III.ÚS 3869/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3869/19 ze dne 28. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti PUMAS, s. r. o., sídlem Dykova 1156/19, Praha 10 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, sídlem 5. května 1050/66, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2019 č. j. 22 Cdo 2318/2019-244 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2019 č. j. 27 Co 266/2018-208, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., sídlem Teplická 874/8, Děčín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy. 2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 23 C 38/2017, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud rozsudkem ze dne 17. 5. 2018 č. j. 23 C 38/2017-133, určil, že stěžovatelka je výlučnou vlastnicí budovy bez čísla popisného nebo evidenčního, stojící na pozemku p. č. st. 2510 v k. ú. Unhošť, zapsané na LV č. 2236 vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kladno (I. výrok) a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku ve výši 33 798 Kč (II. výrok). Okresní soud dospěl k závěru, že předmětná budova trafostanice postavená majitelem pivovaru jakožto nezbytná součást k jeho provozu byla vydána v rámci restitučních nároků předchůdcům stěžovatelky, i když nebyla přímo v rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 1. 1995 č. j. 10 C 108/92-116 ve znění rozsudku ze dne 17. 4. 1996 č. j. 10 C 108/92-162 a opravného usnesení ze dne 17. 9. 1996 č. j. 10 C 108/92-183 přesně specifikována (jako ostatně ani další příslušenství a provozovny tohoto pivovaru). 3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 3. 2019 č. j. 27 Co 266/2018-208 změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl (I. výrok), a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 2 378 Kč (II. výrok) a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 500 Kč (III. výrok). Dle krajského soudu nebylo prokázáno, že by předmětná budova trafostanice byla součástí majetku pivovaru v době jeho znárodnění, neboť nebyla součástí soupisu aktiv a pasiv znárodněného podniku (viz výčet v odst. I. a II. protokolu sepsaného dne 15. 12. 1949, již po její kolaudaci), a nebyla zahrnuta v majetku povinné osoby (Státního statku Kladno se sídlem v Unhošti), která na základě rozsudku okresního soudu ze dne 20. 1. 1995 č. j. 10 C 108/92-116 (v němž budova trafostanice rovněž nebyla uvedena) vydala majetek restituentům jako právním předchůdcům stěžovatelky. Vedlejší účastnice naopak převod vlastnického práva k budově trafostanice doložila, a to rozhodnutím Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky ze dne 8. 10. 1993 o privatizaci části státního subjektu, kterým přešel předmětný objekt (TS Unhošť-Pivovar, inv. č. 234282) do majetku obchodní společnosti Středočeská energetická a. s., když budova trafostanice byla výslovně označena v soupisu privatizovaného nemovitého majetku Středočeských energetických závodů, s. p. Následně na základě smlouvy o vkladu části podniku ze dne 24. 10. 2005 došlo ke vkladu části podniku do obchodní společnosti, kterou je vedlejší účastnice. Budova trafostanice je stavbou menší než 30 m2, a proto podle § 22 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon), vzniklo vedlejší účastnici zákonné věcné břemeno k užívání cizího (předmětného) pozemku, na kterém je tato stavba umístěna. Budova trafostanice tedy nebyla předmětem restituce majetku pivovaru právními předchůdci stěžovatelky a nebylo ani tvrzeno, že by se stěžovatelka stala jejím vlastníkem z jiného právního důvodu. Stěžovatelka nebo její právní předchůdci se nestali ani oprávněnými držiteli této nemovité věci, když se nechovali jako vlastníci této stavby, nijak právně neupravili vztahy s vedlejší účastnicí k zařízení (transformátoru) umístěnému v budově trafostanice. Vedlejší účastnice proto vlastnické právo k předmětné budově trafostanice vydržela podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku uplynutím vydržecí doby a stala se tak jejím výlučným vlastníkem, neboť ji držela v dobré víře (v oprávněné držbě) po dobu 10 let od nabytí vlastnického práva k privatizovanému majetku Středočeských energetických závodů, s. p. 4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení s odkazem na § 980 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), uvedl, že bylo na stěžovatelce, aby prokázala, že je vlastnicí budovy trafostanice, zapsané v katastru nemovitostí jako vlastnictví vedlejší účastnice; pokud se jí nepodařilo prokázat skutečnosti, na jejichž základě nabyla vlastnické právo, bylo třeba žalobu zamítnout, a nebylo nutno zabývat se otázkou, zda a z jakého titulu je vlastnicí vedlejší účastnice. Stěžovatelka formulovala důvod přípustnosti dovolání ve vztahu k (první jí položené) otázce, zda prokázala, že je vlastnicí sporné trafostanice, tak, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to rozsudkem ze dne 14. 8. 2001 sp. zn. 28 Cdo 133/2001; tvrdila, že budova trafostanice je "ve vztahu k budově pivovaru jakožto věci hlavní věcí vedlejší, tedy příslušenstvím budovy pivovaru...". Nejvyšší soud uvedl, že případný rozpor s uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu je irelevantní především z toho důvodu, že právní názor tam uvedený byl výslovně překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 75/2004, na který navázal rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 832/2008, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 124/2011, a argumentace stěžovatelky ohledně přípustnosti dovolání, opřená o právní názor vyslovený ve věci sp. zn. 28 Cdo 133/2001 nemůže tedy založit přípustnost dovolání. Protože se stěžovatelce nepodařilo prokázat existenci právní skutečnosti, na jejímž základě by nabyla vlastnictví sporné stavby, nebylo možno její žalobě vyhovět, a to ani kdyby nebylo prokázáno, že tato stavba je ve vlastnictví vedlejší účastnice. Za této situace měl Nejvyšší soud za nadbytečné úvahy o (druhé stěžovatelkou v dovolání předložené) otázce, zda vedlejší účastnice nabyla vlastnické právo vydržením, neboť rozsudek krajského soudu by na základě zjištěného skutkového stavu, kterým je dovolací soud vázán, obstál i bez této úvahy, když ani závěr o tom, že vedlejší účastnice sporný objekt nevydržela, by nic nezměnil na správnosti výroku napadeného rozsudku. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, která je v podstatné části de facto přepisem obsahu dovolání, vyjadřuje své přesvědčení, že v řízení prokázala, že budova trafostanice byla znárodněna spolu s celým objektem pivovaru, což mimo jiné vyplývá i ze stěžovatelkou předloženého listinného důkazu - protokolu ze dne 5. 12. 1949, z něhož se podává, že pivovar byl znárodněn jako celek, včetně pomocných budov a příslušenství. Stěžovatelka tedy neměla důvod se domnívat, že tato budova nebyla restituována jako součást objektu pivovaru spolu s dalšími vedlejšími budovami, dobrá víra stěžovatelky ve vztahu k vlastnictví budovy trafostanice tak trvala (se započtením dobré víry jejích právních předchůdců) ode dne 31. 12. 1995 nejméně do roku 2016, kdy jí byla budova trafostanice opět "odcizena". V řízení bylo dle stěžovatelky prokázáno, že její právní předchůdci (v roce 1996), a později od roku 2000 stěžovatelka sama, byli zapsáni jako vlastníci objektu unhošťského pivovaru včetně pozemku, na němž se nachází budova trafostanice, do katastru nemovitostí, přičemž se k těmto nemovitostem začali ihned chovat jako k vlastním (přistoupili k nezbytným opravám a především ihned opravili oplocení celého areálu a osadili uzamykatelná vrata). Vedlejší účastnice se