III.ÚS 3914/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3914/16 ze dne 24. 10. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky: SLOVLIKER, a. s. sídlem Lidická 1322, Kunovice, zastoupené Mgr. Pavlem Kopou, advokátem sídlem Hlinky 142a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, č. j. 32 Cdo 2523/2016-295, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, č. j. 96 Co 230/2015-252 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 2015, č. j. 25 C 28/2012-148, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a UniCredit bank Czech republic and Slovakia, a. s., sídlem Želetavská 1525/1, Praha 4, jako vedlejší účastnice, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 11. 2016, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že při projednávání její věci před obecnými soudy došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces chráněného čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, k zásahu do práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví chráněného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 11 Listiny a do práva podnikat chráněného čl. 26 odst. 1 Listiny. II. 2. Stěžovatelka se žalobou ze dne 29. 3. 2011 domáhala na vedlejší účastnici zaplacení částky ve výši 738 000 000,- Kč, kdy tato částka představovala škodu, která stěžovatelce měla vzniknout v důsledku protiprávního jednání vedlejší účastnice, shledávané v tom, že vedlejší účastnice ukončila bezdůvodně jednání o úvěru na financování projektu bioplynové stanice, požadovala opakované zajištění stávajících úvěrů (čímž snížila možnosti stěžovatelky získat úvěr u jiného subjektu) a postupovala šikanózně, když bez dalšího přistoupila k podání insolvenčního návrhu, který byl následně zamítnut. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobu stěžovatelky v plném rozsahu zamítl rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 25 C 28/2012-148, a zavázal stěžovatelku k úhradě nákladů řízení vedlejší účastnici. Z odůvodnění se podává, že obvodní soud provedl důkazy smlouvami uzavřenými mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, korespondencí týkající se zamýšleného úvěru, výslechem zaměstnanců vedlejší účastnice, kteří úvěrová jednání vedli, korespondencí stěžovatelky s jinými subjekty, se kterými bylo projednáváno možné financování podnikatelského záměru, doklady k projektu bioplynové stanice a listinami týkajícími se insolvenčního řízení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud konstatoval, že vedlejší účastnici nevznikla na základě proběhlých jednání žádná povinnost uzavřít se stěžovatelkou úvěrovou smlouvu na financování projektu bioplynové stanice, tudíž nelze vedlejší účastnici zavázat k úhradě případného ušlého zisku, kterého by mohla stěžovatelka dosáhnout, kdyby úvěrová smlouva byla uzavřena a projekt realizován. Jednání o úvěru vedla dle názoru obvodního soudu vedlejší účastnice v souladu s požadavky dobré víry tak, aby stěžovatelce nevznikala škoda. Skutečnost, že stávající úvěry byly opakovaně zajištěny, pak dle názoru obvodního soudu nemohla mít vliv na případné možnosti stěžovatelky získat úvěr u jiného subjektu, neboť vedlejší účastnice vydala stěžovatelce potvrzení o skutečné výši úvěru a navíc ze zápisu v katastru nemovitostí bylo patrno, o jaké pohledávky a v jaké výši jde. Ukončení jednání o úvěrové smlouvě mělo být logickým krokem s ohledem na probíhající spor stěžovatelky s jiným věřitelem, o kterém nebyla vedlejší účastnice informována. Pokud pak stěžovatelka dodatečně namítala, že vedlejší účastnice porušila bankovní tajemství a jejím přičiněním byly informace o projektu bioplynové stanice sděleny jiným subjektům, označil tato nově doplněná tvrzení soud za rozšíření žaloby o nekalosoutěžní nárok, kdy obvodní soud se nemohl tímto nárokem s ohledem na věcnou příslušnost zabývat. I v případě insolvenčního řízení dospěl obvodní soud k závěru, že tento nebyl zjevně nedůvodný či šikanózní, když vedlejší účastnice při jeho podání vycházela z údajů v katastru nemovitostí a návrh byl následně zamítnut proto, že stěžovatelka část svých závazků uhradila a v další části se dohodla s věřiteli na odložení splatnosti. 4. K odvolání stěžovatelky věc posuzoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který svým rozsudkem ze dne 25. 11. 2015, č. j. 96 Co 230/2015-252, rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. I v důvodech rozhodnutí městský soud v podstatě zopakoval skutkové závěry a argumentaci obvodního soudu, se kterými se zcela ztotožnil. Neshledal relevantní ani námitku stěžovatelky, že postoupením věci jinému soudci došlo k diametrální změně přístupu k danému případu, a to s odkazem na základní ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a dále na ustanovení upravující průběh jednání soudu. Naopak přisvědčil námitce nedostatku aktivní legitimace na straně stěžovatelky, kterou vznesla vedlejší účastnice. Tato namítala neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky, na základě níž došlo ke změně na straně žalobce v předmětném sporu. Pohledávka, která byla předmětem sporu, byla postoupena z původního žalobce obchodní společnosti SLOVLIKER ČR, a.s. na stěžovatelku, což mělo být v rozporu s § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), když pohledávka byla postoupena za 1 Kč a původní žalobce byl v úpadku. Dle názoru městského soudu však tato skutečnost nemohla mít na správnost rozhodnutí obvodního soudu vliv, protože konkurs byl prohlášen až po vydání napadeného rozsudku obvodního soudu. 5. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, v němž vyjadřuje názor, že otázka odpovědnosti vedlejší účastnice za škodu způsobenou ukončením jednání o uzavření smlouvy o úvěru je otázkou dovolacím soudem dosud nevyřešenou a současně městskému soudu vytýká, že se při posouzení této otázky odchýlil od závěrů judikatury Nejvyššího soudu. Tuto argumentaci označil Nejvyšší soud za vnitřně rozpornou, přičemž uzavřel, že městský soud naopak rozhodl v souladu s judikaturou a stěžovatelkou tvrzená aplikace ustanovení § 424 občanského zákoníku zde není případná, když jednání vedlejší účastnice nelze v žádném případě označit jako úmyslné jednání proti dobrým mravům. Nejvyšší soud nedovodil přípustnost dovolání stěžovatelky ani na základě jejích skutkových námitek, neboť při úvahách o právním posouzení věci městským soudem je Nejvyšší soud nucen vycházet ze skutkových závěrů, které byly učiněny soudem odvolacím. Část dovolání stěžovatelky pak dle vyjádření Nejvyššího soudu vykazovala vady, které brání pokračování v dovolacím řízení. I přesto však Nejvyšší soud uvedl, že ani v otázce opomenutých důkazů se městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, když odmítnutí části navrhovaných důkazů jako nadbytečných bylo řádně odůvodněno. I další námitky stěžovatelky obsažené v dovolání směřující do hodnocení provedených důkazů byly označeny jako nezpůsobilé přivodit přípustnost dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, č. j. 32 Cdo 2523/2016-295, jako zčásti vadné a ve zbývající části nepřípustné, odmítnuto. III. 6. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí, kterými mělo dojít k zásahu do jejích ústavně zaručených práv. Napadenými rozhodnutími se soudy měly dopustit zásahu do stěžovatelčina práva na soudní ochranu a do principu rovnosti účastníků řízení. Stěžovatelka shrnuje dosavadní průběh řízení a uvádí, že zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje v opomenutí (neprovedení) jí navrhovaných důkazů ze strany obvodního soudu a nedostatečném odůvodnění takového postupu. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07 (toto i všechna další rozhodnutí jsou k dispozici na http://nalus.usoud.cz). Je namítáno i nesprávné posouzení přístupu vedlejší účastnice vůči stěžovatelce při jednání o úvěrové smlouvě a současně i nesprávné posouzení předmětného insolvenčního návrhu směřujícího proti stěžovatelce. Poukazuje na skutečnost, že vedlejší účastnice jako banka byla při jednání se stěžovatelkou silnějším subjektem, který si musel být vědom skutečnosti, že podáním insolvenčního návrhu vůči stěžovatelce jí zcela znemožňuje realizaci zamýšleného projektu, byť s jiným úvěrujícím subjektem. Za zásadní argument pak stěžovatelka označuje skutečnost, že vedlejší účastnice vůči ní jednala šikanózně, zejména podáním bezdůvodného insolvenčního návrhu za situace, kdy bylo se stěžovatelkou vyje