 6. Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 5. 10. 2017 č. j. 7 As 303/2016-42 zamítl. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na bohatou judikaturu tohoto soudu v uvedené oblasti a dovodil, že optikou této judikatury nahlížel i na námitky stěžovatele, že mu mělo být přiznáno účastenství v daném řízení, a nepřisvědčil jim. Nejvyšší správní soud uvedl, že v řízení před krajským soudem byla ověřena správnost závěrů správních orgánů o naplnění podmínek výluky uvedené v § 12 odst. 4 zákona o ochraně přírody. Nejvyšší správní soud dodal, že zákon nevyžaduje, aby mezi orgánem ochrany přírody a pořizovatelem územního plánu byla uzavřena písemná dohoda (ve smyslu smlouvy podle soukromého práva, resp. veřejnoprávní smlouvy - srov. § 545 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a § 159 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Zákon uvádí, že podmínky ochrany mají být dohodnuty, přičemž o písemné dohodě, resp. o nutnosti jejího zanesení do územního plánu či do jiné podobné listiny, se nezmiňuje. S přihlédnutím k tomu, že zákon neukládá uzavřít písemnou dohodu o splnění podmínek ochrany krajinného rázu, přičemž jeho smyslem bylo zjednodušit a zrychlit procesy stran posuzování krajinného rázu v zastavěných územích (jak se podává z důvodové zprávy k novele zákona o ochraně přírody) a za situace, kdy je ze všech okolností věci zřejmé, že podmínky ochrany dohodnuty byly (což nezpochybňuje ani sám orgán ochrany přírody, tedy orgán, který má na základě zákona chránit zájmy přírody, a který vystupoval v předmětném procesu), nesouhlasil Nejvyšší správní soud se stěžovatelem, že krajský soud měl rozhodnutí vedlejšího účastníka z důvodu neprokázání podmínky uvedené v § 12 odst. 4 in fine zákona o ochraně přírody zrušit. II. Argumentace stěžovatele 7. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadenými rozsudky bylo zasaženo jeho právo na soudní ochranu, právo na spravedlivý proces, právo na zákonnost rozhodování veřejné moci, právo na ochranu před libovůlí výkonu veřejné moci, které je součástí zásady právního státu plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a v důsledku toho došlo také k porušení práva na příznivé životní prostředí dle čl. 35 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále uvedl, že podrobné odůvodnění ústavní stížnosti doplní ve lhůtě 30 dní. Žádné doplnění podání však Ústavnímu soudu následně doručeno nebylo. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění